Připravil jste k vydání vůbec první výbor Conradovy esejistiky. V čem je jedinečnost jeho přemýšlení o světě a literatuře?

S dovolením bych si vypomohl pasáží z vlastního doslovu k onomu výboru, nazvanému Poznámky o životě a literatuře: „Kdokoli se kdy Josephem Conradem hlouběji zabýval, musel si všimnout, že jeho dílo celkovým laděním osciluje mezi dvěma póly: ryzí temnotou, beznadějí, nihilismem, odcizením – a neokázalou vírou a odhodlaností, étosem námořnického chlapáctví, vědomím pocitu sounáležitosti. S jistou mírou zjednodušení lze konstatovat, že zatímco ve svých prózách se autor přiklání spíše k onomu „temnějšímu“ pólu, v esejích inklinuje k principu sounáležitosti, smyslu pro povinnost, k onomu ,ponětí o dobré službě‘… Netřeba dodávat, že jeden pól je bez druhého nemyslitelný.“

Conrad byl námořník, který se kvůli zdraví dal na literaturu. Navíc – vynikající stylista psal jazykem, který se naučil až v dospělosti. Co tyhle skutečnosti pro jeho psaní znamenají?

Začnu tím prvním: že se Conrad na psaní vrhnul až v sedmatřiceti letech, znamená mimo jiné, že už vycházel z hotového, zcela utvořeného náhledu na svět; nemusel se k němu „propsat“ jako valná většina jeho kolegů (odtud myslím mj. pramení jeho niterný, byť neokázalý moralismus). Jiná věc ovšem je, že odmalička vyrůstal v intelektuálním prostředí, a literatura tak pro něj byla vždy něčím naprosto přirozeným. Co otázky jazyka týče, nemám tušení (a pro mistrovství, s nímž Conrad s angličtinou coby osvojeným jazykem zachází, nemám srovnání; srovnatelný mi nepřijde ani tak často vzývaný Nabokov).

J. L.Borges prý o Conradovi, lakonicky řekl: Velmi zvláštní dobrodinec. Co tím asi myslel?

Těžko říct, to by asi nejlépe věděl sám Borges. Tipl bych si, že mluvil právě o Conradově zvláštním moralismu, prodchnutém sice hlubokou skepsí, leč zcela nezdolném.

Conrad se narodil na území dnešní Ukrajiny jako Józef Teodor Konrad Nalęcz Korzeniowski. Jeho otec byl ruským samoděržavím vězněn. O Rusku věděl asi svoje, že?

Conrad rád tvrdil, že o Rusku neví zhola nic; pravdou však je, že o Rusku věděl vše, co o něm vědět lze. První tři eseje Poznámek o životě a literatuře jsou toho nejlepším dokladem. Nad jasnozřivostí, s níž Conrad v roce 1905 popisuje budoucí osud ruského impéria, se tají dech i po sto deseti letech; totéž platí i pro jeho analýzu ruské duše. Shodou okolností jsem dané eseje překládal v době, kdy probíhala ruská invaze na Krym – a ve zprávách viděl oživlé vše, co Conrad popisuje ve svých esejích. 

Co říkáte bonmotu, že má Conrad u čtenářů trochu smůlu, protože je pro dobrodruhy moc intelektuální a pro intelektuály moc dobrodružný?

Sám Conrad v dopise jedné své polské přítelkyni k danému tématu poznamenal lakonicky: „Nejsem a nikdy nebudu populární spisovatel.“ Na druhou stranu, jeho dílo se čte dodnes – a snad se hned tak číst nepřestane, v kánonu světové literatury je myslím usazeno velice pevně. Onen bonmot by ostatně bylo možné obrátit naruby a konstatovat, že dobrodruhům Conrad přinese nějaké to intelektuální obohacení a intelektuálům zase trochu toho dobrodružství – a obojí velice nevtíravě.