Gaarder, mimo jiné absolvent teologie v Oslu, je asi možná přece jen víc učitel než spisovatel. Zajímá ho, jak to udělat, aby se do hlav dospívajících, dostala aspoň tu a tam nějaká moudrost a znalost. Rád by v mládežnících probudil k životu lásku k poznání, rád by je nadchnul pro fakt, že vědění je síla, bez které se člověk jen honí za vlastním ocasem. A tak se z jeho knih, ať už jsou o filozofii, náboženství, umírání nebo o ekologii, stávají takové poetické agitky. Zdá se, že někdo to prostě dělat musí. Někdo se musí pokusit vysvětlit filozofii středoškolákům jinak, než shlukem nesrozumitelných pojmů a definic (i čeština má tady svého skvělého popularizátora - viz Jan Sokol - Malá filosofie člověka). Někdo se musí pokusit osvěžit dobrodružstvím ten prachem a dárky zapadající vánoční příběh. A Gaarder to, soudě alespoň podle čtenářského zájmu (50 miliónů knih po světě), dělá pro mnoho čtenářů skutečně užitečně.

Debatu o ekologii (stejně jako o Evropě, stejně jako o ekonomii, stejně jako o občanské společnosti) u nás vážně poškodilo hysterické angažmá Klausova desetiletého prezidentování. Tento děd Vševěd se usilovně snažil z ekologů udělat kašpary, kteří jen straší oteplováním a vlivem člověka na přírodu a přitom jde o jasné "falešné poplachy". Naštěstí jsou i jiní lidé. Učí děti slušnému zacházení s přírodou a dokola opakují, že by bylo skvělé odevzdat dalším generacím zeměkouli aspoň v takovém stavu, v jaké jsme ji přebrali od předchozí generace. O několika praktických vědomostech je i kniha o dvanáctileté Anně, které má schopnost pohybovat se mezi rokem 2012 a rok 2082. A porovnávat tak, jakou akcelaraci dokázaly nabrat škodlivé a ničivé účinky lidského moderního osidlení Země. Bude nám to ale opravdu většinově vadit, že třeba některá zvířata už uvidíme jen na filmech nebo ve virtuálních zoologických zahradách? Co mají vlastně budoucí správci planety - naše děti -  radši? iPad nebo les? Jak vlastně v propojeném světě přinutit ty co čoudí, aby čoudili míň a dobrovolně se tak připravili o peníze, práci pro lidi a opožděnou průmyslovou revoluci. Můžou žít všichni Číňani a Indové v americkém blahobytu? Bude vůbec možné v dnešním přeplněném světě nějak migrovat před nepřízní klimatu? Kam se schovají desítky miliónů lidí před přílišnou vodou nebo před přílišným suchem? Co to udělá s lidským společenstvím?  Budou privilegovaní a ti bez nároku? Ano, tak je to už dnes, ale co když se všechno vyhrotí a nebude čas ani chuť na aspoň trochu rozumná řešení?

Gaarder vlastně v celé knize o Anně připomíná jednoduché křesťanské ( ale vlastně spíš všelidské) pravidlo: co nechceš, aby někdo dělal tobě, nedělej ani druhým. To neplatí jen mezi lidmi navzájem. Na začátku 21. století myslím, že většina normálních lidí ví, že to platí i ve vztahu k přírodě. Musíme přibrzdit. Nesmíme chtít čím dál víc. Náš život má svoje náklady, přesto že třeba zatím bydlíme blízko pěkného lesa a netopíme v kamnech zrovna pet láhvema.