Je to výbor z povídek, které dosud vyšly ve dvou povídkových sbírkách, v časopisech, novinách a rv ůzných antologiích. Jsou tam i tři nové texty. Takže je to taková esence mého psaní, zatáhnu čtenářky a čtenáře zase na jihočeský venkov, jsou to příběhy, črty, někdy jen zachycení atmosféry a nálady. Život a lidé, jak jsem je vnímal a jak jsem o nich snil a fabuloval. Snad to bude zajímat a bavit i někoho jiného než mě jako autora.

 

Pro Prahu jsem vesničan, i když už léta bydlím v krajském městě. Mě ta škatulka nevadí, nezabývám se tím. Píšu příběhy z prostředí, které jsem zažil, kde jsem dost dlouho bydlel, a to je především venkov a malé město. Tak mi to asi patří...

 

Já jako čtenář mám rád třeba magický realismus nebo Hrabalovo pábení, ale jako autorovi mi to vychází takhle. Realita mě přitahuje, je podle mě na tolik "fantastická a neskutečná" , že se snažím jen ji nějak osobitě nasvítit a přiblížit.

 

Ano, stále mě živí práce v kanceláři, mám tam šest kolegyň a jsou to moje věrné čtenářky, z té ceny měly radost a sledovaly to v televizi.

 

Ano, je to přiznaná inspirace. Poslouchám Pospíšilovy desky už třicet let, mám rád tenhle typ hudby postavený hodně na textech. Ladislav Kantor, Pavel Šrut, Jiří Dědeček - to jsou mí oblíbění textaři. Napsal jsem kdysi takovou melancholickou povídku odehrávající se na venkovské zábavě. V názvu jsem se insiroval Pospíšilovou písničkou. Teď jsme podle téhle povídky nazvali celou knížku. Luboš Pospíšil a pan Kantor mají slíbeno po jednom výtisku...