Psychopati u vesla

Cílem moci je moc.

George Orwell

Máte tušení, pane doktore, co v posledním roce, dvou odstartovalo v médiích články o psychopatech ve vládách, bankách, korporacích? Nebyla za tím snaha ukázat aspoň na nějakého viníka ekonomického srabu?

Nevím, spíš bych si vsadil na koloběh témat, kdy se nějakému novináři povede výživné sousto a ostatní si z něj pak díky globalizaci štafetově ukusují. Ten první možná kápl na studii Belindy Boardové a Katariny Fritzonové z roku 2005, ve které se prokázalo, že předsedové představenstev velkých společností mají víc psychopatických rysů než „nezvratně narušení kriminálníci“ v detenčním zařízení v anglickém Broadmooru.

Ujišťuji vás ale, že může být ještě hůř. Psycholog Oliver James totiž mezi bílými límečky identifikoval tři typy dysfunkčních osobnosti – kromě psychopata ještě i machiavellistu a narcistu, přičemž typ čtvrtý, triadický, tedy v přeneseném smyslu „trojjediná“ osobnost, je kombinací všech a pro okolí tudíž nejstrašnější.

Přímo hororová představa… V jedné české internetové debatě vyjádřil kdosi názor, že „pravdu může mít Alan Harrington, autor knihy Psychopaths, jenž považuje psychopata za nového člověka, za výsledek vývojového tlaku moderního života.“

Blbost. Každá smečka, i ta lidská, je hierarchická, tedy musí mít vůdce. Proto existuje sociální žebřík, po kterém se každý z nás snaží stoupat nahoru. Kam až se dostaneme, záleží na našich schopnostech. Jelikož psychopat je schopný všeho, dostává se odjakživa, co svět světem stojí, nejvýš, přičemž stádo – a teď to nemyslím pejorativně – jde za ním. Na špici se pak chová jako mix predátora a parazita. V přírodě taky nic nového, vezměte si lví smečku – lev je predátor a parazit k tomu, protože za něj loví lvice.

Když jsou tu ale psychopati odjakživa, proč jsme si jich všimli zrovna teď?

Protože jejich hlavní životní cíl, moc a vlastní obohacování, nabývá už obludných rozměrů. To máte tak. Existuje cosi, čemu se říká rozum epochy, shrnující kulturně-eticko-ekonomické podmínky doby. Třeba v takovém čtrnáctém století bylo rozumem epochy náboženství. Každý rozum má svého typického představitele, reprezentanta průměrnosti. V Čechách konce devatenáctého století to byl Matěj Brouček nebo otec Kondelík.

Na periferii rozumu epochy sídlí nerozum, tedy všechno to, co se době zrovna nehodí do krámu, neboť to narušuje chod stávajícího systému. Sem patří nejen kriminalita, ale i šílenství. Každá společnost však názor na to, co je rozum a co nerozum, mění a změkčuje. Vezměte si temporální epileptičku Johanku z Arku: rozum její doby ji netoleroval, a dnes ji považujeme za hrdinku. Zloděje kdysi ráchali pro ostudu v kádích ve Vltavě, a teď, kdy na jedné straně zeměkoule americký prezident souloží se stážistkou v Oválné pracovně a na druhé krade nějakou formou značná část představitelů státní moci a každý má navrch milenku, v tom lid žádný velký morální deficit nespatřuje.Někteří rozum své epochy vysloveně předběhnou. Einstein, Kafka, van Gogh… Tehdy nerozum, nyní uctívaní géniové.Stejně se to má s psychopaty. Kdysi bývali považováni za jedince narušující řád, protože neuznávali zákonitosti a pravidla společnosti. Jenže ti šikovní, kteří to uměli skrýt, se na vrchol stejně vždycky dostali. Pravda, dvacet procent z nich sedí v kriminále, protože své vášně nezvládli, ovšem ta větší polovina – výraz oblíbený u matematiků – se chytit nenechá a úspěšně parazituje. Každopádně platí, že jakmile režim není stabilní a etické vzory nejsou nastaveny pevně, etická pravidla se rozmělňují mnohem rychleji, což nahrává psychopatům, kteří v tom všeobecném nepřehledu snadněji uplatní svá vlastní, a ani to nemusí příliš skrývat. Výsledkem je, že se společnost psychopatizuje víc a víc, až už to nejde přehlédnout.

Sara Konrathová, americká sociální vědkyně, před časem u 14 000 amerických vysokoškoláků zjistila, že jejich stupeň empatie je o čtyřicet procent nižší než před dvaceti, třiceti lety. Souvisí to nějak se současným rozkvětem psychopatů, nebo jde pouze o další tah štětcem v portrétování takzvané Generace JÁ?

Určitě to druhé. Cením si historika a spisovatele Pavla Kosatíka, a ten měl právě tuhle v rozhlase hezkou poznámku, ač se mi nelíbila. Totiž že senioři jsou už natolik konzervativní, že špatně snášejí i vulgarismy v divadle a literatuře. To tedy jo. Já v opěvovaném pražském Divadle Komedie viděl většinu repertoáru a se ženou jsme si říkali, ježíšmarjá, zatímco mladí se mohli utleskat. Jedna vulgarita za druhou, pro mě vršené bez smyslu. Jestliže vládne tento trend, mají psychopati logicky pré. Přispívá k tomu i to, že dřív byla společnost přece jen krocena církevním morálním kodexem – všichni hřešili, to ano, ale kodex je strašil. I přes negativní vztah, který Češi k církvím měli, tu platil společenský řád vycházející z Desatera. Jak pravil kterýsi klasik, svědomí vám sice nezabrání hřešit, ovšem radost z hříchu vám zkazí.

Leccos ve vidění světa rozbily obě světové války, poté přišla studená a s ní kompletní desakralizace všeho. Nyní pro změnu postmoderní filozofie vyhlašuje, že co není přímo zakázáno, je v pohodě. Ukazuje se tedy, že mravní zákon v nás není zakódován až tak pevně.

Slovo psychopat se používá jako nadávka. Liší se jeho laický obsah od odborné diagnózy?

Psychopati se nedrží pravidel a zásadně žijí na úkor druhých, proto jsou zlí. A právě to se, myslím, skrývá pod nadávkou.

Původně se tak nazývali lidé s poruchami chování a přizpůsobivosti, kteří z psychického hlediska nebyli ani zdraví, ani nemocní. Měli odlišné vnímání reality než většina ostatních, ochotných uznávat a někdy dokonce i plnit určitá pravidla. Profesor Mysliveček, náš slavný psychiatr, jim krásně říkával praštění nebo vrtáci.

V posledním klasifikačním systému, platném od devadesátých let, však byla psychopatie vyškrtnuta z psychologických slovníků a nahradily ji poruchy osobnosti takové či makové, mimo jiné i disociální. Sem spadají ti, kteří v podstatě nejsou schopni či ochotni udržovat sociální pravidla, ať už proto, že jsou příliš agresivní, nebo příliš nepřizpůsobiví. To jsou oni obávaní psychopati, jak je vidí lid.

Kde se to vůbec v člověku vezme? Traumaty v dětství? Mizernou výchovou? Nebo má prostě od přírody ve složitém soustrojí mozku o kolečko víc či míň?

Na tuhle otázku našel odpověď až americký psychiatr Robert Hare, jemuž se už před mnoha lety podařilo u kriminální subpopulace, tedy u těch zlých sadistických vrahounů, najít jedince lišící se určitými anomáliemi ve funkcích mozku. Ten jejich je na pohled úplně stejný jako náš, vedou jím stejné dráty, řekl bych, ovšem některé nejsou pod proudem. Nefunguje třeba spojení mezi nejprimitivnějším centrem strachu, amygdalou, a centrem uvědomění v čelní kůře mozkové, kde sídlí i volní struktury, které nám dovolují jednat jinak než jen instinktivně, tedy rozumově. Právě tady sídlí pravidla, morálka, etika, altruismus, tady si uvědomujeme strach. Psychopati následkem toho vnímají bolest slabě a strach nemají vůbec, tudíž ani morálku. Ta se přece nejdřív buduje na základě strachu a pak teprve pravidel: aby si dítě uvědomilo, že se to či ono nedělá, musí nejdřív dostat na zadek.