Když se Broňa, Ema a Vilma potkají, ožijí jako zahrada na jaře

/ nakl. Cosmopolis

Začtěte se do humorného i něžného příběhu, jehož hlavní ingrediencí je láska. Láska spojující i pomáhající. Láska mezi lidmi, i mezi člověkem a zvířetem. Láska, co naplní srdce a pohladí duši. Protože každý den může být Valentýn. Nebo k vám na parapet přiletět papoušek...
Začtěte se do humorného i něžného příběhu, jehož hlavní ingrediencí je láska. Láska spojující i pomáhající. Láska mezi lidmi, i mezi člověkem a zvířetem. Láska, co naplní srdce a pohladí duši. Protože každý den může být Valentýn. Nebo k vám na parapet přiletět papoušek...

Ukázka:

Stáhla tenké obočí. Papoušek? U ní na parapetu? A v zimě? Nesmysl. Sundala si brýle a promnula si oči. Měla by si konečně zajít na oční a  požádat o  silnější dioptrie. Evidentně je potřebuje. Zadívala se i na sklíčka. Měla je umaštěná. Dýchla na ně a vyleštila je. Opět si brýle nasadila. Zaostřila. Vystrčila bradu a  celá se nahnula dopředu.

Koukala na skutečného živého papouška. S peřím šedým jako myš, rudými pery na ocasu, černým zobákem a očima velikosti inkoustových kapek. Opřela se o opěradlo křesla. To není možné, pomyslela si opět a zamračila se. Co by tu dělal papoušek? To se jí jistě zdá. Asi ještě spí. Určitě ještě spí. Znovu si promnula oči. Znovu zaostřila. Znovu se nahnula dopředu. Stále koukala na papouška.

„Dobrý den! Ahoj!“ promluvil papoušek skřehotavě a otřepal se. Bronislava vytřeštila oči jako angorský králík, zaječela, a jak jí to jindy dělalo problém, hbitě vyskočila z křesla. Papoušek jako by ji chtěl napodobit, vydal zvuk, který taky působil jako zaječení. Bronislava zaječela ještě o oktávu výš. Papouška to však nerozhodilo. Zůstal na parapetu. „Dobrý den,“ zopakoval. „Ahoj. Vítám tě.“ Bronislava koukala na papouška. Papoušek koukal na ni. Bronislava koukala na papouška. Papoušek koukal na ni. „Ty jsi papoušek,“ řekla, kdyby to náhodou nevěděl. Papoušek v odpověď vydal zvuk, který připomínal zamlaskání. „Co tady proboha děláš?“

Papouška jako by se otázka dotkla, ač nebylo jisté, jestli to byla tato otázka, nebo předchozí věta. Otočil se k Bronislavě zády a ta si pomyslela, že asi chce odletět. Papoušek si to možná pomyslel taky. Ale o minutu později se zase otočil k Bronislavě. „Dobrý den. Ahoj,“ zopakoval. „Jak se máte?“ Bronislava byla za běžných okolností velmi zdvořilá a vychovaná (ač by nad tímto tvrzením někteří zakroutili hlavou, jako například majitelka samoobsluhy), ovšem kvůli zaraženosti z toho, že jí po parapetu pochoduje papoušek, ke všemu mluvící, na své dobré vychování zapomněla a neodpověděla na jeho otázku. Její mlčení ale papouška neurazilo ani neumlčelo a sám si na svou otázku odpověděl. „Mám se dobře. Děkuji.“ A  jal se prozkoumávat květiny, které měla Bronislava rozmístěné na parapetu. Prozkoumával je tak, že do nich strkal hlavu, jako by se nechal lístky hladit, a kloval do nich. „To není na jídlo,“ upozornila ho Bronislava, a kdyby mohla, přiskočila by k němu a odehnala ho. Místo toho se omezila na slovní varování. „Budeme papat?“ optal se papoušek zaujatě, jako by Bronislava nic neřekla, a zabořil zobák do hlíny. „Ty papáš hlínu?“ Bronislavě se tato informace nezdála, přestože o papoušcích a jejich apetitu nic netušila. „Je to mňamka,“ odvětil papoušek. Bronislava to papouškovi nevěřila. Určitě ji zkoušel. „Chtěl bys papat?“ vyslala k němu nevinnou otázku. „Budeme papat? Papat. Mám hlad. Dobrou chuť,“ skřehotal papoušek a hlavičkou se otřel o další lístek. Nebo se spíš lístek otřel o jeho hlavičku. Bronislava vrtěla hlavou, až jí z nosu málem sklouzly brýle. Papoušek se přestal zajímat o květiny a kouknul z okna.

„Běž ven. Běž ven,“ spustil. „Leť!“ „To myslíš mě? Vypadám jako někdo, kdo umí létat?“ ozvala se Bronislava a narovnala se v zádech. „Leť! Leť!“ vybídl ji papoušek. „Nejsem letadlo!“ ohradila se Bronislava. Papoušek ze sebe vyloudil: „Půjdeme ven. Na procházku. Je tam hezky.“ „Nikam nejdu!“ odpověděla Bronislava rezolutně a znovu zavrtěla nejen hlavou, ale i celým tělem. „Běž ven. Běž ven,“ zopakoval papoušek, jako by se rozhodl odpověď Bronislavy ignorovat. „Řekla jsem ti, že nikam nejdu!“ zopakovala Bronislava. Papoušek se na Bronislavu podíval a nespouštěl z ní svoje malá očka. „Běž ven?“ Tentokrát to znělo spíš jako otázka než oznamovací věta. „Je teprve sedm hodin ráno, kdybys to náhodou nevěděl. Kam bychom asi tak šli?“ zeptala se papouška. A když na ni beze slova koukal, zarazila se. „Povídám si tady s papouškem,“ řekla sama sobě a posadila se zpátky do křesla. „Je tady pěkně. Máš uklizeno,“ řekl papoušek. „Děkuji za kompliment,“ poděkovala Bronislava vzorně. Bronislava se chytila za hlavu. Určitě má halucinace. Nebo špatně vyleštěné brýle. Sundala si je, dýchla nejdřív na jedno sklíčko, pak i na druhé. Nasadila si je. Nepomohlo to. Papoušek byl stále na parapetu. Vzala tedy do ruky šálek od čaje a přičichla k němu. Nebyl ten čaj zkažený? Její citlivý nos necítil nic podezřelého. Čaji nic nebylo. Ani mléku. Zato jí určitě něco bylo. Určitě není v pořádku. Papoušek se stále procházel po parapetu a žvatlal a hlasitě mlaskal.

„Běž ven. Běž ven. Leť!“ Nebo: „Je tady krásně. Hezky zařízené. Hezky. Hezky.“ „Co budu dělat?“ zeptala se Bronislava ticha kolem sebe. Ticho bylo potichu. „Dobrý den. Jak se máte?“ Papoušek měl zjevně jisté způsoby. „Už jsi mě zdravil jednou, jestli si to nepamatuješ,“ připomněla mu. „Ale máš pravdu, že je lepší radši pozdravit dvakrát, když si člověk není jistý – nebo papoušek –, než vůbec,“ zhodnotila jeho počínání. Bronislava zhluboka dýchala, jako by dýchala i za papouška, a trochu se zachvěla. Venkovní vzduch proudící k ní do kuchyně byl dnes opravdu studený a nevlídný a jí se vplížil pod župan i do papučí, které jinak hřály jako deka. „Zavřu okno,“ rozhodla se. Jenže tu byl papoušek a ona netušila, jak zareaguje. Navíc to znamenalo přiblížit se až k němu a nějak mu naznačit, aby… Aby co? Uhnul? Odletěl? Má mu to naznačit rukou? Nebo říct? Navíc najednou nevěděla, jestli by chtěla, aby opravdu odletěl, nebo ne. „Hele, ty, chci zavřít okno,“ zkusila k němu promluvit a byla si jistá, že vlídně. „Běž ven. Běž ven,“ zopakoval papoušek poněkolikáté. „S tebou je těžká domluva,“ zanaříkala Bronislava a nohy ji zastudily, jako by je ponořila do ledové vody. „Nejdeme ven, už jsem ti to jednou řekla.“ Pak se zarazila. Proč mluví v množném čísle?

Bronislava vydechla a znělo to jako výdech celé čtvrti. Sáhla po hůlce, postavila se na nohy a zvažovala, co udělá. Nebo spíš jak. Nikdy papouška nechovala, ani jiné zvíře. Sice nějakých patnáct let žila v rodinném domě se zahradou, ale ani pes, ani kočka u ní domov nenašli. Dokonce ani rybička. A nebylo to proto, že by Bronislava neměla ráda zvířata. Měla ráda zvířata. Ta na talíři. Nebo na obrázcích a ve filmu. A taky ta, co se pohybovala nebo žila daleko od ní. Ta u vzdálených sousedů nebo v zoo. „Jak na tebe?“ zvažovala další postup. Bronislava se pomalu přiblížila k oknu. Papoušek ji sledoval. Bronislava učinila další krok. Ocitla se téměř u papouška. Papoušek ji nepřestával sledovat. Bronislava stanula až u něj. „Chceš dovnitř, nebo ven? Musíš si vybrat,“ pověděla mu velkoryse. Velkorysost vyhodnotila jako nejlepší strategii. „Je mi zima a chci zavřít okno,“ oznámila mu. „A ty taky nevypadáš jako někdo, kdo si v zimě libuje,“ hádala. Papoušek se zobákem zabořil do křídla a poškrábal se drápkem na bříšku. Asi měla pravdu. Nebyl zimomilný. „Takže co, už ses rozhodl? Dovnitř, nebo ven?“ „Dovnitř,“ odpověděl papoušek, jako by jí skutečně porozuměl. „Jak myslíš,“ prohodila ledabyle, jako by jí jeho odpověď neudělala radost. „Ven,“ změnil náhle papoušek svoji odpověď. Bronislava stáhla tenké rty. „Nejsi náhodou papouška? Ty zřejmě nevíš, co chceš.“ Papouška? Jak ji to slovo proboha napadlo? Jak se vůbec nazývá samička od papouška? Papoušice? Papoušek jako by skutečně váhal a zvažoval jednotlivá pro a proti. Promenoval se po parapetu jako po kolonádě. Bronislava trpělivě čekala, jak se nakonec rozhodne.

Papoušek odletěl z  parapetu. Do kuchyně. A  usadil se na jídelním stole, kde se pustil do sezobávání ztvrdlých chlebových drobků od včerejší večeře. _  „Mňam, mňam,“ mlaskal a zobal. „Je to mňamka.“ Bronislava se usmála. „Rozhodl ses sám,“ pravila rázně, aby si papoušek později nestěžoval. Podle ní na to neměl nárok. Na výběr mu dala. „Je to mňamka,“ ozval se papoušek podruhé. „Mňamka to byla včera,“ pravila Bronislava jeho směrem a zavřela okno. Pro jistotu zkusila kličku, aby ji papoušek náhodou nepovolil a okno si sám neotevřel. Na večeři si dopřála poctivé sendviče namazané máslem a vyplněné osolenou a opepřenou okurkou a nakrájené na poctivé trojhránky. Sendviče vždy krájela na trojhránky. Měla způsoby. A k tomu si samozřejmě naservírovala lahodný čaj, který ji zahřál až v koříncích vlasů. „Co teď s  tebou?“ zírala na papouška, který se jí procházel po stole, na němž vedle drobečků byla položená rozečtená kniha, životopis Jane Austenové od Lucy Worsleyové, což byla dáma podle Bronislavina gusta, poněvadž zásadně oblékala jen šaty (Bronislava hlásala, že žena je žena, tudíž nemá nosit pánský kousek oblečení, tedy kalhoty, slova o tom, že kalhoty nejsou ryze pánské oblečení, neposlouchala a i v těch nejtužších mrazech navlékala sukni.), a to výrazných barev nebo vzorů, i květinových. Když k tomu přičetla, že referovala o anglické historii, musela ji chovat v oblibě. „Budeme si hrát,“ zaskřehotal papoušek a chtěl si pochutnat na životopisu. Jen co Bronislava odhadla jeho plán, musela mu v tom zabránit. Téměř přiskočila k jídelnímu stolu a vrhla se po knize, než k ní papoušek opravdu obrátil svůj zájem. „Knihy sice jsou duševní potrava, ale klovat ani jíst je nebudeme. Ty se konzumují jen a pouze očima,“ poučila papouška. „Klidně ti z ní potom budu číst,“ učinila mu lákavou nabídku. „Znáš Jane Austenovou?“ Papoušek svou pozornost přesměroval ke květině. Bronislava hádala, že odpověď nehledá. „Nic neříkáš. Budu to brát jako ne. Výborně! Dozvíš se!“ naplánovala, jak bude papouška poučovat o jedné z nejinteligentnějších autorek, jaká kdy žila. Byla přesvědčená, že si ji zamiluje. 

........................

Další články

Když má vyjít nová básnická sbírka Petra Hrušky (1964), určitý druh čtenářů zpozorní. Bývají to totiž v posledních dvaceti letech vrcholy poetické sezóny. Minout se přesně - to je autorova definice poezie. A ještě to, že slova jsou sama překvapována souvislostmi, do kterých je básník postaví. Jeho slovní sestavy už díky překladům znají i zájemci z Británie nebo Ameriky. A začátkem letošního června mu bude šede. Tak všechno dobré. Foto: Jan Bartoš.
Ukázky

Den, kdy spatříš volavku jen kvůli jejímu jménu

Když má vyjít nová básnická sbírka Petra Hrušky (1964), určitý druh čtenářů zpozorní. Bývají to totiž v posledních dvaceti letech vrcholy poetické sezóny. Minout se přesně - to je autorova definice poezie. A ještě to, že slova jsou sama překvapována souvislostmi, do kterých je básník postaví. Jeho slovní sestavy už díky překladům znají i zájemci z Británie nebo Ameriky. A začátkem letošního června mu bude šede. Tak všechno dobré. Foto: Jan Bartoš.
 | nakl. Host, Tomáš Weiss
Tereza Semotamová (*1983) absolvovala scenáristiku a dramaturgii na JAMU a germanistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně; překládá z němčiny, věnuje se publicistice a je autorkou řady literárních pořadů a rozhlasových her. Společně s Jakubem Vítkem vydala roku 2015 v nakladatelství Větrné mlýny knihu Počong aneb O pinoživosti lidské existence. V roce 2018 vyšla její próza Ve skříni. Foto: David Konečný
Ukázky

Tak takhle si dnes žije mladá umělkyně

Tereza Semotamová (*1983) absolvovala scenáristiku a dramaturgii na JAMU a germanistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně; překládá z němčiny, věnuje se publicistice a je autorkou řady literárních pořadů a rozhlasových her. Společně s Jakubem Vítkem vydala roku 2015 v nakladatelství Větrné mlýny knihu Počong aneb O pinoživosti lidské existence. V roce 2018 vyšla její próza Ve skříni. Foto: David Konečný
 | nakl. Argo
Dita Malečková se tématem AI a jejího využití v tvůrčí činnosti zabývá dlouhodobě. Není to jen sci-fi, ale experiment: první česká hrdinka poháněná neuronovými sítěmi. Umělá inteligence tu není pouhým pěšákem; je to karnevalové zrcadlo, živá metafora, Nemesis, zachránkyně, spojenec, protivník i podvodník v jednom a všechny masky nosí se znepokojivou grácií. Její strojově zrozená slova se sápou k něčemu, co je ukryto hluboko v nás.
Ukázky

Text jako kombinace vlastní tvorby a rozhovorů s AI

Dita Malečková se tématem AI a jejího využití v tvůrčí činnosti zabývá dlouhodobě. Není to jen sci-fi, ale experiment: první česká hrdinka poháněná neuronovými sítěmi. Umělá inteligence tu není pouhým pěšákem; je to karnevalové zrcadlo, živá metafora, Nemesis, zachránkyně, spojenec, protivník i podvodník v jednom a všechny masky nosí se znepokojivou grácií. Její strojově zrozená slova se sápou k něčemu, co je ukryto hluboko v nás.