Předmluva

V roce 2001 jsem se přestěhovala do Soulu jako zpravodajka deníku Los Angeles Times v Jižní i Severní Koreji. V té době bylo pro americké novináře nesmírně těžké Severní Koreu navštívit. Poté, co jsem se do země konečně dostala, jsem zjistila, že novinářská práce se tam téměř nedá dělat. Západním novinářům byli přiděleni „průvodci“, jejichž úkolem bylo zabránit veškeré neautorizované komunikaci a zajistit, aby návštěvníci dodržovali předem pečlivě připravený program prohlídky monumentů. S obyčejnými lidmi nebylo dovoleno navazovat kontakt. Na fotografiích i v televizi se Severokorejci jevili jako automaty pochodující parádním krokem ve formaci na vojenských přehlídkách nebo provádějící hromadnou gymnastiku na počest vedení země. Při prohlížení fotografických záběrů jsem se nepřestávala
ptát, co se asi skrývá za těmi prázdnými výrazy.
V Jižní Koreji jsem se začala stýkat s lidmi, kteří ze Severní Koreje uprchli na jih nebo do Číny, a postupně se mi začal vyjevovat pravdivý obraz života v Korejské lidově demokratické republice. Napsala jsem sérii článků do Los Angeles Times,ve kterých jsem se soustředila na lidi původem z Čchongdžinu, města ležícího v nejsevernějších končinách země. Říkala jsem si, že když budu mluvit s mnoha lidmi o jednom místě, bude snadnější ověřit potřebná fakta. Chtěla jsem také, aby šlo o místo dostatečně vzdálené od načančaných pamětihodností, které severokorejský režim ukazuje zahraničním návštěvníkům – a to i v případě, že budu psát o lokalitě, která pro mě bude nedostupná. Čchongdžin je třetí největší město Severní Koreje a jedno z míst, na které dolehly nejtíživěji důsledky hladomoru v devadesátých letech minulého století. I toto město je pro cizince téměř úplně uzavřené. Měla jsem štěstí, že jsem potkala mnoho úžasných lidí z Čchongdžinu, kteří byli ochotni mluvit o sobě a věnovat mi svůj čas. Tato kniha vyrostla z oné původní série článků.
Kniha je založena na rozhovorech, které jsem vedla se Severokorejci po dobu sedmi let. Změnila jsem jen některá jména, abych chránila ty, kteří v Severní Koreji stále žijí. Všechny dialogy jsou napsány podle vzpomínek jedné nebo více zúčastněných osob.Snažila jsem se maximálně doložit příběhy, které jsem vyslechla, a zasadit je do kontextu veřejně známých událostí. Popisy míst, která jsem osobně nenavštívila, pocházejí z informací uprchlíků, z fotografií a videí. Severní Korea zůstává natolik neproniknutelnou zemí,že by bylo bláznovství tvrdit, že jsem vše popsala správně. Doufám, že jednoho dne se Severní Korea otevře světu a bude možné posoudit, co se v této zemi opravdu stalo.

I.

Když se podíváte na satelitní snímky Dálného východu v noci, uvidíte na nich podivnou černou skvrnu. Ta temná oblast je Korejská lidově demokratická republika. Hned vedle ní jasně září prosperující Jižní Korea, Japonsko a dnes už i Čína. I z dálky stovek kilometrů vidíme jako malé bílé tečky billboardy, světla aut a pouličního osvětlení, neony řetězců rychlého občerstvení – symboly člověka jedenadvacátého století, který spotřebovává elektrickou energii při veškeré své činnosti. A pak, uprostřed této oblasti, ostrov temnoty bezmála velikosti Velké Británie. Je nepochopitelné, že se země s třiadvaceti miliony obyvatel může jevit jako oceán. Pustá a prázdná. Prostě jako by nebyla. Severní Korea takto zčernala na počátku devadesátých let. Po rozpadu Sovětského svazu, který zásoboval svého dávného komunistického spojence levným palivem,se těžkopádné a nevýkonné severokorejské hospodářství zhroutilo. Elektrárny zrezivěly. Světla zhasla.
Vyhladovělí lidé rozkradli kousky měděného drátu z elektrického vedení, aby je vyměnili za jídlo. Když se slunce schová za horizont, na krajinu padne soumrak a malé přikrčené domy pohltí temnota. Se setměním zmizí celé vesnice. Dokonce i v některých částech oné výkladní skříně jménem Pchjongjang můžete jít v noci hlavní ulicí, aniž byste po stranách viděli budovy. Když se lidé zvenčí dívají do té prázdnoty, kterou je dnešní Severní Korea, vybaví se jim zapadlé vesnice v Africe či v jihovýchodní Asii, kam dosud civilizace v podobě elektřiny nedorazila. Ale Severní Korea není rozvojovou zemí; je to stát, který dříve patřil do vyspělého světa. Podél každé větší severokorejské silnice najdete připomínky toho, co země měla a ztratila – jako kostlivci tam visí zbytky rezivějícího elektrického vedení, které kdysi pokrývalo celou zemi. Severokorejci, kterým je dnes kolem padesátky, si dobře pamatují dobu, kdy měli víc elektřiny (a taky jídla) než jejich proameričtí bratranci v Jižní Koreji; tuto skutečnost umocňuje pocit potupy, že teď musí trávit večery ve tmě. Spojené státy nabídly Severní Koreji v devadesátých letech pomoc s dodávkami energie výměnou za ukončení programu jaderného zbrojení. Dohoda však padla poté, co Bushova administrativa obvinila Severní Koreu z nedodržování slibů. Severokorejci snášejí temnotu s hořkostí a stále z ní viní sankce ze strany Spojených států. Večer si nemohou číst. Nemohou se dívat na televizi.
„Bez elektřiny nemáme žádnou kulturu,“ vyčetl mi jednou jeden statný severokorejský hlídač.
Ovšem temnota má i své výhody. Zvlášť pokud právě dospíváte a chodíte s někým, s kým byste neměli...