Jussi Adler Olsen: Marco

Olsenova série z Oddělení Q patří mezi špičkou současné severské krimi. Toto je věta, kterou ode mne uslyšíte často, protože romány Jussiho Adler-Olsena považuju za jedny z nejlepších ve svém žánru, které u nás v poslední době vyšly. Sympatický Carl Moerck, jeho nohlsled s vlastní hlavou Asad, nevyzpytatelná Rose a další postavy – po těch pěti dílech, které v češtině vyšly je už považuju za své blízké známé. Pátý díl – Marco – vychází právě v těchto dnech a recenzi již najdete na našem Oku. Olsen nepolevil ve své snaze opět nadchnout své čtenáře, jak příběhem cikánského chlapce Marca, který se vzepře své komunitě, tak dalším rozkrýváním minulosti lidí z Oddělení Q. Olsen si bere na paškál vysokou politiku - ve hře je korupce při poskytování zahraniční pomoci a je jasné, že ani tentokrát nebude mít Calr Moerck, hlava Oddělení Q, klidné spaní. Marco je skvěle napsaná detektivka, kterou mohu s klidným svědomím doporučit nejen těm, kterým tento žánr učaroval, ale i těm, co tento žánr teprve chtějí poznat.

Evžen Boček: Deník kastelána

Myslím, že Evžen Boček si za tu krátkou dobu, co se představil českým čtenárům vydobyl takovou pozici, že jeho jméno není třeba nějak přesvědčovat. Jeho předchozí dvě knihy - Poslední aristokratka a Aristokratka ve varu - stále zajímají nové a nové čtenáře a tyto knihy se takřka přes noc staly největším českým bestsellerem posledních let. Byť kritici poukazují na přílišnou přímočarost a jednoduchost Bočkova humoru, čtenáři jeho knihy milují. Deník kastelána je ale úplně jiný. V minulosti již dvakrát vyšel, dávno před “Aristokratkami” a navíc pod jménem Jan Bittner. Evžen Boček, milotický kastelán, nechtěl vystoupit ze své bezpečné anonymity. Teď, když nedočkaví čtenáři touží po dalších Bočkových knihách vychází Deník kastelána znovu a tentokrát již pod pravým jménem autora. Nečekejte ale, že se bude smát tolik, jako v Aristokratkách. Deník kastelána je temný příběh o člověku, který odešel z pohodlného městského života do nejistoty. Deníky kastelána z malého zámku kdesi na moravském venkově z poloviny devadesátých let nejsou povrchní zábavou, jako je Aristokratka. Najdete v nich sílu okamžiku a úvahy o životě. Troufám si říct, že Deník kastelána je ještě lepší, než Aristokratky.

Claire Legendreová:  Pravda a láska

Sice moc nerozumím tomu, jak se může někdo odstěhovat ze slunného Nice do Prahy, ale přesně to udělala Francesca, hrdinka knihy Pravda a láska. Její muž je profesionální diplomat a ona začíná objovat Prahu a Česko. Krásné, ale ponuré město ji děsí, zdejší řeči nerozumí a navíc záhy zjistí, že si tu její muž našel milenku. A tak se francouzská středoškolská profesorka v českém hlavním městě vydává na pomalou cestu emancipace: začíná vyučovat francouzštinu, poznává prostředí i lidi, nechává se okouzlit svým šarmantním, tajuplným studentem a chtě nechtě se zaplétá do příběhu s lehkou příchutí politického thrilleru. Praha se dá bez nadsázky označit za jednu z hlavních hrdinek románu. Pro českého čtenáře její román obnáší jednu mimořádně zajímavou rovinu navíc: je mu totiž umožněno sledovat, jak se typická francouzská levicová intelektuálka střetává s prostředím, kde se na cokoliv levicového pohlíží s nevraživostí, a jak vnímá pro ni poněkud nepochopitelnou postkomunistickou mentalitu.

Ota B. Kraus: Cesta pouští

Jedním z velkých hitů loňské knižní sezony byla kniha Osvětimská knihovnice, která vyprávěla příběhy Dity Krausové - dívky, která žila v koncentračním táboře. Dita Krausová byla skutečnou postavou a její manžel byl Ota B. Kraus, česko-izraelský spisovatel. Cesta pouští je citlivou a sugestivní výpovědí o mladém muži, jehož hledání prvních lásek, vlastní české židovské identity, ale i vztahu k práci, rodičům a určujícím ideologiím 20. století (marxismus, sionismus) je ortenovsky bolestné i krásné zároveň. Štěpán je pro svůj původ vyloučen z gymnázia, posléze před okupací prchne do sovětského Ruska, kde ovšem rychle ze sociálně utopických snů i nepřekročitelné bariéry mezi domácím a cizím vystřízliví. Vrací se do protektorátu, kde jej mezitím postupující represe přivedou k práci na statku ve středních Čechách. Román Cesta pouští vznikal v osmdesátých letech a autor jej považoval za nejdůležitější ze svých děl. Jak sám řekl – „je psán vlastní krví“.

Ernest Hemingway: Rajská zahrada

Na závěr jsem si nechal knihu, která mi udělala radost hned dvakrát. Ernest Hemingway je nesporně jeden z největších klasiků literatury 20. století. Slyšeli jsme o něm všichni - někteří jen při školním vyučování. Jeho život rozhodně nebyl příkladný, ale ve 20. století bychom našli málo lidí, kteří psali lépe, než on. Zatímco v době před rokem 1989 tu vycházel celkem pravidelně, v polistopadových poměrech to tak slavné nebylo. A to se rozhodlo napravit nakladatelství Odeon, které navíc - a to je má druhá radost - svěřilo grafickou a typografickou úpravu této řady jednomu z nejpovolanějších lidí u nás: Martinovi T. Pecinovi. Kniha už na první pohled vypadá tak dobře, že se stane nedílnou součástí našich domácích knihoven. Rajská zahrada vyšla posmrtně a česky zatím pouze jednou. Román je do jisté míry autobiografický – portrét mladého spisovatele Davida Bournea, jeho manželky a jejich společné přítelkyně… Poněkud netradiční manželství ve třech.