Knižní pól 7. 2. 2015

Shalom Auslender je pětačtyřicetiletý americký spisovatel. Jak jméno napovídá, je Žid a pochází z ortodoxní rodiny. Jeho prózy jsou opakem ortodoxie, a co ten opak znamená, můžete se dozvědět, když si přečtete jeho román Naděje: Tragédie.

Nejprve co je to za příběh. Solomon Kugel, muž před čtyřicítkou, se s manželkou a malým synkem odstěhují z New Yorku do starého domu na venkově. Podle obvyklé představy lidí z města, že tím vyřeší spoustu problémů a bude se jim tam lépe žít. Jenže Kugel jedné noci nemůže spát, slyší pořád nějaké ťukání, a tak vyleze na půdu, aby zjistil, co to je. Najde tam Anne Frankovou. Starou Anne Frankovou. Slyšíte dobře. Anne Frankovou, která zemřela v belsenském koncentráku a jejíhož deníku se prodalo asi dvaatřicet milionů výtisků, jak se v knize několikrát zdůrazní.

Zní to trochu jako úvod do drsné židovské anekdoty. Jenže on je na hraně mimořádně drsného vtipu celý román. Tuhle rovinu zastupuje Kugel svým uvažováním, ovlivněným psychoterapeutem Jóvišem, který za největší zdroj trápení, nenávisti a smutku považuje naději. Proto ten název románu: Naděje: Tragédie. Psáno s dvojtečkou, tedy že naděje znamená tragédii. Pesimista válku nevyhlásí, říká Jóviš Kugelovi. A pak se ho zeptá, co byl Hitler za poslední století největší. A vysvětluje: Optimista. Hitler byl nejnestydatější neviňátko za posledních sto let. Proto se stal největším monstrem. Slyšel jste někdy o něčem tak optimistickém jako konečné řešení? Nejenom že by vůbec mohlo existovat řešení – čehokoliv, když stále musíme léčit rýmu – ale navíc ještě konečné! Tolik naděje, co Führer měl… Snílek! Dokonce romantik, že? Když zabiju tohohle, zplynuju tamtoho, všechno bude, jak má být.

Jenže tuhle úvahu dotáhne profesor Jóviš do přítomnosti: Ještě naivnější a optimističtější než konečné řešení je však absurdní prohlášení, které z konečného řešení vzešlo – už nikdy znovu. Kolikrát už od „nikdy znovu“ se to nikdy znovu stalo? Třikrát? Čtyřikrát? A to pouze počítáme, o čem víme. Mao? Optimista. Stalin? Optimista. Pol Pot? Optimista. To je dobré pravidlo pro život, pane Kugel. Je jedno, kde žijete nebo kde jste se narodil, v momentě, kdy někdo povstane a slibuje, že na světě bude lépe, utíkejte. Schovejte se. Pesimisté plynové komory nebudují.

Shalom Auslender je pokračovatelem nejen nejslavnějšího newyorského neurotika Woodyho Allena, ale dlouhé řady amerických židovských spisovatelů: Phlipa Rotha, Josepha Hellera či Saula Bellowa, a jak se připomíná v doslovu, zejména amerických komiků včetně bratrů Marxových. Pod doslovem je podepsaná Naomi Kaye Honová a to by mě zajímalo, kdo se tímhle pseudonymem baví, protože jméno najdete jen na facebooku.

Román Shaloma Auslendera Naděje: Tragédie pochopitelně nemůže končit žádným happy endem. Je to tragédie v duchu amerických konců, které otevírají vrátka pro pokračování, ovšem v duchu židovské anekdoty.

Román Shaloma Auslendera Naděje: Tragédie přeložila Radka Šmahelová a vydalo ho nakladatelství Argo.

Ve Spojených státech ještě zůstaneme. Nakladatelství Dauphin vydalo knihu Stephena Melvila Barretta Geronimo. Paměti náčelníka Apačů doplněnou o Historii Apačů, kterou napsali překladatelé Barrettova textu Nataša Budačová a Boris Taufer.

Geronimo, vlastním jménem Goyathlay, Ten, který zívá, je zřejmě nejznámějším indiánským náčelníkem. Čeští autoři ho charakterizují bez romantiky: …byl jako válečník hodně prohnaný, odvážný a směle drzý. Američané a Mexičané ho považovali za lidskou zrůdu, ale pro mnohé se stal symbolem boje za svobodu a pro domorodé Američany je dodnes hrdinou.

Stephen Melvil Barrett byl vrchním školním inspektorem a působil v Oklahomě. V roce 1904 se poprvé s Geronimem setkal, spřátelili se a v roce 1905 Barrett získal povolení Geronimovo vyprávění zapsat. Tohle asi posloucháte trochu nevěřícně, se zemí svobody to nějak nejde dohromady. Ale bylo to tak. Geronimo byl fakticky vězeň, válečný zajatec, i když v rezervaci, a Barrett, aby mohl jeho příběh vůbec napsat, musel žádat o povolení. Jenže velící důstojník ve Fort Sill ho odmítl, že by měl Geronimo spíš viset než být hýčkán zájmem civilistů, a tak Barrett napsal rovnou prezidentovi Theodoru Rooseveltovi. Ten to poslal níže, Barrett povolení nakonec dostal, prezident byl také jedním z prvních čtenářů rukopisu a kniha přes zamítavé stanovisko asistenta náčelníka štábu ministra války, brigádního generála Barryho, nakonec vyšla. Abychom věděli o souvislostech: Geronimo se ve slavnostním indiánském oblečení účastnil v roce 1905 Rooseveltova inauguračního průvodu.

Geronimova autobiografie není indiánka od Karla Maye, teče v ní krev skutečných lidí a také díky druhé části českých autorů je historie vítězství bílého muže v Americe drsným čtením. Geronimo měl důvod, aby nenáviděl bělochy, Mexičani mu povraždili celou rodinu. A Američani? Podle Geronima to bylo takhle: Úplně první vojáci, kteří byli posláni do naší země, a důstojníci, kteří jim veleli, neváhali indiánům ubližovat. Nikdy vládě nevysvětlili, že jsou na indiánech páchány křivdy, ale vždy hlásili všechny přestupky indiánů. Mnoho věcí, které provedly ničemné bledé tváře, bylo hlášeno jako čin někoho z mého lidu.

No, nedivím se, že se tohle generálu Barrymu nelíbilo a nechtěl knihu povolit.

Autobiografii Geronimo provází několik snímků od známého etnologa a fotografa Edwarda Curtise.

Do třetice se dnes podívejme do Evropy. Do té naší, střední. V nakladatelství Academia vyšla pozoruhodná kniha o česko-německém soužití v posledních téměř dvou stoletích. Jmenuje se Od Palackého k Benešovi s podtitulem Německé texty o Češích, Němcích a českých zemích a obsahuje sto šedesát textů uváděných komentáři o souvislostech každého z těch textů. Tuto unikátní, doslova objevnou antologii sestavila a texty přeložila Eva Hahnová.

Eva Hahnová je Češka, která v roce 1968 odešla do Německa. Potkal jsem se s ní před několika lety, řekla mi tenkrát, že do Mnichova a k sudetoněmeckému landsmanšaftu ji přivedla vůle pomáhat nespravedlivě odsunutým českým Němcům. A chvíli trvalo, než zjistila, že je to trochu jinak, že ji hodně překvapilo, když zjistila, kolik funkcionářů spolku má nacistickou minulost. Ostatně jeden z textů v antologii to dokládá. Rodák z Jablonného v Podještědí Kurt Nelhiebel napsal v roce 1962 v knize Henleinové včera a dnes, že mezi 634 členy výběrového spolku Witikobund bylo koncem roku 1950 jen asi třicet těch, kteří nebyli dříve aktivní v Henleinově straně nebo v NSDAP. Tento text je také dokladem, že Eva Hahnová nevybírala jen texty protičeské, ale uvádí i německé autory nezatížené čechofobií a dokumentuje tvrdé německé diskuse na příkladu polemik známého historika Ferdinanda Seibta, který poukázal na minulost Rudolfa Lodgmana. Ten celá padesátá léta jako mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení hájil právo na domovinu – jenže v roce 1938 napsal v časopise Svazu kamarádství, že židovskou otázku je třeba řešit přesídlením. Ale to bylo už tehdy málo a Lodgmana odstavili, za války žil v ústraní v Teplicích. V knize najdete i jiné zajímavosti, třeba mladý Karel Marx referuje 6. ledna 1849 pro Neue Rheinische Zeitung: Praha je ve své podstatě německá a vynalezla Češstvo jako speciální národní moc teprve nedávno. Ti všichni páni Češi mluví obvykle lépe německy než česky… Většina těchto pánů není nic jiného než kreatury à la Palacky a Rieger, kteří se napájejí antiněmeckým hmyzím jedem a nic jiného neumějí, než pracovat do rukou absolutismu.

Antologie Od Palackého k Benešovi. Německé texty o Češích, Němcích a českých zemích by neměla chybět v knihovně žádného čtenáře, který chce vědět, co všechno obnášejí česko-německé vztahy, a chce jim rozumět. Povinnou by tahle tlustá kniha měla být asi pro novináře a politiky.