(...) A právě v tomto změněném vnímání toku času, v němž se historie mění v cosi, co Elster nazývá hluboký, epochální čas, tkví znovuobjevená kvalita DeLillova psaní. Zpomalit film, potažmo naše vnímání, je totiž jediná cesta, jak plně vstřebat realitu. Je třeba všímat si i těch nejmenších detailů, užít si je. Prostřednictvím zpomalení se dá překlenout prázdnota v lidské duši, ať už etická, či lidská. Don DeLillo, kdysi nazývaný "bardem televizního věku", tedy mužem 20. století, nikoliv nového tisíciletí, tu znovu potvrzuje, že do nové, internetové doby nepatří. Své texty třeba pořád píše na starém psacím stroji místo na počítači. Jen místo vnější komunikace v podobě televize či telefonu teď vyznává vnitřní monolog – ticho, klid, mlčení. Což stojí minimálně za úvahu, pokud ne rovnou za inspiraci.