BČ: A je to konečně tady, začněme zlehka a naprosto nevědecky: Líbilo se ti to? A jestli ano, tak proč vlastně? A prozraď, po veškerém tom očekávání nového dílu, nebyl jsi nakonec třeba i trochu zklamaný?

RH: Bouřková sezóna je dobrý román. V rámci Zaklínače jako celku osmi knih, respektive šesti románů, není výjimečný, ale rozhodně je důstojným následovníkem. Dobré věci přetrvaly a nezůstalo jen u nich. Motta před kapitolami jsou stále vtipná nebo poučná, někdy i obojí dohromady, a navíc, víš, vytvářejí jakési povědomí obrovského celku, který existuje v pozadí, za těmi knihami – kdykoliv je citována nějaká encyklopedie, pseudohistorický spisek, básnická skladba. Nejde přitom o rámcovou kompozici na principu nalezeného rukopisu, spíš o naprosto specifické doplnění příběhu.

A tak, ačkoli se Sapkowského svět svojí rozlohou a hloubkou nemůže rovnat třeba Tolkienově Středozemi, právě díky těmhle prvkům brzy nabydeme pocitu, že to srovnání není úplně od věci. Opět jsou tu moravští trpaslíci, kurva mať, sliční elfové přepadávají lidi z lesních polomů, zaklínač Geralt, ačkoli ještě nepoznal, co to znamená chcát proti větru, je stále stejně ironický a nechybí ani dudák (dobře, trubadúr) Marigold, tentokrát překvapivě méně otravný.

Pokud jsem zklamaný, pak jedině kvůli absenci spojení mezi knihou a herním světem. Nicméně jak už vyplývá z mé nedávné zprávy o vydání nového Zaklínače, podle Sapkowského vyjádření jde už z podstaty o zcela odlišné světy.

Asi není důvod ti nepoložit stejnou otázku – nadšená, zklamaná? A možná hned konkrétněji. K úvahám nad odkazy k hernímu světu se možná ještě vrátím, v knize si ale nelze nevšimnout zpočátku lehkých popíchnutí, ke konci už zcela zásadních událostí, které mají přímý dopad na vývoj pentalogie, jíž Bouřková sezóna předchází. Co všechno jsi objevila? A jelikož není nad trochu spekulace, rozhodně můžeš zmínit i body, u nichž si nejsi jistá. Rád posléze přidám svoje nálezy.

BČ: Naprosto souhlasím, že jednotlivé citace probouzejí dojem určité vážnosti, umožňují propojení s naším aktuálním světem. Navíc se už v prvních citátech (kde se vedle sebe objeví Marigold a Nietzsche) projeví Sapkowského schopnost ironizovat velké výroky, kterými se ve volných chvílích rádi oblažujeme. Rozhodně mě tím baví, možná i proto, že mimo jiné ukazuje naši dnešní neznalost děl v jejich celku (spokojíme se už jen s pár citáty). Tuhle tendenci lze zaregistrovat právě při propojení citátů autora smyšleného a reálného, kde Sapkowski dokazuje, že vlastně danou knihu nemusí člověk vůbec znát, ale nějak toho pocitu nabývá právě díky citátům. Cítím v tom autorův osobitý humor, schopnost, která se naplno projeví především v Geraltových sarkastických promluvách, i když o sobě postava ráda tak na půl huby prohlašuje, že je jenom ten zaklínač.

Kniha mě nenadchla ani nezklamala. Nelze ji poměřovat s pentalogií, kde měl autor větší prostor jednotlivé postavy skutečně rozehrát, vytvořit nový vesmír. Z toho důvodu mě na Bouřkové sezóně mrzí právě ta rychlost, překotnost vyprávění, když Geralt dostává jeden úkol za druhým, až to trochu připomíná gamebook, akorát si Geralt tak nějak volí sám. Občasné narážky na naši realitu mi vlastně trochu vadí, ale neurážejí mě. Přesto je to v mnoha ohledech pořád stejný Sapkowski, pro jehož styl mám velkou slabost, už jenom proto, že pozvedá žánr, který intelektuální autority z literárního prostředí považují za nehodnotný.

Drobných narážek je v novém románu spousta. Geralt zmiňuje zázrak přistání Jeana Bekkera a hovoří o ovládnutí počasí, přitom jde právě o moment, který později čaroděj Vilgefortz naprosto zesměšní, když vede s Geraltem dialog v Arethuse. Objevují se staré známé postavy – mimo Marigolda, Yennefer či Vilgefortze a dalších čarodějů medička Marti, obzvlášť vděčná jsem za proroka Lebedu, jehož v pentalogii zmiňuje královna Zuleyka. Zaslechneme jméno Visogoty z Corvia, u něhož později skončí princezna Ciri. Zazní citát, který opakuje i Ciri v pentalogii: Něco končí, něco začíná (samozřejmě v elfštině). Nimue se teprve vydává do Arethusy, je tu i kupec Hofmeier, bankéři Vivaldi a Molnar, v krčmě se pijí vína z Toussaintu. No a pak je tu samozřejmě závěrečné osudové ztroskotání, při němž, domnívám se, zahyne Pavetta.

Co ty? Kde sis vzpomněl na pentalogii?

RH: Ano, ano, Lebeda pobavil, Visogota potěšil. V několika mottech jsou zmíněni encyklopedisté Effenberg a Talbot, které jsem si zcela bezostyšně spletl se špionskou dvojicí Codringherem a Fennem. Líbí se mi autorova cesta, na níž trousí odkazy zprvu jen letmé, téměř nepostřehnutelné, bez širšího vysvětlování, až po ten zásadní závěrečný, z něhož vlastně plyne jméno celého románu. V přístavu že kotví Chlouba Cintry? Kde já to jméno jenom slyšel? Patnáctá z Pahorku si věští vlastní smrt, Marigold jmenuje hospody, kde se údajně výborně vaří – jsou to z velké části místa, která později oba přátelé v pentalogii navštíví; a jídla, kterými se krmí. V závěru se pak Korál jako jedna z čarodějek „odpovědných za směřování světa“ teleportuje pryč, přichází ona eponymní bouře a Chlouba Cintry jde ke dnu.

Nu a dále? Co takhle Zaklínač – včerejší a dnešní – a erotika? Nepřišlo ti vždycky, že je Sapkowski tak trochu zvrhlík? Co strážnice města plná pšoukajících, spoře oděných mužatek?

BČ: Prdící mužatky byly velká zvrácenost, ale na druhou stranu se zasměješ a celá scéna té neuvěřitelné strážnice je naprosto živá a uvěřitelná. V této souvislosti se mi vždy vybaví pentalogie a přezimování v Toussaintu. Přešla zima… Nimue prosí snílku, aby jí vysnila, co celou zimu zaklínač dělal, proč se proboha tak zdržel při svém důležitém poslání. Pak vyjde najevo, že se bavil docela dobře. Detailností milostných scén autor dráždí stále – ten včerejší i dnešní. Občas je skutečně zvrhlý, ale rozhodně mi to u něj nikdy nevadilo – nepůsobí to trapně ani nevhodně.

Povíme si tedy něco o Zaklínači knižním a herním?

RH: Co se týče erotiky, byl pro mě v tomto ohledu vždy nejuhrančivější průběh pohanské slavnosti Beleteynu a rejů a orgií, které se během ní odehrávaly. Jen mi přijde, že autor tenhle syžetový prostředek používá ve shodě s tempem vyprávění nového Zaklínače až příliš často. Mám na mysli třeba frekvenci, s jakou skáčou ženy Geraltovi do náruče. Na Yennefer (a obecně čarodějky) jsem si už zvykl, ale v Bouřkové sezóně je vilná snad každá druhá žena, nemluvě o jistém blonďatém hezounkovi se sadomasochistickými sklony, no a tradičně… Marigold.

O herním světě skutečně jenom krátce. Nemohl jsem si nevšimnout, že v Bouřkové sezóně nejsou klasické ilustrace, znázorňující nějakou scénu z děje (jak tomu bylo dříve), nýbrž portréty starých i nových postav. A velkou část z nich tvoří ženy – na začátku a na konci takřka výlučně. Zde totiž Sapkowského trochu podezřívám, že se kdesi dozvěděl o systému žolíkových karet s portréty nahých žen z prvního herního Zaklínače. Tyto karty zde Geralt dostává, kdykoli se mu díky jeho šarmu či za úplatu podaří některou z krasotinek ve hře „zklátit“ (v celé hře je jich tuším něco přes dvacet, což i zhruba odpovídá počtu ilustrací v Bouřkové sezóně). Nevím, snad to vidím jenom jako hráč, možná tomu napomáhají vznosné rámečky se jmenovkou u každého z knižních portrétů (opět ve shodě se hrou), možná to vlastně způsobil jen český vydavatel či grafik a v originále nic podobného není.

V některých ohledech mi naopak připadá, že se autor proti hře nenápadně vymezuje – jedinečnost zaklínačských mečů oproti herní mnohosti, pravidlo, že si čarodějové domů nezvou návštěvy, aby hosté neodhalili, jaký typ magie provozují, oproti častým Geraltovým návštěvám čarodějek – Trissina domu či obydlí Filippy Eilhart – v herním světě.

BČ: Minuli jsme tedy herní svět. Jak je to s poetikou Bouřkové sezóny ve vztahu ke knižní sérii? Přibližuje se podle tebe nový román spíš prvním povídkám, nebo má už blíže k pozdější pentalogii, jíž dějově předchází?

RH: Rád bych tady navázal na tvoji zmínku o přílišné rychlosti vyprávění a (řetězové) kompozici románu, která stojí na plnění jednoho zadaného úkolu za druhým. Už v ní se pro nás skrývá částečná odpověď – totiž že Sapkowski je především povídkář a delší sevřený příběh mu tolik nejde. Tam, kde v pentalogii Geraltova skupina, zformovaná s cílem najít ztracenou princeznu Ciri, podstupuje jedno dobrodružství za druhým, boj za bojem, je autor skutečně mistrný. Když má ale dojít k onomu určenému cíli, vlastně si s tolika rozehranými dějovými liniemi, prostorovými a časovými skoky a tucty pečlivě vykreslených postav neví rady. Jeho těžkosti dokládá mimo jiné neúměrně se zvyšující počet stran s přibývajícími díly – Paní jezera by klidně vydala na dva samostatné svazky. Přesto je Bouřková sezóna samostatným románem, jakkoli můžeme spekulovat o jeho roztříštěnosti.

K povídkám a celé tvorbě před pentalogií vážou Bouřkovou sezónu naopak pohádkové motivy a vůbec relativizace klasických pohádek. Tak jako na sebe motta v románech navazují náš aktuální svět, proměňují původní povídky pohádku – například Pannu a netvora, Sněhurku, Malou mořskou vílu, striga může být libovolná zakletá princezna a tak dále. Obdobně se v Bouřkové sezóně vydává Nimue do temného lesa téměř jako Červená karkulka za babičkou. Nejvýmluvnějším příkladem je pak tajemná Lištice kradoucí elfské děti po vzoru pohádky o Budulínkovi.

Sapkowski je skutečně velmi svérázným tvůrcem v rámci středoevropské a snad i světové fantasy. Ve svých povídkách i románech užívá výraznou symboliku, zásadní je pro něj hra s jazykem a jeho ilokuční funkce – to znamená mnohem důležitější než to, co se říká, je to, co se tím myslí, co se skrývá za promluvou –, nesmíme zapomenout na prokládání s elfštinou a dalšími vymyšlenými jazyky. Hraje si s polychronií, tedy střídáním času mytického a historického, a vymezení prostoru je naprosto precizní. Jelikož jsou pro autora typické také repetice, zakončil bych jednou zásadní právě z Bouřkové sezóny: „Žil jen proto, aby zabíjel…“ Konstatování? Otázka? Proč? Koho? Nebo snad za kolik? Nestvůry, nebo snad lidi? A co když lidé ty nestvůry tvoří, co když v lidském těle přebývá démon, co když jsou lidé sami těmi nestvůrami…

Barbora Čiháková, Radek Hochmal

se svolením převzato z LITERÁRNÍ BAŠTY DOBRÉ ČEŠTINY