Je s podivem, že poezie autorky, která stojí bok po boku třeba básním Sylvie Plathové, si k nám našla cestu až v roce 2014. Přitom autorka publikuje od roku 1980 a minimálně posledních 20 let patří k naprosté americké básnické špičce. Je přiznaně osobní, ale velmi protestuje, když někdo její básně označuje za lyrický deník. Tak jednoduché byste to chtěli? Dívat se za výstřih a pod sukně?

Málokdo se rád svléká na veřejnosti. A přitom - autorská neupřímnost a strojenost je z poezie vždycky cítit na sto honů. Nejde v poezii nejít s kůží na trh. Pro poezii přece vždycky platí to kolářovské: Psát, ale nekecat!

A Oldsová právě tuhle akurátní alchymii autentického a uměleckého zvládá způsobem, který ohromuje. "Rozhodli jsme se pro potrat/ zabít společně/Menstruace, která začala, nic nezměnila/Už byli oba mrtví/ ten mladý pár/spolu na celý život......"

Při čtení Oldsové s vámi začnou houpat emoce,chvíli rozumíte a chvíli se ztrácíte, cítit jsou elektrické výboje, protože na papíru je bouřka, s hromy a blesky....a taky pocity zmoklého psa,,,a taky údiv na tím vším, co s námi hází z minula, v přítomnosti i v očekávání věcí příštích...

"Jak to dělají ti, kteří se milují bez lásky?/Téměř baletně po sobě sklouzávají, jako bruslaři po ledě/  jeden do druhého strkají prsty/ rudnou jak steaky, víno, promočení novorozenci/které matky co nevidět odloží...."

Vzpomínám si, jak jsem kdysi zepředu dozadu pročítal takové antologie jako Horoskop orloje nebo Obeznámeni s nocí (většinou Zábranovy překlady). Pamatuji si na setkání se Snyderem, Dickensonovou, Corsem, Ferlinghettim, Mastersem, Whitmanem, Kinnellem, Robertem Lowellem....a z úplně jiné strany třeba před několika lety s Elizabeth Bishopovou. Mám vlastně už leta rád tu chemii amerických básníků!

Jo a ještě ten titulkovej penis:

" Visí mu v hlubinách roucha/ jemně klinkající srdce v nitru zvonu/ Pohne se s každým jeho pohybem/rybí přízrak v nimbu stříbrných chaluh/ chlupy rozvlněné šerem a parnem/ a v noci/ když oči spí/ vstává k chvále Boží...."