Knižní pól 10. 5. 2014

Třetí knížky prý bývají rozhodující: ukáže se, jestli spisovatel je opravdu autorem s velkým A. Tomuhle pravidlu sice moc nevěřím a je to složitější, protože Markéta Pilátová napsala také pěkné knížky pro děti a básnickou sbírku. Ale teď vydala třetí knihu ve své hlavní disciplíně, prózu Tsunami blues – a přiznám, že jsem se začetl a s výjimkou nějakého spaní a jídla nemohl přestat, dokud jsem knihu nezavřel.

Tsunami blues je po tenkých knížkách, spíš novelách než románech – Žluté oči vedou domů a Má nejmilejší kniha – už docela tlustou knihou – 300 stran. Ale hlavně je knihou nejvíc zakotvenou v českém prostředí, i když ji rámuje thajské tsunami v roce 2004 a cesta dvou hlavních postav na Kubu v roce 2006. Indočína a Karibik jsou pro příběh důležité jako spouštěče a katalyzátory, něco jako kvalitní malta, která spojí cihly do pevné zdi.

O čem Markéta Pilátová v Tsunami blues vypráví? Je to především příběh dívky Karly, vzpurné středoškolačky z moravského maloměsta. Muzikantsky nadaná Karla hraje na trubku a má dobrého učitele, Kubánce, který sice z Fidelova ostrova emigroval, ale na konci zlatých šedesátých někde ve Státech sbalil českou Jitku a odjel s ní do Československa. Karla si s rodiči nerozumí, do Thajska na dovolenou s nimi jede tak trochu s nadějí, že se vztahy projasní. Jenže přijde ta vlna a z rodiny přežije jen Karla. Šok a trauma v ní umrtví touhu hrát. Pak přichází na scénu Jenůfa, téměř sedmdesátiletá univerzitní profesorka, která v Karle pozná talent nejen na španělštinu a věnuje se jí nad rámec pedagogických povinností. I ona stejně jako Kubánec Lázaro chce Karlu dostat z traumatického stavu. Až poté přichází pravá zápletka: Jenůfa pozve Karlu, aby s ní jela na Kubu, na misi, jejímž posláním je pomoc kubánským disidentům. Dál prozradím už jen to, že z Kuby se vrátí jen Karla.

Markéta Pilátová exotikou nešetří a umí ji podat, jenže v jejím románu je to právě jen materiál, kvalitní a dostatečně atraktivní, aby z něj vystavěla příběh o propletenosti lidských osudů ve 20. století, příběh napínavý, uvěřitelný, obecně lidský, rozkročený přes dva oceány a zároveň český. Platí o něm to, co napsal Petr Bílek v dubnových Literárních novinách: Chce-li dnešní náš spisovatel najít látku s nosným konfliktem, obrací se do 20. století, zejména evokuje dobu kolem druhé světové války a čtyřicetiletí po únoru 1948. Bílek tím vysvětluje slabinu současné české prózy, že autoři hledají alibi před současností a ztrácejí tak autoritu těch, kteří mají co říct k dnešku. Markéta Pilátová tímhle úskalím s Tsunami blues dokázala proplout. Právě proto, že vypráví o Karle, která vyrostla už po údajném konci dějin a musí se s tím, co se stalo kdysi, vyrovnat. Musí si rozbít hubu, musí zažít podobný tlak, aby to pochopila. Aby pochopila svět dneska a porozuměla i sobě. Tsunami blues má v sobě poučenost Grahamem Greenem, ostatně je tenhle skeptik v knize připomenut. A musím připomenout úžasnou obraznost, smysl pro poezii a rytmus řeči. Celá kniha, celé Tsunami blues je jako příboj, takhle to autorka popisuje a je to patetická metafora jak od velkého romanopisce Victora Huga: Vlny se budou uprostřed oceánů rodit pořád dál a dál, lhostejné ke všemu lidskému, studené a mohutné, vždycky se někde vynoří, vydechnou a nadechnou se a pak všechno zavalí. A smrt bude vždycky úřadovat, polykat a hltat všechno, na co přijde.

Tsunami blues Markéty Pilátové vydalo nakladatelství Torst.

Podobně třetí je kniha Martina Reinera Básník / román o Ivanu Blatném. Reiner je autorem sedmi básnických sbírek, s Pavlem Šrutem a Michalem Vieweghem vydal knížku pohádek pro děti a také výbor z fejetonů. Ale z Reinerových próz je tohle monumentální dílo třetí.

Nejprve proč je román o Ivanu Blatném monumentální. Samozřejmě rozsahem – 600 stran. Pak svou vlastní historií – Reiner pro sebe Blatného objevil a úmysl napsat knihu o Blatném si vzal do hlavy někdy v roce 1986. Možná později, ale ještě dlouho před listopadem. A Blatného stačil dokonce ještě v anglickém psychiatrickém ústavu navštívit. Takže tahle kniha vznikala skoro třicet let a to je v dnešním udýchaném literárním provozu, kde se hlavně sprintuje na krátkých tratích, často dokonce jen virtuálních, úkaz tak ojedinělý jako v Africe hora s celoročním ledem na vrcholu.

Monumentem je ale Básník / román o Ivanu Blatném především obsahem a zpracováním. Reiner totiž obrátil obvyklou literární hru naruby. Napsal sice deklarativně román, ale s ambicí co nejvěrněji popsat skutečnost, žádné mlžení do literární fikce a schovávaná za básnickou licenci. Kniha Básník / román o Ivanu Blatném je ohromující rekonstrukcí básníkova života, ale také doby, všeho, co se jeho osudu nějak dotýkalo. Jen pro příklad. Blatný velmi záhy po své emigraci skončil v anglickém blázinci. Reiner zjišťuje, co k tomu vedlo. S velkou pravděpodobností to byl výsledek naprosto racionálního uvažování. Blatný se nedokázal v Anglii uživit. Bál se, že se stane obětí československých agentů, že ho unesou. Blázinec jako východ z nouze objevil Blatný – domnívá se Reiner – v létě 1948. Velká Británie tehdy zestátnila zdravotnictví a to se mělo postarat o každého. V září 1948 Blatný úspěšně zapracuje na tom, aby byl odvezen ve svěrací kazajce, a skončí v Claybury Hospital. I druhou Blatného cestu do blázince v lednu 1954 zřejmě ovlivnila jedna vzdálená událost: únos Bohumila Laušmana z Vídně před Vánoci 1953 do Prahy. Blatný patrně dostal strach a před pobytem u manželů Vilímových dal přednost internaci ve cvokhausu.

Reinerovy odbočky k širším souvislostem a dějům jsou jednou z hodnot, které román o Ivanu Blatném povyšují na román velký, společenský. Defilují v něm osobnosti jako Nezval a Halas, ale i nuly a snaživci. A imaginace je tu přítomna také – třeba v působivé scéně Nezvalovy návštěvy u Blatného v blázinci v létě 1956. Odehrála se asi, ale svědků není.

Reinerovu velkou knihu Básník / román o Ivanu Blatném vydalo také nakladatelství Torst.

Emil Hakl už vydal třikrát třetí knihu, tou zatím poslední jsou povídky Hovězí kostky. Je to jedenáct příběhů napsaných od roku 1986 do letoška a Hakl vrací na scénu čtenářům dobře známého autobiograficky založeného ironického vypravěče, všímavého glosátora prchavé každodennosti. O návratu mluvím proto, že předchozí knihou Skutečná událost Hakl vykročil do světa imaginativní reality tak výrazně, že to ocenila i porota Magnesie litery. Hovězí kostky jsou tak podle mne jakousi inventurou, doslovem za dobou stejně tak dlouhou, jako ta, během které psal Rainer svého Blatného. V jedenácti povídkách ožívá Česko, vlastně spíš Praha, ta nejpůsobivěji ve vyprávění Planeta Žižkov z roku 2006. Titulní povídka připomene Haklovu asi nejúspěšnější prózu O rodičích a dětech. I tady se setkávají syn s otcem, jenže obráceně – tu kratší svíčku má v ruce Haklovo alter ego.

Povídky Emila Hakla Hovězí kostky vydalo autorovo domovské nakladatelství Argo.

Ve čtvrtek uplynulo devětašedesát roků od konce druhé světové války a také od konce německé okupace, konce Protektorátu Böhmen und Mähren. Připomínám k tomuto výročí knihu, která odkrývá mnohá po archivech roztroušená svědectví o temném šestiletí. Napsal ji historik Miloš Hořejš a jmenuje se Protektorátní Praha jako německé město. Podtitul upřesňuje hlavní téma – Nacistický urbanismus a Plánovací komise pro hlavní město Prahu. Hořejš se soustředil na systém, na správní germanistické tlaky, na projekty a praktické dopady, ale zároveň nezapomíná na takzvané malé dějiny, tedy na lidi a vztahy. A tak si v jeho knize čteme nejen životopisy architektů, ale je tu vetknut i příběh primátora Otakara Klapky, který svým osudem předešel generála Eliáše.

Publikaci Miloše Hořejše Protektorátní Praha jako německé město vydalo nakladatelství Mladá fronta ve spolupráci s Národním technickým muzeem.