Knižní pól 15. 3. 2014

Bez velkého halasu a v nenápadné tmavé obálce, v měkké vazbě vydalo nakladatelství Paseka román italské, přesněji sardinské spisovatelky Michely Murgiové Accabadora. V Itálii Accabadora a její autorka posbíraly řadu literárních cen a v českém překladu se Michela Murgiová představuje poprvé.

Slovo accabadora patří k sardinským kulturním a společenským zvláštnostem. Označuje ženu, která pomáhá umřít, přichází na požádání umírajících nebo jejich blízkých vykonat eutanazii. Tahle sardinská tradice je pravděpodobně minulostí, vyžaduje od komunity mimořádnou soudržnost vůči právnímu řádu. Román Accabadora se ale přitom odehrává v době ještě nedávné, na přelomu padesátých a šedesátých let, jak se dá z příběhu vyčíst.

Michela Murgiová román zkomponovala jako vyprávění o bezděčné, nechtěné účasti na osudu jedné z accabador v malé sardinské vesnici. V příběhu spojila accabadoru ještě s další starou sardinskou tradicí. Šedesátiletá švadlena Bonaria Urraiová nabídne vdově se čtyřmi dcerami, že si vezme do opatrování její nejmladší dceru, šestiletou Mariu. Vdova souhlasí, je to vítaná výpomoc v bídě a na Sardinii je tahle adopce, sice starým, ale fungujícím sociálním fenoménem, Murgiová uvádí čtenáře do románu téměř encyklopedickým heslem:

Fillus de anima. Dítě duše. Takhle jim říkají, dětem, které se zrodily dvakrát, z chudoby jedné ženy a neplodnosti druhé.

Michela Murgiová vypráví o životě Marie s Bonarií stylem bohatým na poetické, přitom velmi přesné popisy, které dokážou evokovat vůni vinice, barvu denního světla i chuť svatebního cukroví. Prolíná je drobnými, často jen jednovětými komentáři, jako třeba tímhle:

Viny, stejně jako lidé, začínají existovat, až když si jich někdo všimne.

Román Accabadora je tradiční vyprávění ve skutečném čase, ale zhutněné do nejdůležitějších scén, bez zbytečných odboček, děj se posouvá střihy téměř jako ve filmu. Když Marii dojde, kdo je její pečovatelka, její odjezd či spíše útěk se odehraje na devíti řádcích. Protože všechno podstatné se odehrálo předtím a to další je už jiná kapitola.

Pokud jste se zájmem přečetli Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové, nezklame vás ani román Accabadora od Michely Murgiové. Přeložila ho Marina Feltlová.

Nakladatelství Paseka se současné italské literatuře věnuje v posledních letech soustavně. Připomínám proto ještě další výtečnou knihu v Česku už známého Roberta Saviana. Vedle jeho reportážní knihy Nula nula nula blednou do banálních historek i vynikající thrillery. Saviano totiž píše o propojování kriminálního světa s legálním, píše o skutečných lidech a událostech. Kniha Nula nula nula má podtitul Příběhy, trasy, bossové a oběti kokainu. Je to svazek nacpaný děsivými příběhy, občas vás napadne, jestli se tu píše o světě, kde žijete i vy. Bohužel, Saviano si nevymýšlí. A tak jen prozradím, co v Savianově pojetí znamenají ty tři nuly v názvu. Koks je podle něj přísada do těsta dnešního světa, jeho tmel, mouka nejvyšší kvality, mouka trojnulka. Funguje to podle Saviana takhle: Čím je svět rychlejší, tím víc je v něm koksu; čím méně je v něm času na trvalé vztahy, na skutečnou vzájemnost, tím víc je v něm koksu.

Reportážní knihu Roberta Saviana o narkoobchodu a narkokapitalismu Nula nula nula přeložila Alice Flemrová.

Jiný, ale také ne moc povzbudivý pohled na současný svět nabízí kniha z mé oblíbené edice zip, kterou už desátým rokem připravují společně nakladatelství Argo a Dokořán. Ve velkých černých obálkách uvádějí špičková díla současných vědců.

Profesoři Harvardovy univerzity, ekonomové Carmen Reinhartová a Kenneth Rogoff, jsou autory výtečné studie o světové ekonomice Tentokrát je to jinak s podtitulem Osm století finanční pošetilosti. Je to historickými doklady velmi důkladně podložená kniha o základním prvku kapitalismu - o půjčkách a dluzích.

Název Tentokrát je to jinak je citát a zároveň ironická charakteristika. Autoři totiž ukazují na opakovaný omyl finančníků i politiků, zejména takzvaných odborníků, že dneska, právě dneska, už stará pravidla neplatí, že už je všechno jinak. A pak se ukáže, stejně jako s poslední a dosud nevstřebanou finanční krizí, že jiné je jen datum. Někdejší respektovaný šéf americké Rady guvernérů Federálního rezervního systému, kdysi populární a vážený Alan Greenspan, vypadá tak z dnešního pohledu v lepším případě jako naivní klučík, stejně jako tehdejší americký ministr financí, jehož jméno už snad ani není důležité, ale důsledky jeho postojů se bohužel promítly do příštího vývoje nejen v USA natrvalo. Kniha je plná grafů, tedy poněkud nudných obrázků. Ale třeba křivka cen obytných nemovitostí ve Spojených státech je pozoruhodný dramatický útvar. Od roku 1891 do roku asi 1950 je to pravidelně oscilující čára podobná elektrokardiografu, od padesátých do osmdesátých let minulého století je téměř rovná, ale pak se začíná zvedat a po roce 2000 zamíří k téměř dvojnásobné hodnotě předchozích dekád. Odborníci to považovali za dobré znamení. Reinhartová a Rogoff k tomu podotýkají téměř aforisticky: Historicky platí, že finanční liberalizace nebo inovace jsou předzvěstí krize.

Pokud se chcete vyznat v současné ekonomice, co se to vůbec děje, kniha Carmen Reinhartové a Kennetha Rogoffa Tentokrát je to jinak je výtečným hutným průvodcem. Přeložil ji Stanislav Pavlíček.

Ve stejné edici zip Arga a Dokořán vyšla nedávno ještě jedna podobně nadupaná kniha o oboru dnes stejně významném jako ekonomika. Jmenuje se jednoduše Informace s podtitulem Historie. Teorie. Záplava. Autorem je americký novinář, někdejší redaktor The New York Times a autor populární knihy Chaos James Gleick. Přestože je to kniha odborná, je mimořádně čtivá a srozumitelná, plná příkladů a tedy i historek o tom, jak informace fungují a jak mění svět a také sebe samé. Mimochodem: Víte, že knihovna amerického Kongresu, která si při svém založení uložila jako cíl shromáždit všechny knihy, před časem rozhodla uchovávat i každou zprávu z Twitteru, každý tweet? Tak už budete tweetovat, počítejte s tím, že se kdesi na serveru knihovny vaše zprávička ukládá…

Knihu Jamese Gleicka Informace přeložil Jan Kašpar.

Po takové dávce naučné literatury jsem si s chutí přečetl pár týdnů odkládanou detektivku současného švédského klasika žánru Henninga Mankella Psi z Rigy. Svého komisaře Wallandera poslal Mankell do Lotyšska v předjaří 1991, ale na zapřenou, jeho kolegové o tom nemají tušení, myslí si, že jel na lyžovačku do Alp. A než se Wallander vrátí, prožije v tehdy pořád ještě sovětské Rize krátký příběh jak z nějaké bondovky. Jde hlavně o byznys s drogami, ale také o politiku, možná si vzpomenete, že Pobaltí se z náruče ruského medvěda odpoutávalo těžce a mělo štěstí, že Rusko mělo tenkrát příliš mnoho starostí samo se sebou. Thriller Psi z Rigy jsem četl, když začalo mezi Ruskem a Ukrajinou přituhovat, a známá historie se začala opakovat…

Detektivku Henninga Mankella Psi z Rigy vydalo nakladatelství Host v překladu Hany Sojkové.