Knižní pól 18.10. 2014

Ještě jednou se dnes vrátím k letošnímu stému výročí vypuknutí Velké války. Nakladatelství Leda vydalo velkou monografii renomovaného britského novináře a autora rozsáhlých historických prací Maxe Hastingse Katastrofa 1914. Evropa táhne do války.

Mohlo by se zdát, že si dnes takovéhle rozsáhlé publikace o závažných událostech na základě podrobných a podobných studií budou více nebo méně podobné. Ale Hastings ukazuje, že vždycky zůstává rozdílný důležitý rozměr - a to je autorský pohled (tedy pokud nejde o eklektické dílo). Hastings se věnuje především proslulé západní frontě, předností jeho vyprávění je účinný mix drobných epizod, pohybu ve štábech a číselných údajů. Obvykle mu jde o to, aby jednu situaci či období popsal z různých stran, využívá francouzské i německé, případně britské archivy. Zajímavé jsou také různé citace a detaily, přibližující atmosféru války. Francouzi, ale také Italové, o Rusku nemluvě, měli se zákopovou válkou problém. Projevoval se tu fenomén sbližování s protivníkem, takhle si například psali italští generálové:

Věnujte prosím bedlivou pozornost tomu, že muži, kteří zůstávají příliš dlouho na jednom úseku, se sbližují se svými protivníky. Obnáší to domluvu s nepřítelem a někdy i vzájemné navštěvování, což může mít katastrofální následky.

A mladý francouzský poručík Charles de Gaulle psal matce:

Není tenhle konflikt jen soutěží ve vzájemném vyhlazování? Boj, který vedeme a který co do rozsahu, významu a zuřivosti nemá v dějinách Evropy obdoby, nelze vyhrát bez nesmírných obětí. A my ho musíme vyhrát. Zvítězí však ti, kdo se o to zasadí tvrdošíjněji. Zákopovou válku, přesněji její důsledky, že totiž po sobě vojáci přestávali střílet, považoval za politováníhodnou situaci.

Hastings vypráví o válce, jako by všechno hrnul naráz, nerozlišuje naše a jejich, válka je u něj jen jedna a život v zákopovém bahně také.

Válečnou monografii Maxe Hastingse Katastrofa 1914 přeložila Jana Jašová.

Proslulý román Roberta Musila Muž bez vlastností ignoruje fakt, že Rakousko-Uhersko vstoupilo do Velké války, prohrálo ji a zaniklo. V Musilově knize jde o popis monarchie, o zobrazení vnitřních příčin rozpadu. Styl i záběr přinesl románu pověst neadaptovatelné prózy. Jenže nic není nemožné. Musilův následník a hlavně jeho dobrý čtenář, vídeňský kreslíř komiksů a ilustrátor Nicolas Mahler se o převedení Muže bez vlastností do komiksové podoby pokusil a zdá se, že úspěšně. Po loňském vydání v berlínském renomovaném nakladatelství Suhrkamp přišlo s českou verzí komiksu nakladatelství Archa.

Texty komiksového Muže bez vlastností přeložil Radovan Charvát, ale moc práce neměl. Mahlerovo pojetí se obejde jen s nemnoha slovy, vypráví kresbou a románové mraveniště především symbolizuje. Domnívám se, že tenhle komiks poslouží výborně především jako inspirace k četbě velkolepého románu o Kakánii.

Komiks Kanaďana Chestera Browna Sex není zadarmo je z úplně opačného pólu komiksové tvorby. Je to původní práce, která si navíc klade výchovné cíle, a také proto je bublinami málem zahlcená. V Dodatcích a Poznámkách je dokonce mnohem více textu než obrázků.

Brown svérázným způsobem vypráví o prostitutkách, o svých vlastních zkušenostech s nimi, pokouší se pochopit jejich svět a jde vlastně proti jedné ze základních feministických tezí, že prostituce je ponižování. Poslední věta komiksu zní: Placený sex není prázdný zážitek, pokud platíš té správné osobě. A Dodatek 1 se dokonce jmenuje Prostituce by měla být normální. Tímto prohlášením se Brown vystavuje odsouzení nejen radikálním feminismem. Jsem zvědavý, jaký bude mít tahle jeho provokativní knížka ohlas u českých čtenářů.

Komiks Chestera Browna Sex není zadarmo vydalo nakladatelství Argo, texty přeložil Vít Penkala.

Do české literatury vstupují sice zvolna a klikatě, ale přece zkušenosti jiných kultur, jiného, pestřejšího zázemí. Tamara Dřevikovská je národnostním původem téměř vzor evropského kotlíku. Uvádí, že má česko-ruské rodiče s lotyšsko-estonsko-finskými kořeny a Evropu zná jak svoje boty. Usadila se však v Praze a teď jí vyšla už třetí knížka. Jmenuje se Neřádi a je to novela psaná jako zpověď příslušníka vrstvy, které se kdysi říkalo galérka, dneska jsou to kmotři. Nebo spíš něco mezitím - dlouho před dobou upřímného ministra vnitra a pozdějšího ještě upřímnějšího premiéra se rozmyla hranice mezi džunglí a světem, který chce žít podle pravidel.

Neřádi jsou hodně divokým příběhem. Podobných bylo napsáno a vydáno v posledních letech pochopitelně víc. Začalo to vlastně dnes už předlistopadovým pamětnickým filmovým příběhem Bony a klid, který se letos dočkal patřičně přizpůsobené dvojky. Jenže jeden z ohlasů asi trefil podstatu, když upozornil, že režisér podlehl sebeklamu, že v tak špatném, nechutném a zavrženíhodném světě skutečně žijeme, nikdy to nezměníme a tím, že si to budeme připomínat, se staneme imunní. I ta neslavná masová loňská prezidentská amnestie se týkala sice ohromující asi stovky tisíc lidí, ale to je pořád jen jedno jediné procento obyvatel Česka.

Tamara Dřevikovská ve své próze sice exponuje kriminální prostředí podobně tvrdě, ale příběh je v jejím podání právě jen výsekem z celku. I když Reynok, tedy hlavní postava a vypravěč v jedné osobě, si myslí, že tak jak on žije, žijí i ostatní, a pokud ne, jsou idioti. Autorka udržuje pro čtenáře důležitý odstup - je to pořád obraz, fikce, příběh. A dodržuje i základní pravidlo kriminálek: zlo je potrestáno, ani těmhle suverénům, kterým zatím všechno procházelo, nerostou stromy do nebe. Přitom je to příběh uvěřitelný, s realitou se nepere.

Neřádi mě překvapili také svou stylistickou samozřejmostí. Tamara Dřevikovská zvládá bravurně jazyk a dokáže udržet vypravěčovu dikci až do konce. Chcete-li si tedy přečíst krátkou drsnou knížku o současných gaunerech, Neřády doporučuju. Neunaví vás, nezoškliví vám svět, naopak - ten váš vám přijde jako docela příjemný, dobrý.

Novelu Tamary Dřevikovské Neřádi vydalo nakladatelství Bookman.

Na závěr jsem dnes vybral knihu pro obdivovatele dobré architektury.

Mezi nakladatele se řadí také jedna z nejúspěšnějších českých nadací, proslulá především kontem Bariéry, ale i dalšími aktivitami nejen ve zdravotnictví - Nadace Charty 77. Od roku 1986 uděluje také literární cenu Jaroslava Seiferta. Tentokrát se Nadace Charty 77 připomněla náročným knižním projektem. Vydala totiž monografii Vladimíra Šlapety Adolf Benš (1894-1982). Architektonické dílo.

Adolf Benš je sice klasikem moderní české architektury, ale k nejznámějším českým konstruktivistům nepatří, i když je kromě drobnějších prací autorem dvou dodnes funkčních velkých staveb. První je jeden z moderních pražských paláců, holešovická dominanta Ústřední budova Elektrických podniků, a druhou také dodnes funkční odbavovací budova letiště v Ruzyni, pochopitelně na takzvaném starém letišti z konce 30. let, dnes označovaném jako terminál 3. Nemusím dodávat, že řada novodobých pražských budov těmto Benšovým realizacím nesahá po parapet přízemních oken. Vladimír Šlapeta zařadil do publikace také několik Benšových statí o architektuře, a tak je kniha Adolf Benš (1894-1982). Architektonické dílo nejen přehledem Benšových projektů a studií, ale také připomenutím dobových architektonických představ, čítankou o jedné významné kapitole české architektury.