Politický azyl získala Andrea Sedláčková po třech měsících pobytu v Paříži přesně 17. listopadu 1989. Ačkoli se mohla vrátit domů, neudělala to. FAMU vyměnila za pařížskou filmovou školu, stala se z ní úspěšná střihačka a záhy i autorka dokumentárních a hraných filmů, které v Česku točila od poloviny devadesátých let. Napsala také čtyři knihy. Ta poslední, Toyen. První dáma surrealismu, se na konci loňského roku stala Knihou roku v anketě Lidových novin.

Řečí facebookových vzpomínek: Jaký vztah jste měla s Toyen před deseti lety touto dobou?

Měla jsem jen velmi povšechnou znalost. Věděla jsem o Toyen ze Seifertovy knihy Všecky krásy světa a z francouzské monografie, kterou jsem v Paříži dostala v devadesátých letech. Věnovala se zejména jejím pracím ze šedesátých a sedmdesátých let. Přišly mi trochu kýčovité a já se zastyděla, jak se česká kultura v zahraničí prezentuje. Jenže se ukázalo, že barvy reprodukcí neseděly a já byla taky trochu hloupá… Až před čtyřmi lety se na mě Česká televize obrátila s tím, že se o Toyen chystá velká výstava Snící rebelka a jestli o ní nechci natočit film.

Vznikl tak hodinový dokument Toyen. Baronka surrealismu, který jste postavila zejména na reflexích odborníků a sběratelů jejích obrazů. Kniha Toyen. První dáma surrealismu by se tedy bez předchozího filmu nezrodila?

Na výstavu bych šla tak jako tak, ostatně viděla jsem i retrospektivu Toyen v roce 2000, jen jsem tehdy nebyla zralá na to, abych pochopila její krásu. S věkem člověk nabere zkušenosti i znalosti výtvarného umění. Že se ale pustím do biografie, to by mě nenapadlo. Nemám ambici psát knihy, chci točit filmy.

Stopovat osud člověka, který za sebou v osobním i profesním životě zanechal celou řadu nejasností, je podnik s dost nejistým koncem. Kdy jste si řekla, že to přesto zkusíte?

Díky filmu jsem našla pamětníky, kteří se s Toyen znali především v padesátých a šedesátých letech. Natočila jsem s nimi rozhovory, jenže do dokumentárního filmu se vešlo jen pár vět. Základem knihy byla myšlenka, že je škoda nechat ty osmdesátníky a devadesátníky odejít i s jejich pamětí. Řekla jsem si, že rozhovory přepíšu a doplním je několika fakty z malířčina mládí. Během příprav filmu jsem načetla spoustu literatury a našla mnoho zajímavých, ale často nedatovaných informací. Na začátku jsem si stanovila, že pátrání a psaní dám půl roku; víc jsem si s ohledem na nutnost živit děti nemohla dovolit. Po půl roce jsem ale zjistila, že jeden objev otevírá dveře k dalšímu možnému, ovšem třeba na odpověď z archivu čekáte i šest týdnů. Lhůtu jsem si tedy prodloužila na rok, získala mecenášskou podporu a nakonec jsem na knize pracovala dva roky od rána do večera.

Říkáte, že jste mluvila s přáteli Toyen. Co jste se o ní dozvěděla?

V jejich vzpomínkách to byl srdečný, veselý člověk, který se hlasitě smál. Štědrá žena, která všem dávala dárky. Považovali ji za skromnou, nekompromisní osobnost, která nikdy neuhnula ze své umělecké cesty. Já ji při práci poznala jako dobrého, zábavného a světu otevřeného člověka. Uzavírat se začala až po smrti Andrého Bretona v roce 1966. V posledních letech života pak vymyslela jakýsi kód, který měli její přátelé používat při telefonování. Ty telefonáty ale stejně nebrala.

V rozhovorech často zmiňujete, že separátní knihu byste mohla vydat o samotném pátrání po osudech Toyen. Co považujete za svůj zásadní objev?

Zázračně jsem objevila Toyenin vztah s malířem Janem Slavíčkem, synem Antonína Slavíčka. Přes dceru Jana Slavíčka jsem se dostala k jeho memoárům, v nichž psal, že Toyen byla několik let jeho milenkou. Našla jsem i obrazy, které společně malovali v Chorvatsku. Tenhle objev převrátil pohled na Toyen a její vztah s muži. Předtím totiž panovala představa, že možná udržovala vztahy lesbické, případně že byla zcela asexuální. Někteří čtenáři mi vyčítali, že o Toyen píšu jako o první dámě surrealismu, když sama o sobě mluvila v mužském rodě. Tahle perioda ale byla krátká. Její pařížská přítelkyně Jarmila Veltruská říkala, že o sobě vždycky hovořila jako o ženě. Nikdy nepoužila tvar „byl“.

V úvodu knihy se snažíte rozkrýt, proč se Toyen rozhodla v šestnácti letech odejít od rodiny. Nabízíte několik možných variant, žádná není úplně jistá. Podobně nejisté je to i se vznikem pseudonymu Toyen. Existuje podle vás možnost, že na to, jak to doopravdy bylo, někdy někdo přijde?

Vím o jednom neveřejném osobním archivu Toyen. Vlastní ho osoba, která se domnívá, že o malířce se má mluvit jen v kontextu její tvorby, nikoli osobního života. Když jsem se potkala s kunsthistoričkou Helenou Staub, která se s Toyen vídala v sedmdesátých letech, říkala mi, že jí Toyen ukazovala korespondenci se sestrou Zdeňkou. Myslím si, že ve zmiňovaném archivu tato korespondence bude a třeba by se z ní dalo něco vydedukovat.

Ptám se i proto, že váš knižní text je založený na badatelské práci. Jednotlivé kapitoly ale někdy zakončujete spekulativními otázkami, ať už se týkají malířčiných vztahů, anebo nejasných motivů v jejích obrazech. Proč jste se rozhodla těmito „háčky“ knihu proložit?

Formu jsem hledala dlouho. Původně jsem se pustila do seriózní práce, pětadvacet stránek z prvních padesáti bylo plných citací kunsthistoriků s poznámkovým aparátem. Poslala jsem je svému nakladateli Aleši Ledererovi, který se mi ale dlouho neozýval. Zavolala jsem mu tedy sama a on mi řekl: „Andreo, v nakladatelství jsme to četli všichni a myslíme si, že bys toho měla nechat. Vždyť se ti kunsthistorici vysmějí. Měla bys o Toyen napsat román.“ Kontrovala jsem, že román už napsala Milena Štráfeldová. Navíc já měla o Toyen zjištěných spoustu neznámých pravdivých informací. Kdybych z nich sepsala román, nikdo by jim nevěřil. Nicméně pochopila jsem, že jsem se nevydala správnou cestou, a rozhodla jsem se, že knihu napíšu především pro čtenáře, jako jsem já: kteří o umění sice něco málo vědí, ale zajímá je hlavně život autorky. Začala jsem hledat styl knihy, kterou jsem nechtěla psát suchým jazykem historiků. Dala jsem si za úkol, že když si nějakou informací nebudu jistá, ale bude se mi zdát pravděpodobná, v textu ji uvedu a čtenář si udělá obrázek sám. Do spekulací jsem se tedy pouštěla jen v momentech, kdy byla pravděpodobnost reality velká.

Knihu jste zakončila větou, že „Toyen se stane známou, zapomenutou, slavnou“. Co z toho je Toyen dnes ve Francii?

Ačkoli Toyen spolu se Štyrským představují díky artificialismu největší vklad české meziválečné avantgardy do evropského umění, ve Francii rozhodně není tak slavná jako u nás, protože my máme takovou malířku jen jednu a všichni jsme se učili o české avantgardě, o Devětsilu. Co se aukcí týče, ve Francii existují stovky obrazů, které se prodávají za desetinásobky cen obrazů Toyen.

………………

ukázka z rozhovoru Hany Slívové pro časopis Host 5/2024