Nedávné uvedení knihy za přítomnosti sexuložky Hany Fifkové a filozofky Terezy Matějčkové bylo takové, jaká by debata měla být - věcné, plné empirie a také nemistrování. Paní doktorka s třicetiletou praxí pomoci trans osobám, byla přesvědčivá. Nebyla to teorie, ale desítky let trvající zkušenost. Osoby, skutečně se rodící do pohlavně jiného těla než je jejich prožívání, zaslouží pomoc a péči. Našlapovat opatrně, s vědomím křehkosti. To vězení citů a prožívání si asi ten, kdo pohlaví dostal bez debaty, těžko dokáže představit. Zároveň - je evidentní, že ve druhé dekádě 21.století se stalo něco, co z transproblematiky dělá ideolgii. Radikalita některých feministický a gender názorů skutečně představuje spíš teror dobrých úmyslů, než něco, co dává větší smysl. Podle svědectví dr. Fifkové lidé se skutečnou trans existencí nejsou za radikální aktivisty vůbec rádi. Chtějí se jen dostat z obtížné situace do situace vyhovující - nic víc, nic méně. Zběsilý nárůst poptávky po tranzici mezi 12-16 letými je opravdu těžko vysvětlitelný jinak, než tím, že se z takového volání stalo spíš sos o pozornost nebo rodičovskou lásku či dokonce smysl své existence,  než skutečná potřeba pohlavní změny. 

Na uvedení padaly mimo jiné jména Simone de Beauvoir nebo Judith Butler, stejně jako Jana Pavla II.  Ano, někomu může vadit katolický aktivismus autorky, jinému musí vrtat hlavou, jak může někdo vzít skutečně za bernou minci fakt, že biologické danosti nic neznamenají a dají se zrušit. Jenže jedna věc je se akademicky dohadovat, druhá do slova a do písmene řezat do živého. Bylo příjemné slyšet od dr. Fifkové, že s každým dalším případem-příběhem se znovu obává, aby něco nezanedbala, nepřehlédla nebo nepodcenila. 

Čím víc máme svobody, tím víc prý pronásledujeme marginálnější společenské nespravedlnosti. Je to asi logické a proč ne. Je to určitý civilizační komfort. K tomu komfortu vedla nějaká cesta - často taková, na kterou nejsme dnes úplně pyšní. Napravovat chyby a mít ohledy na co nejvíc stran je krásný lidský program. Proč je přitom ale třeba upadat do sektářských mantinelů a revolucí, které do porcelánu civilizace chtějí vypustit své slony, ať to stojí, co to stojí?