Úvod

Ve světě dnes žije asi 6000 lidí, kteří za svůj život vděčí Nicholasi Wintonovi. Jsou to potomci skupiny dětí, které v roce 1939 jako běžence zachránil před nacistickou hrozbou. Někteří o jeho existenci a o úloze, kterou v jejich příběhu sehrál, vědí, mnoho dalších však ne. V jeho životě to byla krátká epizoda, pro ty, jejichž životy zachránil, to však byl rozhodující okamžik. Pro něj se onen zásah stal vzápětí minulostí a vystřídala jej jiná dobrodružství. Ta událost se v jeho životě znovu vynořila až mnohem později a od té chvíle za ním z celého světa mířili návštěvníci toužící se seznámit s jeho příběhem.
Můj otec žil dlouhý a mnohotvárný život. V roce 1939 se na osm měsíců života ocitl v závodu s časem o záchranu dětí ohrožených nacisty, kteří mezitím okupovali část Československa. Tato krátká epizoda je pro něj v očích mnoha lidí určující, v jeho pohledu však nikoli. Jediným důvodem, proč celá historie o padesát let později přitáhla pozornost veřejnosti, byla prozíravost otcova kolegy, který se rovněž jako dobrovolník tehdy onoho podniku zúčastnil. Po skončení záchranné operace shromáždil většinu dokumentů vztahujících se k jejich misi, nalepil je do velkého sešitu a ten mému otci věnoval na památku. A tento sešit způsobil, že rokem 1988, kdy se poprvé dostal do středu zájmu médií, byl Nicholas Winton katapultován do veřejného prostoru.
Od té doby vyšlo o té události množství novinových článků. Vypráví se v nich, jak můj otec v zimě 1938 odřekl lyžařský zájezd a vyhověl výzvě přítele, aby se přiletěl podívat do Prahy, co se tu po nacistickém záboru Sudet v říjnu téhož roku děje. Když se na vlastní oči přesvědčil o tíživé situaci českých uprchlíků ze Sudet, začal hledat způsob, jak ohrožené děti evakuovat do Velké Británie, a v průběhu následujících osmi měsíců se mu jich 669 podařilo zachránit
před internací a vraždou v koncentračním táboře, což byl osud většiny zbývajících příslušníků jejich rodin.
Noviny mu daly přezdívku „britský Schindler“, psaly o něm jako o hrdinovi a ptaly se, proč byl tak jasnozřivý a jak to, že měl mravní potřebu pustit se do pokusu o záchranu, když ostatní nepodnikli nic. Ptaly se, proč svůj příběh držel padesát let v tajnosti, a spekulovaly o tom, že mu skromnost bránila o věci hovořit i s vlastní ženou a rodinou. Po šedesáti až sedmdesáti letech mu jeho čin přinesl různé medaile a pocty. Líčí ho jako smělého altruistu, který jednal, když jiní nejednali, a sám se vystavil nebezpečí, aby bez cizí pomoci zachránil celou generaci českých židovských dětí. Není to pravda – tedy je, avšak ne úplná. Tenhle mýtus vznikl po roce 1988 a pro mnoho lidí se stal pravdou a klíčovou událostí otcova života.
Otec s většinou podobných popisů nesouhlasí a nesouhlasí s nimi ani jeho rodina a přátelé. Shodnou se pravděpodobně na tom, že činy, kvůli nimž vešel ve známost a začal být oceňován, mu prostě byly vlastní a v jeho dalším životě se – možná v méně dramatické podobě – opakovaly, a že k tomu, aby byl ve chvílích, kdy potřeboval co nejúčinněji zasáhnout, tím správným mužem na správném místě, mu vždy pomáhal jeho charakter a jeho názory.
Můj pokus pořídit úplný soupis jeho života má několik důvodů. Především abych pochopila motivy jeho jednání v roce 1939 a jak byl schopen dostat 669 československých dětí do bezpečí do Velké Británie, musela jsem prozkoumat jeho předchozí život. Za druhé jsem chtěla oddělit skutečného člověka od mýtu jednorozměrné „hrdinské“ postavy a poukázat na místa, kde se v příběhu záchranné operace pravda od mýtu liší. Doufám tedy, že pečlivým prozkoumáním otcova charakteru ve všech fázích jeho života se mi podaří těm, kdo mají pocit, že k vykonání velkých činů je třeba nějaké úžasné nebo „mimořádné“ osobnosti, dokázat, že účinně zasáhnout může opravdu každý, kdo je přesvědčen, že se někomu děje nespravedlnost nebo že je někdo v úzkých. Když otec nakonec souhlasil, abych jeho životopis napsala, přál si, aby nepřispíval k uctívání hrdinství ani nevyzýval k neustálým návratům do dějin, ale aby – když už něco – pomohl lidem pochopit, že i oni se v tomto světě mohou chovat mravně a pozitivně ovlivnit životy bližních, když budou v tom či onom směru pevně přesvědčeni, že zasáhnout mají, ať už v mezinárodních konfliktech, nebo blíže domovu ve vlastním společenství. Nestojí o to, aby si lidé při četbě knihy říkali: „To je ale hrdina, já bych nic takového nesvedl. Je to strašně složité a vůbec, hrdiny jsme potřebovali jen tehdy dávno, když jsme byli ve válce. Teď mě nechte žít můj život.“ Pokud by ale čtení někoho přimělo, aby si pomyslel: „Náš svět teď není v pořádku. Já to ale v mezích svých možností mohu změnit a také to udělám“, byl by můj otec šťastný. Začínám s jeho životopisem v bodě, kdy byl jeho příběh v roce 1988 zveřejněn. Mým rodičům Nicholasovi (všichni mu říkají Nicky) a Grete bylo tehdy 78 a 68 let, žili ve šťastném manželství a bydleli ve slunném, prostorném domě, který si postavili v padesátých letech. Oba byli v důchodu, měli ale spoustu zájmů a byli pořád v jednom kole. Mému bratrovi Nicholasovi (řečenému Nick) bylo 36 let, žil v Londýně a vedl prosperující grafické studio s tiskárnou. Barbaře – to jsem já – bylo 34 let a žila jsem se svým nastávajícím manželem Stephenem v Herefordshiru, kde jsme právě dokončili přestavbu staré hrázděné usedlosti a zvykali jsme si na život na venkově. Rodiče nás v únoru 1988 krátce poté, co se dozvěděli, že se konečně stanou prarodiči, navštívili a chtěli nám pomoci s úklidem domu. Během návštěvy mému otci zatelefonoval někdo z BBC, nějak ho u nás vypátrali. Co pak následovalo, změnilo otcův život z obyčejného osobního příběhu v příběh neobyčejný a veřejný.

Barbara Wintonová