Kapitola první
PODIVNÁ VÁLKA

1. Kdo má tohle zapotřebí?

Mám na stole hromadu lejster, nějaké tři tisíce stránek s označením „přísně tajné“, „zvláštní složka“, „zvlášť důležité“ nebo „jen osobně“. Na pohled jsou ty papíry všechny stejné – vpravo nahoře je jako na znamení výsměchu heslo „Proletáři, všech zemí, spojte se“ a nalevo upozornění: „Vrátit do čtyřiadvaceti hodin na ÚV KSSS (všeobecné oddělení, 1. odbor).“ Někdy je požadavek mírnější a materiál lze vrátit do tří nebo sedmi dnů, vzácněji za dva měsíce. Pod tím je velkými písmeny přes celou stránku: KOMUNISTICKÁ STRANA SOVĚTSKÉHO SVAZU, ÚSTŘEDNÍ VÝBOR. Dál jsou značky, kódy, datum a seznam těch, kdo schválili rozhodnutí, „okružně hlasovali“ tím, že udělali svůj klikyhák, a těch, kterým bylo rozhodnutí zasláno, aby ho provedli. Ale ani ti, kdo tato usnesení vykonávali, nebývali shledáni hodnými spatřit celý dokument. Dostali „výpis z protokolu“, s jehož obsahem nesměli svět seznámit ani ústně, ani písemně. To připomínal drobný tisk vlevo po okraji stránky:

Pravidla zacházení s výpisy
z protokolu sekretariátu ÚV KSSS
1. Kopírovat, pořizovat výpisy z protokolů ÚV KSSS a rovněž se na ně ústně nebo písemně odvolávat v projevech, veřejném tisku nebo jiných veřejných dokumentech je kategoricky zakázáno. Není dovoleno pořizovat opisy usnesení sekretariátu ÚV nebo se na ně odvolávat v resortních vyhláškách, instrukcích, pokynech a jakýchkoli dalších úředních tiskovinách.
2. S tajnými a přísně tajnými usneseními (výpisy z protokolů) sekretariátu ÚV KSSS, zaslanými stranickým výborům, ministerstvům, resortním úřadům a dalším organizacím se seznamují pouze osoby mající bezprostřední vztah k provádění příslušného usnesení.
Soudruzi, kteří se seznámili s výpisy z protokolů sekretariátu ÚV, nejsou oprávněni jejich obsah rozšiřovat.
Schváleno usnesením ÚV KSSS ze 17. června 1976, č. j. 12 – p.4s

Tak vládla KSSS – tajně, aniž zanechávala stopy a často ani svědky, a počítající se staletími jako Třetí říše. I jejich cíle byly podobné. Na rozdíl od Říše jich ovšem strana takřka dosáhla, avšak došlo k něčemu, co ani Marx, ani Lenin, ani převážná většina lidí na Zemi nepředvídali. Ty dokumenty nebyly adresovány mně, s jejich prováděním, alespoň bezprostředně, nemám nic společného a vracet je „na všeobecné oddělení, 1. odbor“ nemám v úmyslu. Za nestoudného využití cizích privilegií si prohlížím podpisy Brežněva, Černěnka, Andropova, Gorbačova, Ustinova, Gromyka a Ponomarjova, čtu si jejich rukopisné poznámky na okrajích a hlubokomyslná rozhodnutí týkající se absolutně všeho na světě, od zatýkání a vypovídání nepohodlných osob po financování mezinárodního terorismu, od dezinformačních kampaní po přípravu agrese proti sousedním zemím. Zde v těchto lejstrech lze nalézt všechny počátky i konce tragédií našeho krvavého století, nebo přesněji řečeno jeho posledních třiceti let. Stálo mě velké úsilí je opatřit, na jejich pořízení padl více než rok práce. Možná by mnoho z nich nikdo ještě dlouhé roky nebo vůbec nikdy nespatřil, nebýt mého snažení. Usnesení ÚV KSSS ze 17. června 1976, č. j. 12 – p.4s pro ně mystickým způsobem nadále platí, neboť nikdo se neodhodlává ta tajemství šířit.
Před nějakými třemi nebo čtyřmi lety bych za kterékoli z těchhle lejster dostal stovky tisíc dolarů. Dnes je zdarma nabízím nejvlivnějším novinám a časopisům světa, ale nikdo je nechce vydat. Redaktoři unaveně krčí rameny: „Proč? K čemu by to bylo?“
Stejně jako ten nešťastný sovětský člověk ze staré anekdoty, který hledal odborníka zároveň na oční i ušní choroby, poněvadž neustále něco slyšel a viděl něco jiného, přestávám věřit svým očím, svým uším i své paměti. Po nocích mívám zlé sny. Rozhodní mladí muži s pravidelnými rysy mě pronásledují po celém světě a požadují, abych neprodleně vrátil dokumenty na všeobecné oddělení, 1. odbor.
Vskutku, uběhly už více než tři dny, a dokonce více než dva měsíce od doby, co se mi dostaly do rukou, a já stále nepřišel na to, co s nimi. Jak se dá odlišit zlý sen od reality? Vždyť před pouhými několika lety se vše napsané v oněch lejstrech popíralo v lepším případě jako antikomunistická paranoia a v horším jako pomluva. Kdokoli z nás, kdo se v těch nepříliš vzdálených letech odhodlal hovořit o „ruce Moskvy“, byl okamžitě vystaven štvanici, byl obviňován „z mccarthismu“ a stal se páriou. Dokonce i ti, kteří měli tendenci nám uvěřit, rozhazovali rukama: Vždyť jsou to jen dohady, domněnky, ale důkazy žádné. Tady ovšem ty důkazy jsou, se všemi podpisy a čísly, nyní přístupné analýze, odbornému posouzení a diskusi. Tu máte, berte, ověřujte, tiskněte! A jako odpověď slyším: „Proč? K čemu by to bylo?“
Jak už to tak bývá, vznikly celé teorie k vysvětlení této záhady. „Lidé jsou unaveni z napětí ‚studené války‘,“ říkají mi jedni. „Už o tom nechtějí slyšet. Chtějí prostě žít, pracovat, odpočívat a na celý ten zlý sen zapomenout.“ „Na trhu se naráz objevilo příliš mnoho komunistických tajemství,“ tvrdí druzí. „Je třeba počkat, až se z toho stane historie. Teď je to ještě politika,“ vysvětlují třetí. Nevím, mě tyhle teorie nepřesvědčují. V takovém pětačtyřicátém roce nebyli jistě lidé nacismem unaveni o nic méně, ale v nejmenším to nezabránilo přívalu knih, článků nebo filmů. Naopak, vznikl celý průmysl antifašistických děl, což je naprosto pochopitelné, neboť potřeba vyznat se ve své nedávné historii je daleko akutnější než nutnost orientace v dějinách vzdálených. Lidé potřebují pochopit smysl událostí, jejichž účastníky se museli stát, zhodnotit odůvodněnost svých obětí a snah a vyvodit závěry jako poučení pro potomky. Je to jednak pokus zabránit opakování minulých chyb a jednak také svým způsobem skupinová terapie, pomáhající zhojit rány prožitého.
Je fakt, že odhalování pravdy o nedávných událostech je proces vždy bolestivý, nabývající často skandální povahy, neboť účinkující včerejšího dramatu jsou obvykle dosud naživu a někdy nadále hrají významnou úlohu v životě své země, ale copak někdy takovéhle důvody zadržely tisk? Naopak, politický skandál, pro někoho smrtící, je pro média pouhou potravou jako had pro mangustu. Proč se tedy naše mangusta začala náhle chovat tak opatrně?
Vskutku, mám tady před sebou dokument o člověku, se kterým jsem se nikdy nesetkal a o němž jsem nikdy nic neslyšel, ale který, jak zjišťuji, je dobře znám i ve své vlasti, i ve světové politice. A víc než to, docela dobře se mohl stát dalším v řadě finských prezidentů. Narazil jsem na tento doklad naprostou náhodou a byl jsem připraven obrátit stránku a postupovat dál, protože ani ten člověk, ani Finsko mě nezajímali, a to tím spíše, že ani sám dokument neobsahoval nic senzačního. Nazýval se zcela prozaicky:

O opatřeních v souvislosti s padesátinami předsedy sociálně demokratické strany Finska K. Sorsy.

A ani rozhodnutí sekretariátu ÚV z 16. listopadu 1980 neobsahovalo nic zajímavého – sovětský velvyslanec v Helsinkách dostal pokyn navštívit K. Sorsu, poblahopřát mu k padesátým narozeninám a zároveň mu jménem ÚV KSSS předat pamětní dárek. Možná právě proto jsem tohle lejstro v archivu ÚV KSSS získal tak lehko, bez zvláštního úsilí a tahanic, že se zdálo naprosto nevinné. Pak je ale záhada, proč dokument nese označení „přísně tajné“. Začal jsem se zajímat, proč by mělo být rozhodnutí poblahopřát vedoucímu představiteli největší strany sousední neutrální země obestřeno takovým tajemstvím.
Začal jsem dolovat hlouběji a usilovat o získání doplňujících dokumentů k tomuto rozhodnutí ÚV, vždyť každé usnesení se u nich přijímalo na základě nějakých referátů a doporučení. Jen tak se u nich nedělalo nic. A opravdu, po dlouhém úsilí a vychytralých fintách – co mě to stálo, to teď nebudu popisovat – jsem ony materiály přece jen získal, tedy přesněji řečeno dostal jsem se k hlášení mezinárodního oddělení ÚV, které mě zajímalo. Tady je v plném znění.

Předseda sociálně demokratické strany Finska (SDSF) dovrší 21. prosince 1980 padesát let.
Ve své stranické, ale také státnické (ve funkcích ministerského předsedy, ministra zahraničních věcí a předsedy parlamentního výboru pro zahraniční záležitosti) činnosti Sorsa důsledně zaujímá přátelská stanoviska vůči SSSR a KSSS, napomáhá úspěšnému rozvoji sovětsko-finských vztahů a zajišťuje stabilní kontakty SDSF s naší stranou. Na mezinárodní scéně, především v Socialistické internacionále, s námi Sorsa úzce spolupracuje a působí ve prospěch uvolňování napětí, omezení závodů ve zbrojení a odzbrojení.
S ohledem na uvedené a rovněž na skutečnost, že Sorsa, který byl na posledním kongresu Socialistické internacionály zvolen jedním z jejích místopředsedů, bude v budoucnosti koordinovat činnost této organizace v otázkách uvolňování a odzbrojení, jakož i její kontakty s jinými politickými silami, bychom pokládali za účelné pověřit sovětského velvyslance ve Finsku, aby jménem ÚV KSSS Sorsovi v ústní formě poblahopřál k padesátinám a odevzdal mu pamětní dar.

Jak vidíte, je to informace významná a pro Finsko senzační. Zjišťujeme, že člověk, který v roce 1992 kandidoval na funkci finského prezidenta, mnoho let „těsně spolupracoval“ s Moskvou v tak choulostivých otázkách, jako je odzbrojení a uvolňování napětí. A povšimněte si, že to bylo v roce 1980, kdy Sovětský svaz právě vtrhl do Afghánistánu a mezinárodní společenství se ho pokoušelo na světovém kolbišti izolovat a donutit ho zastavit agresi proti sousední neutrální zemi, jakou bylo i Finsko.
A více než to – nejenže „úzce spolupracoval“ s nepřítelem své země, v níž byl premiérem, ministrem zahraničí a šéfem největší politické strany, ale byl také s největší pravděpodobností „člověkem Moskvy“ ve vedení Socialistické internacionály, kde měl jakožto místopředseda obrovský vliv. Připomeňme si ono období, to poslední vzedmutí „studené války“ – v ulicích evropských hlavních měst bouří masové demonstrace pacifistů protestujících proti plánům NATO rozmístit v Evropě rakety středního doletu. Středobodem kampaně jsou evropští socialisté a sociální demokraté, z nichž mnozí jsou ve svých zemích u moci nebo přinejmenším tvoří hlavní opoziční sílu, a středobodem tohoto středobodu je K. Sorsa, který koordinuje činnost k Socialistické internacionály v otázkách odzbrojení a uvolňování napětí, přičemž zároveň „těsně spolupracuje“ v týchž otázkách s KSSS – to je síla, není-liž pravda?
Zdálo by se, že je to pro finský tisk v době vrcholící prezidentské volební kampaně objev. A co se stalo? Přes půl roku uplynulo od chvíle, kdy byl dokument nabídnut všem velkým finským listům – a výsledek žádný. Až po půl roce byl materiál díky snahám mých přátel ve finském tisku vydán, pan Sorsa se veřejně omluvil a svou kandidaturu na prezidentskou funkci stáhl.
Nemohu pro to nalézt vysvětlení. Říkají mi, že lidé jsou unaveni „studenou válkou“ a o docela nedávné minulosti nechtějí nic vědět. Copak je ale věcí tisku rozhodovat místo voličů, co mají (nebo nemají) vědět o svém budoucím prezidentovi! Informujte veřejnost a ta už si sama rozhodne, zda jí to je, či není zapotřebí. Vždyť kdyby se jednalo o milostnou pletku nebo drobnou korupci prezidentského kandidáta, zprávy o tom, dokonce i neověřené a ne zcela přesné, by byly na prvních stránkách všech finských novin.
Je poutavé si vzpomenout, že před pouhými několika lety se v jiné neutrální evropské zemi, v Rakousku, rozpoutal grandiózní skandál, když se ukázalo, že kandidát na prezidenta této země nějakých padesát let předtím „úzce spolupracoval“ s nacisty jako pouhý nižší důstojník, a ačkoli vyšlo najevo, že přáním voličů není brát na tuto okolnost zřetel, rakouský tisk považoval za nutné o ní psát do všech podrobností. Ale co jen Rakousko, protestoval celý svět, veškerý světový tisk to oznamoval jako událost číslo 1. A co je podivuhodné, nikdo nepronesl sakramentální: „Proč? K čemu by to bylo?“