Jak ses vůbec dostala k překládání knihy Kostičas?

Když jsem od nakladatelství HOST dostala nabídku přeložit knihu Samanthy Shannonové The Bone Season, netušila jsem, oč jde – jméno autorky mi nic neříkalo. Tak jsem začala pátrat, a záhy bylo jasné proč. Šlo o jednadvacetiletou spisovatelskou debutantku, která navíc v té době ještě svůj debut ani neměla „venku“ – práva byla zakoupena a překládání začalo půl roku předtím, než vůbec kniha vyšla v originále! Mediální bublina okolo knihy byla značná – autorku označovali za druhou Rowlingovou (to jsem jí opravdu nepřála, taková reklama může prokázat leda medvědí službu). Novináři se oháněli šestimístnou cifrou, kterou nakladatelství Bloomsbury (které vydalo i Harryho Pottera) zaplatilo za práva k prvním třem dílům chystané sedmidílné série. Takže mě pochopitelně těšilo, že jsem se nachomýtla k něčemu, čemu se v kuloárech předpovídá úspěch (i když to bývá dost ošemetné).

Jak se ti kniha překládala?

Jazyk je velice čtivý, jednoduchý, takže stylisticky nešlo o velkou výzvu. Největší půvab pro mě ale měl jeden prvek, a sice možnost vymýšlet jazykové novotvary. Vždycky jsem hrozně záviděla překladatelům bratrům Medkovým ty jejich Bradavice, Prasinky, Zmijozel, Brumbála, famfrpál, potlouky a podobné perličky, na kterých se mohli jazykotvorně vyřádit (a myslím, že se jim to moc hezky povedlo). Takže jsem zajásala, když jsem zjistila, že Shannonová v knize vytvořila slovníček novotvarů zčásti autorských, zčásti inspirovaných argotem viktoriánského podsvětí. Vzala jsem si k ruce Ouředníkův Šmírbuch jazyka českého a Slovník nespisovné češtiny (které se konečně zhodnotily i jinak, než že si v nich členové rodiny za hurónského smíchu listují). Zanořila jsem se do argotu a různých slangů a hledala, které výrazy by v češtině mohly posloužit podobným způsobem. Nejzábavnější asi bylo vytvářet vlastní neologismy, které označují různé reálie z dvou fiktivních lokalit v knize, Scionského Londýna a trestanecké kolonie První Šeol. Taková slova většinou nejde nechat v originále, protože jejich názvy navozují určité asociace, nedaly by se v češtině skloňovat apod., takže tam pak nastupuje tvůrčí překladatelská práce, kdy se člověk snaží hledat a vymýšlet české ekvivalenty.

K jakému žánru se vlastně kniha řadí?

Sama autorka ji označuje za „dystopian novel“, tedy antiutopický román. Tím se odvážně zařadila po bok autorů typu George Orwella, kteří vytvořili fiktivní světy různých autoritářských a represivních režimů. Tato hlavní linie se v knize skutečně vyskytuje, ale při vší úctě k autorce a její invenci je v tuto chvíli těžké odhadnout, nakolik se jí podařilo (a dále podaří) rozvinout přesah, který by knihu pozdvihl nad úroveň standardní sci-fi a fantasy a vypovídal originálním způsobem něco víc o lidství, svobodě, potřebě někam patřit a dalších obecných tématech. Autorka se zároveň přiznává k zájmu o paranormální jevy, takže druhým plánem je tematika jasnovidectví, která v ději hraje zásadní roli. Proto je kniha v anglických klasifikacích zařazována také do rubriky „paranormal“. Dále jsou v knize přítomny i prvky fantasy, Shannonová nezapře vliv svých slavných předchůdců ani inspiraci gothic novel, kterou mají Angličané tak nějak v krvi.

Když slyším tyto charakteristiky, napadá mě otázka, pro jaké publikum je kniha určena?

Zajímavé je, že ji nakladatelství HOST zařadilo jako první titul do nové edice Young Adult. Souzní to s dojmem, který jsem si po prvním čtení udělala, že to totiž autorka napsala asi tak pro své vrstevníky. Pro dospělé mi kniha přece jen připadala moc pohádková (i když dost temně), pro děti zase příliš krutá a jakoby chladná – to je pro mě asi nejvýraznější rozdíl oproti Rowlingové, s níž je Shannonová nešťastně srovnávána, že totiž v Kostičase chybí něco člověčího, postavy z masa a kostí, které ve světě Harryho Pottera tak  plasticky a půvabně vystupují. To může být dáno dospělejším zaměřením knihy, ale myslím, že i určitou nezkušeností autorky, která přece jen nemá tolik „odžito“, jako měla Rowlingová v době, kdy stvořila svůj fiktivní svět a zalidnila ho uvěřitelnými postavami odkoukanými ze života.

Můžeš ještě něco říct o názvu knihy Kostičas – co znamená?

Tento titul je moje malé lobbistické vítězství (doufám, že se neukáže jako nešťastné). Nebudu prozrazovat, na co přesně Bone Season alias Kostičas v knize odkazuje, ale jde o slovní hříčku, takže titul nešlo přeložit jako Čas kostí, Sezona kostí nebo nějak podobně. Pan ředitel nakladatelství HOST původně nechtěl porušit marketingovou zásadu, že v názvu knihy by neměl být novotvar – je známo, že titul „prodává“ a neznámé slovo může odradit. Nakonec jsem to nějak vyargumentovala, takže zbývá doufat, že slovo Kostičas je dostatečně zvukomalebné a vzbudí v lidech spíše zvědavost a zájem si knihu přečíst.