Do vědeckofantastické i sociální dystopie, pro dnešního čtenáře už trochu tezovité a poněkud naivní, vlévá komiksová adaptace doslova novou šťávu. Výtvarné zpracování Kateřiny Čupové upomíná na spřízněnost s frankensteinovskými monstry. V organických metaforách a obrazech teče krev i rosoly, z lebek zeje děsivé prázdno očních důlků. Jako by se v továrních útrobách doslova míchal nový nadčlověk – nejdřív k nerozeznání od schopných úředníků a sekretářek, pak beztvaré chuchvalce: „kůže nelne k masu, maso ke kostem“. Spíše než odkazy na mechanizaci a industrializaci lidského života, sociálně kritické poukazy na pásovou výrobu (spuštěnou Fordem v roce 1913), které se v Čapkově hře tradičně hledají, tak mnohem víc rezonují témata, která souvisejí právě se Shelleyové Franktensteinem (1818) – odpovědnost stvořitele za svůj výtvor, emancipace umělé (lidské) bytosti, hledání mezí ne/lidskosti, touha po nesmrtelnosti, utopické snění o neomezené svobodě a rovnosti (rasové, genderové). Procházíme místy, kam nás Čapkovy scénické poznámky nemohou zavést – do nejmenších detailů propracovaný mikrokosmos ostrova, kde se hemžení zrozených i stvořených bytostí slévá do bujných tahů a jehož apokalyptický zánik sledujeme, zase upozorňuje na podobnost s filmem Metropolis (1927) ­Fritze Langa.

z textu Kateřiny Čopjakové pro A2