Ukázka:

Židé, kteří se v 19. století přistěhovávali do Německa ze sousedních zemí na východě, byli šťastní, když překročili německou hranici. Cenili si právních jistot, ekonomické svobody a možností vzdělání pro své děti, které jim od roku 1812 Prusko a později německé císařství skýtalo. Pogromy, které byly až do počátku 20. století rozšířené v zemích východní a jihovýchodní Evropy, Německo v té době už neznalo. I přes mnohé překážky zde Židé měli dobré možnosti prudce pokročit ve své emancipaci, a to zejména v Prusku. Je to paradoxní, ale velká míra svobody, která tam byla Židům v porovnání s jinými zeměmi poskytována, podněcovala zvláštní druh antisemitismu.  V roce 1910 žilo v Německu více než dvakrát tolik Židů než v Anglii a pětkrát víc než ve Francii. Když Německo v roce 1919 muselo nově vzniklému Polsku odstoupit provincii Poznaň (něm. Posen), prchali tamější Němci židovské národnosti „v přímo patologickém strachu z nových polských vládců bezhlavě“ směrem k Berlínu. Kdyby někdo kolem roku 1900 v Německu předpovídal, že po roce 1933 nás budou tisíce prchat do Palestiny, abychom unikli zkáze, byl by nepochybně pokládán za zralého pro blázinec.

................

V dnešním Německu činíme středobodem našich úvah oběti a vybízíme k identifi kaci s nimi. Velký počet památníků, muzeí, badatelské projekty, literární a pedagogické úsilí jsou toho působivým dokladem. Souběžně s tím stylizujeme pachatele do role takřka mimozemských vykonavatelů. S odstupem často ignorujícím naši vlastní rodinnou historii je označujeme za „nacionální socialisty“, „nacistické biřice“, „nacionálněsocialistický režim“, „fanatické rasové ideology“ nebo mluvíme o „paranoidním vidění světa rasových antisemitů“ a o „národoveckém hnutí“ (völkische Bewegung). S takovou terminologií toho příliš nepochopíme. Na následujících stranách se pokusím ukázat, co za těmito pojmy historicky stálo.

...................

I různé teorie o fašismu, o diktaturách obecně anebo logika inkluze a exkluze slouží dle mého mínění k tomu, aby si následující pokolení s náležitou pečlivostí uchovala od holokaustu odstup. V konečném důsledku jen vágní pojmy halí rasově motivované vraždění do mlhy marxistických zákonitostí nebo ho zlehčují jako pád do předcivilizačního barbarství či svalují tíhu zodpovědnosti na jakousi specifi ckou německou cestu či na určitou, údajně přesně vymezitelnou generaci pachatelů, nějakou speciální ideologii nebo obecně rozšířený sklon k totalitní formě státu. Ať už je konstrukce takových myšlenkových experimentů jakkoli logická, stejně nevysvětlují průběh německých dějin, který nakonec k masovému vraždění vedl. Na takové jen zdánlivě vysvětlující přístupy lze spolu s Goethem klidně opáčit, že společenství historiků „by se rádo zbavilo skutečností, a tudíž na jejich místo vsouvá obrazy, pojmy, ba často jen slova“. Nové slovo nám nutně neodkryje novou pravdu.

..................

Kdo se chce z vraždy evropských Židů poučit, měl by jako první přestat její prehistorické linie pomocí bipolárního schématu rozdělovat na „dobré“ a „špatné“. Dějinní optimisté mají takové konstrukce rádi. Přítomnost, v níž žijí, pokládají za vrchol civilizovaných způsobů a své publikum ukolébávají v iluzi, že všechno, co se nám, lidem dneška, jeví jako správné nebo špatné, bylo stejně správné nebo špatné i v minulosti. Z analytického hlediska vede takové historické myšlení do slepé uličky. Vytváří odstup a nic nevysvětluje. Cílem této knihy je poodhrnout na některých místech závoj, který nám natolik zužuje pohled na prehistorii, že se z nacionálního socialismu stává cizí těleso, v základu nepochopitelné klopýtnutí v chodu německých dějin. Proto se zaměřuji i na muže, kteří si sice zaslouží oprávněnou úctu jako reformátoři a průkopníci liberálních idejí, současně však vystupovali nepřátelsky, ba nenávistně vůči Židům...Pro porozumění německému antisemitismu se mi dále jeví jako důležité brát zřetel i na antiliberální proudy v Německu, které se sytily z různých stran: konzervativci podporovaný Bismarckův antiliberální obrat; kolektivistické a v konečném důsledku národně-kolektivistické myšlení německých socialistů; sebedestrukce liberalismu pod záštitou Friedricha Naumanna.

Aly Götz, z úvodu knihy