Ještě mu není ani šedesát, ale najednou nemá pro co žít. Přišel o ženu, o práci, jeho nejlepší kamarád si koupil BMW (čímž v Oveho očích spáchal vlastizradu) a celý život musel bojovat proti „bílým košilím“ – zlovolným úředníkům. Nesnáší své sousedy (protože jezdí v obytné zóně), nesnáší pojišťováky (protože ho okradli), je to prostě morous par excellence.

Má toho dost. Nebaví ho už žít a tak se rozhodne pro sebevraždu. V té chvíli ale pozná nové sousedy - Parvaneh, jejího manžela „Mameluka“ (jak mu říká) a jejich dvě roztomilé děti. Vše je najednou jinak a my začínáme objevovat i jeho lidské stránky. A co teprve, když se objeví kocour…

Od Muže jménem Ove jsem vlastně čekal, že bude humorem navazovat na Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel. Prostě bláznivá komedie, vtípky, sarkasmus a tak. Omyl. Muž jménem Ove má sice humoru hodně, ale zdráhám se jej označit jako „humoristický román“. Totiž, pod tím si představuju román, kde pointou je komika, komická situace a z té kniha těží. Tady ale nejde v první řadě o humor, přestože ho zde je hodně. Fredrik Backman vypráví příběh o tom, jaká je samota mezi lidmi. Jaké je to žít, když jste už přestali mít důvod žít.

Těch vážných témat je tam hodně. Smál jsem se často, ale stejně často jsem se dojímal. Ove vypráví svůj životní příběh, ve kterém se veselejší momenty střídají s těmi smutnými. A když vidíme Oveho v současnosti, jsme svědky jeho vnitřního světa – světa, ve kterém přestal být prostor pro radost. Pod slupkou cynického a zlého dědka je člověk, který má velké srdce. Možná až příliš velké.

A právě díky tomu je Muž jménem Ove tak dobrá kniha. Autor sice mohl skončit o jednu kapitolu dřív a ušetřit čtenáře patetického konce. Možná ale měl na mysli, že by z té knihy jednou mohl být film (protože ta kniha navazuje na autorův úspěšný blog) a konec tomu přizpůsobil. S jistou dávkou odolnosti můžeme tento patos odpustit, protože zbytek knihy je opravdu hodně dobrý a byla by škoda nechat si ho zkazit.

Hodnocení: 80%