Roku 1694 byl dvanáctiletý Šimon Ábeles zamordován

/ Tomáš Weiss

„Od židowské newěry odstaupil a se k samospasytedlné Katolické Wjře
a ke křtu swatému obrátil...“ Důvod mordu: konverze od židovství ke katolickému křesťanství. Údajný vrah - Šimonův otec. Víc najdete v literárním zpracování událostí, v knize Marka Tomana Veliká novina o hrozném mordu Šimona Ábelese.
„Od židowské newěry odstaupil a se k samospasytedlné Katolické Wjře a ke křtu swatému obrátil...“ Důvod mordu: konverze od židovství ke katolickému křesťanství. Údajný vrah - Šimonův otec. Víc najdete v literárním zpracování událostí, v knize Marka Tomana Veliká novina o hrozném mordu Šimona Ábelese.

Tentokrát tiskař Herman zamířil jednou z forten do Židovského města. O šabatu dopoledne stejně nebude nikdo na ulici. Prošel Židovskou ulicí, které propojovala ghetto napříč, a minul třípatrový dům s arkýřem, kde kdysi bydlel Šimon. Nedokázal se podívat do oken. Před boční brankou židovského hřbitova postávalo několik mužů. Ten vedle Bedřicha z Kutenštejna měl šaty, které střihem nebyly nijak výjimečné. Teprve zblízka člověk zachytil lesk látky a pochopil její cenu. Klobouk se širokou střechou si neznámý stáhl do čela. „Lékař Václav Hynek Pavlovský,“ představil ho hejtman Hermanovi s obřadným gestem.

„Zemský fyzik Karel Valentin Kirchmayer,“ ukázal na břichatého chlapíka po své levici. Ten si oblékl okázalý oděv s mnoha průramky, ovšem tu a tam pokrytý skvrnami, bezpochyby pozůstatky důkladného hodování. Kirchmayer se trochu příliš přátelský usmíval, jako by si u snídaně stačil dát něco ostřejšího.

„A tohle je ten tiskař,“ prohodil hejtman k fyzikovi a k lékaři.

Za nimi, hned u branky, postávali dva hrobníci s lopatami. Nikdo jim nevěnoval pozornost. Jakmile se hejtman pohnul, jeden z nich úslužně otevřel branku, uklonil se a nechal panstvo vstoupit. Herman pustil druhého hrobníka před sebou a sklidil jeho udivený pohled. Hejtman si vykračoval s doktory, tiskař se zařadil za záda ve vybledlé haleně.

„Země bude zmrzlá na kost, dokážete zvládnete ji vůbec rozkopat? No, ty?“ ozval se hejtman zepředu.

„Já jsem Hirš,“ odpověděl slabý hlas. Hermana zamrazilo, ale rychle se vzpamatoval. Pouhá náhoda.

„Nemějte péči, pane. Šimeleho jsme pohřbili teprve nedávno. Hlína se ještě nemohla scuknout.“

„Je to hřích, rušit klid mrtvého,“ zabručel hrobník před Hermanem. „A ještě navíc o šabatu! Holt když si panstvo vzpomene…“

„Radši mlč, Wolfe,“ napomenul ho Hirš.

„Cožpak hejtman nepožádal rabína o svolení?“ napadlo Hermana.

„Rabín sedí schovaný doma. Kdyby byl co k čemu, přišel by sem a zatnul by jim žílu. Jenže je statečnej jako máslo na slunci, a všichni ostatní taky,“ odpověděl Wolf. Herman zachytil pohledem pár vět na náhrobku z růžového mramoru, stojícím vedle cestičky:

 

Zmizela radost srdce mého, syn můj

mladý a moudrý, cudný a skromný, milosrdný

lev, jenž byl vzat dřív, než dosáhl času naplnění,

hlas svůj pozvedám k pláči, kvílení a naříkání,

nechť duše jeho je svázána ve svazku živých.

 

S leknutím se podíval na jméno nebožtíka. Ne, Šimonovi by těžko stihli vztyčit kámen. Pánové se rozestoupili kolem pahrbku, který se dosud nesesedl.

„Začněte,“ poručil hejtman. Hlína na hrobě vypadala čerstvě, ale když do ní zajely rýče, ukázalo se, že už vytvořila zmrzlou krustu. Herman spolu s ostatními pozoroval, jak těm dvěma stoupá při pravidelných pohybech od úst pára. Pahrbek se zmenšil jenom nepatrně, a jemu už promrzly prsty u nohou.

Doktor Pavlovský zalovil v kapsách svého nenápadného pláště, vytáhl plátěný pytlíček. „Máte kapesní šátky, pánové?“ zeptal se. Vytáhli je a on jim do nich odsypal jakousi směs. „Usušené byliny naši kolegové kdysi používali proti moru. Tahle představa je už vědecky překonaná, jak se při poslední epidemii před pár lety prokázalo… Ale pomůže to proti případnému zápachu.“ Přitiskli si šátky s bylinami k nosům. Hejtman se rozkročil nad hrobaři a rozhuhňal se: „Zahrabali jste ho pěkně kvapem, co? A bez pohřbu! Že je to tak?“

Wolf se naklonil do hrobu. Vyňal prkna, složená nad tělem do stříšky. Uvolněné hrudky se skutálely dolů, odkud zasvítil dosud bělostný rubáš. Hirš se opíral o lopatu, vlákna páry stoupala z jeho propoceného kabátu.

„Chevra kadiša Šimeleho poctivě připravila. Omyli ho, učesali,“ konečně odpověděl Hirš. „Jako každýho nebožtíka.“

Lékaři a hejtman se po sobě podívali.

„Lžeš, žide,“ řekl konečně hejtman.

„Tak se jich zeptejte,“ odpověděl Wolf za Hirše.

„Však to taky uděláme,“ nenechal se vyvést z míry hejtman. „A jestli se ukáže, že si vymýšlíš… Ale byl to stejně kvalt, no ne?“ naléhal na hrobníky. „Tatík přijde večer o syna a ráno ho chce mít pohřbenýho?“

„Pane, lidi se chovaj různě,“ ozval se Hirš. „Někdo se nemůže od mrtvýho odtrhnout… A pak máte takový, který chtěj mít funus co nejdřív za sebou. Aby si pamatovali nebožtíka, jak byl zaživa. Že bychom Šimeleho uložili nějak výjimečně rychle, to nemůžu říct.“

„A co Lazar?“ zeptal se Herman. Wolf vzhlédl. Hirš odpověděl stejně pokorně, jako když mluvil s hejtmanem „Choval se jako každej táta, kterej přijde o syna. Jako by to nedokázal pochopit – co ale můžete na Andělovi smrti vykoumat? Víme, že si přijde pro nás pro všechny, a stejně tomu nechceme uvěřit.“

„Z tebe měl bejt rabín,“ poznamenal Wolf.

„Teďka opatrně,“ zavelel hejtman. Zvýšil hlas, takže mu bylo i přes šátek dobře rozumět. Hrobníci si klekli, sklonili se, až o sebe zavadili hlavami, a vyzvedli podlouhlý balík zabalený v plátně, které zůstalo bílé. Herman se zarazil, protože nedokázal uvěřit, že byl Šimon opravdu takhle malý. 

„Vezmeme Šimeleho do márnice?“ navrhl Hirš.

„Ne, ne. Podíváme se hned tady, pěkně pod širým nebem, a před svědky. Mistr Herman nám dozajista rád poslouží,“ pronesl hejtman s důrazem. „Mělo by mu záležet na tom, aby bylo ohledání co nejpřesnější.“

„Proč, pane hejtmane?“ zeptal se Herman.

„Přece kvůli vašim letákům. Tenhle vám budou rvát z rukou. Tak se pořádně dívejte.“

Doktor Pavlovský poručil hrobníkům, ať rozvinou plátno. Ukázala se Šimonova tvář s promodralými víčky. Na první pohled se mohlo zdát, že hluboce spí, jenže zároveň vypadal jako svá vlastní podobizna, vytesaná z měkkého, žlutavého kamene.

Páni doktoři se svezli do dřepu. Fyzikovi trochu překáželo břicho, zafuněl, až se kolem rozvonělo víno.

„Hmmm,“ ozvalo se vzápětí zpod klobouku Pavlovského. „Vidíte to taky?“

„Ty jizvičky na obličeji?“

„Ne. Myslím tady vpravo…“

„Na spánku? Ano,“ zabručel Kirchmayer.

„Co myslíte, je to skvrnka?“ zeptal se Pavlovský.

„Nebo ranka?“ zaváhal Kirchmayer.

„Rána? To by mohl být důkaz, že dostal přes pysk, ne?“ vložil se do rozhovoru hejtman.

„Určitě. I když…“

Hejtman teď oslovil oba lékaře zároveň: „Tak co jste zvizitýrovali, pánové?“

„Tělo je zachovalé, bez známek rozkladu, celkem pohyblivé,“ odpověděl zdrženlivě Pavlovský.

„Panstvo, ona je ale moc velká zima, než aby Šimele začal hnít,“ ozval se Hirš.

„Zmlkni, hrobníku,“ poručil mu hejtman. „Vidíte to, mistře? Zapamatujete si všechno pořádně?“ obrátil se na Hermana. Tón změnil jenom nepatrně.

„Co si myslíte o příčině smrti?“ obrátil se k lékařům. Ti si zatím vyměňovali tiché poznámky.

„Jak vidíte, chlapec se zdá být poraněný na levém spánku,“ odvětil Pavlovský. „Což by mohlo, ale nemuselo svědčit o úderu. Navíc okraje té rány vypadají, jako by…“

Hejtman ho důrazně přerušil: „Nežádám od vás žádné ukvapené závěry.“

Kirchmayer se ozval: „Tak se na to rovnou podíváme. Jestli dostal dardes do hlavy, mohl to odnést krk…“    Pracně se napřímil, vytáhl z kapsy lazebnickou břitvu. „Chlapi, otočte mi ho,“ požádal hrobníky. Mlčky tělo převrátili na břicho.

Herman se proti své vůli otřásl, přestože samozřejmá jistota Kirchmayerových pohybů dokazovala, že Šimon je opravdu mrtev. Lékař přiložil ostří k chlapcově zátylku. Herman jako by si připouštěl Šimonovu smrt postupně. V okamžiku, kdy ostří prořízlo kůži, si ji uvědomil o něco víc, ale do plného pochopení jako by pořád ještě něco scházelo. Kirchmayer provedl rychlý tah, pak se s funěním sklonil níž a vložil do rány prsty. Zapátral v ní, po brunátném obličeji mu přelétl spokojený výraz. Vztyčil se. Vysypal ze šátku koření a utřel si je do něj tmavě hnědé konečky prstů. Mlčky pobídl Pavlovského, který se také sklonil k tělu.

„No?“ netrpělivě se zeptal hejtman.

„Má zlomený obratel, je tam mezera,“ prohlásil Kirchmayer. Pavlovský k němu z podřepu vzhlédl, s prsty v ráně. Mlčel.

„Srazili mu vaz,“ dodal Kirchmayer s jistotou.

„Počkejme si na podrobnější zkoumání,“ vyzval ho Pavlovský.  „Mně připadá, že okraje té rány na spánku už…“    

„Takže smrt nebyla přirozená? No samozřejmě,“ spokojeně pronesl hejtman. „Vezmeme hocha s sebou na radnici, abychom ho měli pěkně pod palcem a nikdo s ním neprováděl žádné kejkle.“ Křikl na služebníky, kteří dosud čekali za zdí hřbitova.

„Překvapují mě ty stopy na obličeji,“ poznamenal Pavlovský, pořád ještě v podřepu. „Vypadají jako…“

Herman si znovu prohlédl jizvičky.

„Jestli pocházejí od svrabu, pak by ta ranka na spánku mohla vzniknout…“

„Máme tady zavražděného kluka, a vy budete ztrácet čas s pár jizvami? Ty škrábance mu asi vaz nezlomily, no ne? Vezměte to tělo, rychle, popadněte ho, takové pachole přece bude lehké jako komár… A vás, páni lékaři, zvu na poradu, spojenou ovšem s malým občerstvením.“

Kirchmayerovi zasvítily oči, Pavlovský přikývl. I on vyklepal svůj kapesník, koření se sneslo na promrzlou zemi. Hejtmanovi služebníci zastřeli Šimonovu tvář a rychle ho zvedli. Wolf s Hiršem zůstali stát nad prázdným hrobem, Herman vykročil za lékaři.

Před brankou spatřil několik rozčileně si šeptajících mužů z Židovského města. Zřejmě pocházeli ze sousedství a z oken zahlédli, co se děje na hřbitově. Nedávno postavené, všemožně sflikované domy vyhnané do několika pater, které vypadaly už teď omšele, obklopovaly hřbitov skoro ze všech stran. Při pohledu na balík v rukou sluhů muži zmlkli.

„Jak se opovažuje rušit klid šabatu?“ ozval se jeden z nich.

„Přišli jsme si pro důkaz mordu, který spáchal jeden z vás,“ nenechal se vyvést z míry hejtman. „A jak víte, hrdelní zločiny spadají do mé jurisdikce.“

„Hirši! Wolfe! Neměli jste poslechnout!“ křikl starší muž se zapadlýma očima do branky hřbitova.

„Na radnici!“ zavelel hejtman. Sluhové nesli Šimonovo tělo mezi sebou. Brzy přidali do kroku, protože mužů s židovskými límci stále přibývalo. Vzrušené šeptání se změnilo v šum, pak přerostlo v bouři podrážděných výkřiků.

„Hoďte faldama! Rychleji!“ vykřikl hejtman. Nosiči teď poklusávali, hejtman s lékaři jim sotva stačili. Museli projít úzkými ulicemi Židovského města, kde by je několik odhodlaných siláků snadno zastavilo. Herman kráčel za nimi, jako by se ve snu ocitl na nějakém podivném, uspěchaném pohřbu. Brzy ho obklopili prudce gestikulující muži. Občas mu někdo z nich věnoval pohled, ale nikdo ho neoslovil.

Další články

Tím básníkem je Ital Dino Campana (1885–1932), autorem Ital Sebastiano Vassalli. Ten líčí v Noci komety jeho několikeré neodůvodněné internace v psychiatrických léčebnách, jeho studijní a milostné peripetie, jeho útěky, potulky i dlouhé cesty do zahraničí, konec jeho života v blázinci. Podává strhující příběh básníka, jenž literárním nebem prolétl jako kometa. Přeložila Kateřina Vinšová.
Ukázky

Polidštění prokletého básníka

Tím básníkem je Ital Dino Campana (1885–1932), autorem Ital Sebastiano Vassalli. Ten líčí v Noci komety jeho několikeré neodůvodněné internace v psychiatrických léčebnách, jeho studijní a milostné peripetie, jeho útěky, potulky i dlouhé cesty do zahraničí, konec jeho života v blázinci. Podává strhující příběh básníka, jenž literárním nebem prolétl jako kometa. Přeložila Kateřina Vinšová.
 | Tomáš Weiss
Od Peněz pro Hitlera patří každá další kniha Radky Denemarkové k českým literárním událostem. Ukázalo se totiž, že láska této autorky ke jménům jako Sylvia Plathová, Virginia Woolfová nebo Herta Müllerová není nic náhodného. Autorka bere literaturu vážně, nepíše jen tak do větru, nebojí se psát svobodně. Její nová kniha se jmenuje Příspěvek k dějinám radosti. A v listopadu jde do kin film MY2, natočený podle jejího scénáře.
Ukázky

Nová kniha Radky Denemarkové - Policista, Vdova, vlaštovky a dějiny současnosti

Od Peněz pro Hitlera patří každá další kniha Radky Denemarkové k českým literárním událostem. Ukázalo se totiž, že láska této autorky ke jménům jako Sylvia Plathová, Virginia Woolfová nebo Herta Müllerová není nic náhodného. Autorka bere literaturu vážně, nepíše jen tak do větru, nebojí se psát svobodně. Její nová kniha se jmenuje Příspěvek k dějinám radosti. A v listopadu jde do kin film MY2, natočený podle jejího scénáře.
 | Tomáš Weiss
Tak,jako kdysi házeli redaktoři komerčního čtiva autorům na hlavu povídky, protože chtěli román, a později tenký román, protože chtěli tlustý román,  tak dnes snad ani nemá šanci jiný autor, než ten, který nabídne sérii. Trilogii, tetralogii, nebo nejlíp rovnou sedm dílů (přičemž napsaný je teprve první - jak to bylo např. u Samanthy Shannonové a jejího Kostičasu). Andrew Fukuda takhle prorazil se svým Honem, Kořistí a Pastí.
Ukázky

Jak kořist předstírala, že je na lovu

Tak,jako kdysi házeli redaktoři komerčního čtiva autorům na hlavu povídky, protože chtěli román, a později tenký román, protože chtěli tlustý román, tak dnes snad ani nemá šanci jiný autor, než ten, který nabídne sérii. Trilogii, tetralogii, nebo nejlíp rovnou sedm dílů (přičemž napsaný je teprve první - jak to bylo např. u Samanthy Shannonové a jejího Kostičasu). Andrew Fukuda takhle prorazil se svým Honem, Kořistí a Pastí.