Hodně Čechů si o sobě přečetlo v knihách Pepíci od Mariusze Surosze nebo v knihách Gottland nebo Udělej si ráj dalšího Mariusze, tentokrát Szczygiela. Posledně jmenovaný také připravil právě vydanou antologii reportáží o současném Polsku.

Dvacet sedm reportáží vyšlo v letech 1989 až 2009 a ukazují přeměnu Polska a změnu (nebo status quo) života Poláků. Po roce 1989 se zdálo, že skončila pomalá doba reportáže a že tento žánr, reprezentovaný takovými jmény jako Hanna Krall nebo Ryszard Kapuscinski, zanikne. Že bude nahražen čistou informací. Objektivní, vyváženou. Nudnou. Ano, nemá cenu, aby se literární reportáž snažila konkurovat rádiu, televizi nebo internetu. Reportáž dnes prostě nemůže být jen prostou zprávou. Reportáž by měla sáhnout hloub. Měla by být prokrvena autorovou osobní emocí a reflexí. Reportáž je vyprávění o tom, co se doopravdy stalo. A měla by přinutit čtenáře přemýšlet. V reportáži musí svět vonět, chutnat, mrazit, být horký. Musí budit klid, odpor nebo strach. Tolik něco z idejí, na které se při psaní reportáží snaží polští literární novináři myslet.
V téhle knížce nejde o hulvátské nebo hloupé politiky. Tady jde o skutečný život. O život na periferii, v továrně, o setkání bídy materiální i duševní, o nemoce a bezmoce, o radost z bežného nákupu bez fronty, o práci policajtů, o homosexuály, kteří by rádi vychovávali v Polsku dítě. Pestré a živé čtení. Výborně napsané. Zábavné a zarážející současně.

Dokázali bychom my, Češi nebo Slováci, dát dohromady nějaký takový sborník, kde by nás ti druzí mohli vidět plasticky a reálně? Znovu opakuji: takové reportáže naší novinařině i literatuře velmi chybí. I když třeba takový Ĺubomír Smatana a jeho Jánošíci s těžkou hlavou o Slovensku jsou něčím zrovna takovým.