V  Bereme, co je popisuješ vztah hlavní hrdinky ke své matce. Jaké jsi měla dětství?

Do třinácti let docela pěkné. Byla jsem snivá copatá holčička, mívala jsem na starost o dost mladší bratry a bavilo mě věnovat se jim, jak jsem mohla, mizela jsem s nimi k nedaleké Otavě a do volné krajiny – bydleli jsme na okraji Strakonic. Hodně jsem četla, malovala, ve škole jsem byla premiantka. V naší domkářské ulici se zformovala parta kluků, takže jsem s nimi hrávala dětské hry i fotbal. Ráda jsem zpívala, doma i v dětském školním sboru. V létě si  sousedé občas vynesli v té klidné ulici židle před domky a klábosili, vzpomínám si, jak jsme společně pozorovali večer na obloze letící bod – sputnika, to mi bylo deset let. Nebo jak nás šlo deset patnáct sousedů do čekárny na nádraží, kde se objevila jedna z prvních televizí v našem okolí. S mým dospíváním se mi ovšem život změnil, neboť se změnilo především matčino chování, bylo prostě patologické a já to nechápala, trpěla jsem, pak nenáviděla, pohrdala. Nové časy odstartoval jeden její hysterický záchvat, nesnesla tehdy, že otčím jel navštívit sestru do Prahy, nedá se zapomenout scéna, kdy nad námi stála s dlouhým nožem...

Byla jsi rebelka, nebo ses těšila na klidný život pod křídly kolektivu?

Byla jsem rebel neveřejný, všechno ve mně se vzpíralo proti přikrčenosti, malosti a slídilství městečka s jeho bafuňáři, proti falši doby. Někdy v šestnácti mě oslovilo francouzské moderní umění, četla jsem životopisy, většinou živořících, malířů a soucítila s nimi, brali mě prokletí básníci, beatnici, už tehdy jsem si oblíbila dostupnou ruskou, americkou a francouzskou literaturu. Žvásty ve veřejném prostoru, všechno to soudruhování, závazky k výročí, vynucovanou lásku k sovětskému lidu jsem vnímala s posměchem a odporem. Tehdy bylo běžné, že jsme si dopisovali s dětmi ze Sovětského svazu, abychom se pocvičili v ruštině. Já vyfasovala Jelenu z lotyšské Rigy, která mi ovšem brzy napsala, že Lotyšsko bylo Ruskem za války okupováno a anektováno, že tisíce Lotyšů skončily v koncentrácích na Sibiři, že píší latinkou a doma rusky nemluví, že systém i Rusy vlastně nenávidí. V těch „pionýrských“ dopisech byly pěkně výbušné informace.

Jak a kde jsi prožila revoluci? Co jsi všechno dělala?

Revoluci jsem prožívala v Praze, chodila jsem i na demonstrace, i když špatně snáším jakýkoliv dav – zřejmě z něj mám lehčí fobii. Nemůžu tvrdit, že bych pro revoluci osobně něco  udělala, ale radovala jsem se z ní.

Co bylo pro tebe v dospívání nejvíc formující? Vnímala jsi ideologii?

Do patnácti let jsem byla tak trochu pionýrka. Sice mě nudily komunistické žvásty, ale v roce 1962, kdy jsem jako patnáctiletá ukončila základní školu, jsme ještě nic nevěděli o komunistických koncentrácích, zavíraných a týraných letcích z anglické fronty, o procesech a popravách v padesátých letech. Tedy nedostalo se to k nám, odrostlým dětem na malém městě. Zato letěl do vesmíru první člověk, Gagarin, to bylo ovšem euforické a ideologie z toho mohutně tyla. Protože jsem zpívala, malovala, hrála na kytaru, uměla se dobře vyjadřovat ústně i písemně, psala jsem básničky, recitovala, tak mě soužky učitelky zneužívaly na psaní kronik, nástěnky, zpívání a moderování ve sboru atd. No a děvčatům se líbí, když jsou v popředí a je o nich veřejně známo, že mají jaksi na leccos talent. Jenže nastoupila jsem do gymnázia, a díky některým lidem, informacím a knížkám jsem během půlroku dospěla a prožila přerod. Pionýrský šátek skončil v krabici potřeb na leštění bot, a já si pomalu uvědomovala, v čem žijeme. Také o tom je moje knížka Bereme, co je.

Díky Bereme, co je jsi získala spoustu věrných čtenářů. Jak dlouho vznikala?

Aniž jsem si představovala, že z toho jednou může být román, začala jsem některé vzpomínky zpracovávat do jakýchsi povídek už v roce 1973. To mi  bylo 26 let. Měla jsem za sebou dost šílený rok v pohraničí, zpracovaný později v románu Víme svý, bydlela jsem v Praze po podnájmech a chodila s mým mužem, tehdy ještě studentem. Vzpomínky na dětství a mládí dotíraly, občas jsem něco napsala... Už si nepamatuju, kdy toho bylo tolik, že z toho začal vznikat rukopis knížky, ale určitě se tak stalo až po revoluci, kdy skončila cenzura a každý psavec si vydechl. Jenže to mě zase pohltila novinařina. Z novinářského prostředí jsem napsala první prózu, jmenovala se Ten muž zemře a vydal ji Český spisovatel, který sídlil v domě, kde teď náhodou bydlíme. Tehdy jsem tomu ctihodnému nakladatelství svěřila i tehdejší verzi Bereme, co je, chtěli román vydat, ale to už prožívali ekonomickou agonii a v roce 1996 zkrachovali. Román jsem vylepšovala, připisovala další situace a postavy, přepsala ho ze třetí osoby do ich-formy, nakonec vyšel až o devět let později.

Přistupovala jsi ke svému debutu při psaní jinak, než když jsi psala pokračování a další knihy? Ovlivnil Tvé psaní úspěch Bereme, co je?

K psaní Bereme, co je jsem přistupovala nesystematicky, psala jsem sporadicky, pudově, vášnivě, ale jen občas, spisovatelka se ve mně teprve rodila. Sbírala jsem zkušenosti, odvahu. Opustila jsem kvůli té knížce nakonec své povolání a začala se románu věnovat naplno. Abych měla nejnutnější finance, občas jsem psala externě články, pracovala pro rozhlas. Konečně přišel vytoužený důchod, a s ním život, po němž jsem vždycky toužila. Mohla jsem v jednom tahu dokončit ten přenošený román. Pozdější knížky jsem tvořila s novými zkušenostmi, nepřerušovaně, s větším sebevědomím. Škoda, že jsem neměla už v dřívějších časech nějakou rentu, která by mě zbavila starosti o živobytí, mohla jsem se věnovat psaní už dřív. Ale v našich skromných poměrech to nebylo možné. Na druhé straně, to, že jsem vymetla nejrůznější profese, prostředí a poznala stovky lidí mi dodnes dodává materiál pro mé příběhy.

Druhou část rozhovoru si můžete přečíst již zítra.