Vúdú a oživlé mrtvoly v titulku bezesporu nalákají, ale kniha v sobě skrývá mnohem víc. Autor nepřistupuje na politickou korektnost podle níž nejsou černoši černochy, ale Afroameričani. Pokud vás zajímá kulturní pozadí černých Američanů, potomků bývalých otroků, jste tady správně.

Miloslav Stingl (1930) je znám české veřejnosti nejen jako etnograf, ale i jako velmi plodný autor. Ve své zatím poslední knize se věnuje „etniku“ velmi různorodému a zároveň velmi přehlíženému. Africký život západoafrických černochů, jejichž „americkou“ kulturu ve zbytku knihy podrobně rozebírá, je stručně představen v jejím počátku. Připomíná, že už před příchodem bělochů bylo v Africe známo otrokářství, byť jen ve formě nucené práce vůči dlužníkům či jiným hříšníkům. Evropané při kolonizaci světa nalezli v roce 1492 Bahamách a Antilských ostrovech „lidi   přátelské, ale jednoduché, prosté bohatství, které by Španělsko lákalo a zejména prosté chuti a schopnosti den co den tvrdě pracovat v zemědělských podmínkách, na plantážích a pak i v dolech, které  v Americe Evropané zakládali. Španělský král opakovaným žádostem osadníků, svých amerických úředníků i Bartolomea de las Casas nakonec vyhověl a udělil jednomu ze svých oblíbenců první „licenci“ na dovoz několika tisíc černochů z Afrik na Antily.“ Tím začala éra otrokářství, která sebou logicky nesla vzpoury a útěky, které nekončily vždy smrtí zoufalých uprchlíků. Znáte státeček San Lorenzo de los Negros? Vznikl v oblasti východního Mexika a byl právě jedním z těch útvarů, který vytvořili a spravovali  uprchlí černoši. Vznikaly celé vesnice a oblasti pod kontrolou cimarronů, tedy otrokářských zběhů. „Cimarroni vlastně jako první v Latinské Americe propracovali detailně taktiku partyzánského boje čili guerilly. Jejich bojovníci nevyhledávali otevřené střety, přepadávali oddíly postupujících koloniálních vojsk ze zálohy. Byli velice pohybliví, využívali toho, že znali terén „svého“ území mnohem lépe, než koloniální vojáci či rancheadoři.“  

Těžiště knihy tkví v pečlivém rozboru náboženských kultur (kde kult vúdú je jen jedním z mnoha), jejich rituálů,  ale i současné kultury. V chytlavém názvu knihy se krom vúdú, jemuž jsou věnovány čtyři  strany, vyskytují i hollywoodským brakem zpopularizovaní zombie. Ačkoliv z hlediska českého práva nic takového, jako „živý – mrtvý“ neexistuje, haitský zákoník na tento fenomén nahlíží jinak. „Jako pokus o vraždu bude posuzováno použití prostředku, který, aniž by oběti způsobil smrt, vyvolá u ní stav  krátkodobé či dlouhodobé letargie. Za spáchání bude pachatel odsouzen k doživotnímu trestu nucených prací.“ Bohužel je v „zombie“ kapitolách příliš mnoho „prý“. Má se jednat o aplikaci rostlinného jedu vstřebávajícího se kůží. Ovšem o jaké rostliny se jedná, to se čtenář nedozví. Podobně útržkovité jsou i informace o úloze otroků v oblasti pěstování cukrové třtiny (kapitoly Hořká chuť cukru a Santo Domingo, cukřenka Ameriky) byť jde o téma na samostatné knihy. Otroci a bavlníkové plantáže nejsou na rozdíl od cukrové třtiny zmíněny v podstatě vůbec. Druhá polovina knihy ve podrobně věnuje kultuře, ať se jedná o slovesnost, tance (věděli jste, že kořeny brazilské samby a kubánské rumby je třeba hledat v bantuské kulturní oblasti Afriky?) či malířství.

Autor jako zkušený literární matador ví, že mrtvoly táhnou a tak se podrobněji věnuje kultům, kde důležitou úlohu hrají lidské oběti. „Ani jedna abakuánská skupina samozřejmě nikdy žádného člověka neobětovala,“ píše na straně 258 a o pouhých několik stran později popisuje, jak bylo nutno v jistých, z nábožensko-léčitelského hlediska „nutných“, případech obětovat dítě. Nelze rozpoznat, zdali šlo přímo o abakuány, byť text na ně přímo navazuje, nicméně je jasné, že se afroameričtí kouzelníci vražd přímo dopouštěli nebo si je objednávali. Jeden příklad za všechny. Kouzelník Pina potřeboval zachránit svou nemocnou ženu a poslední možnost připadající v úvahu byla právě dětská oběť. Jelikož nemohl být vrahem sám, delegoval tuto úlohu na svého syna, který si měl oběť vybrat mezi svými kamarády.

Závěr knihy tvoří dva texty (Oceán duší a afrických bohů a Panteon vodních bohů)  z pera afrikanistky a sociální a kulturní antropoložky Kateřiny Mildnerové. Její jednadvacetistránkový text pojednává o obecně známé dopravě otroků, kde se nevyhne klišé, že „malé přepravní čluny se jednoduše převrhly a posádka padla za oběť žralokům“. Žraloci zdaleka nejsou tak krvelační tvorové, jak se nám média snaží namluvit. Podrobněji věnuje náboženství v Beninu, konkrétně víře v božství Vodun a kultu Mami Vata a její text organicky doplňuje kapitoly. M. Stingla  

Kniha Vúdú, zombie, karnevaly představuje pro čtenáře hluboký zdroj informací a zajímavý vhled do poměrně přehlížené oblasti. Přiznejme si sami, co vlastně víme o kultuře lidí, kteří byli původně brutálně přivlečeni na americký kontinent (včetně ostrovů) a jsou dnes silnou součásti americké společnosti? Z řad „afroameričanů“ dokonce vzešel poslední americký prezident. Jak je u Miloslava Stingla zvykem, pod mírně prvoplánovým titulkem se skrývá tak hluboká studnice faktů, že hrozí čtenářovo utonutí. Ale kdo má zájem, výborně si zaplave v záplavě kvalitních informací. V případě této knihy nejde o rychlé přečtení. Máte-li ji v knihovně, pak víte kam sáhnout, až bude potřeba něco dočíst, dostudovat či si připomenout. A řekněme si upřímně - kniha čerpá z desítel let nepřenosných zkušeností. Řečeno slovy jednoho dnes už zapomenutého, byť nedávného politika: Kdo z vás to má?

Topi Pigula, http://pigula.blog.respekt.ihned.cz