Knižní pól 19. 4. 2014

Woody Guthrie je legenda, kterou asi nikoho nenapadne spojovat s velkou literaturou. Byl to písničkář s úctyhodným účtem - připisují se mu víc než tři tisíce písní, z nichž mnohé zlidověly. Vzorem byl pro Peta Seegera, Boba Dylana, Bruce Springsteena a další. Jenže Woody Guthrie byl také pilný publicista, kreslíř a malíř a - jak se ukazuje - také vynikající romanopisec. Ale abych o něm mohl dnes takhle mluvit, muselo se zřetězit hodně náhod. Na konci je čerstvé první české vydání Guthrieho románu Dům z hlíny.

O tom, jak román objevili, píší editoři Brinkley a Depp v obsáhlém doslovu. Guthrie totiž v roce 1947 dokončený román neposlal zřejmě žádnému nakladatelství, ale režisérovi Irvingu Lernerovi s představou, že podobně sociálně zaměřený Lerner podle něj natočí nízkorozpočtový film. K tomu nedošlo, ale rukopis naštěstí zůstal v Lernerově pozůstalosti a spolu s dopisy se dostal do knihovny univerzity v Tulse, kde se rozhodli shromáždit Guthrieho písemnosti. A tam Brinkley s Deppem na román narazili, když, jak píší, sháněli nějaké informace kvůli jednomu projektu o Bobu Dylanovi pro časopis Rolling Stone. Pak už se o vydání postarali. V renomovaném, dnes už globálním nakladatelství HarperCollins vyšel Dům z hlíny loni, šestašedesát let po svém zrodu. Ta šestašedesátka je zajímavá, protože děj románu je umístěn do blízkosti proslulé silnice 66.

Dům z hlíny je příběhem Tika a Elly, třiatřicetiletých nájemců půdy kdesi v Novém Mexiku. Román vypráví o tom, jak žijí a co si myslí o světě kolem, jak se vyrovnávají s těžkými podmínkami. Ale nemusíte se obávat těžké sociálně kritické studie. Guthrie píše nesmírně bohatě, s ohromným smyslem pro jazykové hříčky a hřejivý humor. Jako vzduch je tu všudypřítomná erotika a stejně jako vzduch přirozená. K erotice patří její důsledky a poslední kapitolu, věnovanou porodu, považuji za nejpůsobivěji napsaný popis tohoto dramatu, jaký jsem dosud četl.

Editoři se v doslovu zmiňují, že v puritánsky úzkoprsé Americe začátku padesátých let by asi Guthrieho román narazil podobně jako Millerův Obratník raka, který byl označen za pornografii. Tehdejšímu politickému ani literárnímu establishmentu by román moc nevoněl a Guthrie si toho byl patrně vědom. I když román psal s velkým nasazením, o vydání pak možná příliš neusiloval, i když k tomu nejsou žádná svědectví.

Guthrie velmi dobře znal život chudých lidí. Ačkoliv se proslavil, nestal se boháčem v obvyklém slova smyslu a neztratil sociální cítění. Možná i proto se o něm moc nepíše a nedá se říct, že by vydání skvostu, kterým podle mne Dům z hlíny je, provázelo nějaké oslavné mediální troubení. Guthrie se nehodil do krámu kdysi a nehodí se ani dnes. Trefuje se totiž do stejných vrstev, které škrtily nájemce půdy ve třicátých letech a které v roce 2008 způsobily finanční kolaps. Bankéřům říká Guthrie v románu termiti, protože stejně jako termiti dokážou podle něj všechno rozežrat, zničit. Ilustrací může být klíčový paradox v románu pojmenovaný: nájemným farmářům půda nepatřila a tak si ani ten vysněný dům z hlíny nemohli postavit, nebyla jejich a nikdo jim ji neprodal.

Překvapilo mne, že v češtině si toho kromě zmíněného doslovu k románu Dům z hlíny o Woodym Guthriem moc nepřečtete, dokonce i na české verzi Wikipedie je jeho heslo mírně řečeno skromné. Připomínám proto výtečný životopisný film Hala Ashbyho Cesta ke slávě z roku 1976, v němž Guthrieho přesvědčivě zahrál David Carradine. Román Woodyho Guthrieho Dům z hlíny vydalo nakladatelství Argo ve výtečném překladu Gity Zbavitelové.

Druhý Američan, o kterém chci dnes mluvit, proslul také v jiném oboru, než je literatura. Tim Burton je především filmař, jeden z nejúspěšnějších, i když na Oscary, Zlaté palmy ani Zlaté globy přes popularitu svých filmů sám nedosáhl.

V Praze v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí je však až do začátku srpna otevřena velká výstava jeho kreseb, maleb, fotografií, skic, sochařských instalací a nechybějí ani filmové projekce. A tak připomínám i dvě Burtonovy knížky, které vyšly v českých překladech.

Nakladatelství Dybbuk vydalo pod pozměněným názvem a v novém překladu Richarda Podaného veršovanou knížku Ústřičkova smutná smrt a jiné příběhy. Je provázena Burtonovými kresbami, které umocňují bizarní nápady, ať už je to Holka mnohooká nebo Chlapeček s hřebíky v očích. Ale je sobota a možná večer chystáte nějaké posezení, proto bude příhodnější, když z Burtona přeříkám básničku Camembertík:

Camembertík vám měl sen

- a tenhle sen měl dvakrát jen,

že místo kola na hlavě byl na porcičku okrájen.

Děti si s ním nehrály, říkaly: „Ne, ne, ne!“

…ještě že se hodil k lahodnému chardonnay.

Úplně první kniha, kterou Burton vydal, však byla Můra noční, předvánoční. Tu právě teď vydalo nakladatelství Argo - také v překladu Richarda Podaného. Tou můrou je kostlivec Jack z Halloweenska, který si chce zahrát na Santa Klause. Jak to asi mohlo dopadnout, že?

Navštívil světničku

Zuzky a Josky,

a dal jim plyšáčky

s vyhřezlými mozky…

A tak dál. Můra noční, předvánoční se stala předlohou k filmu, který má český distribuční název Ukradené Vánoce a patří k filmům, jimž se říká kultovní. I když se přiznám, že mám od Burtona nejraději Mrtvou nevěstu a Karlíka a továrnu na čokoládu.

Kdybych se zeptal, kdo je nejprodávanějším švédským spisovatelem, asi by většina z vás vyhrkla, že Stieg Larsson se svou trilogií Milénium. Jenže od Larssonovy smrti uplyne letos deset let a ve Skandinávii píše bestsellery kdekdo. Tím nejúspěšnějším autorem je spisovatel, který si rozumí s více žánry, Švéd s francouzským příjmením Jan Guillou, jeho otec byl synem francouzského diplomata. V českém překladu Heleny Matochové vyšel teď v nakladatelství Host jeho román Stavitelé mostů, první díl trilogie Velké století.

Letos sedmdesátiletý Jan Guillou má za sebou bohatý život, s Larssonem trochu podobný. Dětství a dospívání měl dost tvrdé, ale dostal se z něj jako člověk, který nesnáší bezpráví a celkem přirozeně se tak dostal k žurnalistice. V roce 1973 spolu se dvěma kolegy rozpoutal švédskou bezpečnostní aféru století - odhalili totiž tajnou zpravodajskou centrálu, která nepodléhala žádné kontrole. Parlament sice pak přijal zákon, který podobné praktiky ve Švédsku znemožňuje, ale tři novináři byli odsouzeni a Guillou si odseděl deset měsíců natvrdo za narušení bezpečnosti státu. O deset let později znovu rozvířil Švédsko, když na jeho podnět Nejvyšší soud zprostil obvinění odsouzeného údajného vraha.

Jan Guillou je kromě jiných úspěšných knih autorem dvanáctidílné špionážní série, řady knih reportáží a tzv. křižácké trilogie. Stavitelé mostů jsou úchvatným, přitom veskrze tradičním vyprávěním o třech bratrech, kterým na moři zahynul otec. Jako talentované je z katedrální školy v Bergenu pošlou do Drážďan, kde získají inženýrské diplomy a pak se rozejdou do tří stran - zpět do Norska, do Německé východní Afriky a do Anglie. Děj se odehrává v letech 1901 až 1919, tedy žádné krátké století, ale právě že naopak, jak zřejmě se známou politologickou zkratkou Guillou polemizuje názvem trilogie.

Nenechte se odradit rozsahem, 550 stran Stavitelů mostů je mistrovským románem, pestrým jako Bergen, město u moře a pod horami, odkud tři bratři pocházejí.