Vaše první česky vydaná knihy byl Dárce. Tenhle znepokojující obraz totalitní společnosti, která praktikuje něco jako teror dobra a štěstí, měl u nás v post-totalitní zemi velký úspěch. Víte, pro nás to vlastně skoro není fiction. Jaké byly vaše důvody tuhle knihu napsat?

Jako všichni spisovatelé i já mám tvůrčí imaginaci a často uvažuju o námětech, které začínají otázkou “Co kdyby...?” Tak jsem jednou večer začala přemýšlet o společnosti, která našla způsob, jak zmanipulovat lidskou paměť, a objevil se začátek knihy Dárce. Uvědomila jsem si, že totalitní stát se může začít formovat v malých, zdánlivě benevolentních krocích – nemusí to být vždycky ozbrojeným převzetím moci. V tomhle případě jsem uvažovala, do jaké míry by lidé měli zájem o omezení a manipulace, které by jim daly pocit bezpečí a pohody. Vlastně jsem se pokusila svést čtenáře, aby tuhle společnost vnímal jako žádoucí. Přála jsem si, aby si pak postupně začal uvědomovat, jak nebezpečné takové svody mohou být.

Jak jste spokojená se zfilmováním knihy?

Líbila se mi na něm spousta věcí… Hlavně zobrazení vzpomínek, které jsem já sama mohla popsat jedině slovy. Vidět je na plátně bylo velmi působivé. Například jsem zalapala po dechu, když jsem uviděla toho mladíka, jak stojí před tankem na náměstí Tchien-an-men. Taky se mi líbily kulisy příbytku Dárce… ty úžasné stěny z knih! Pak tam taky pochopitelně byly věci, které se mi nelíbily. Pořád jsem si ale připomínala, že film a kniha nemůžou být totéž.

První kniha vám vyšla v roce 1977. Proč jste začala psát až ve 40 letech?

Vdávala jsem se mladá, v devatenácti letech, a v šestadvaceti už jsem měla čtyři děti a nedostudovanou vysokou školu. A tak když moje nejmladší dítě nastoupilo do školky, vrátila jsem se ke studiu. Chvíli trvalo, než jsem své vzdělání ukončila a začala profesionálně psát, což byl vždycky můj cíl. Několik let předtím, než jsem napsala svou první knihu, jsem pracovala jako novinářka a fotografka.

19. března v ČR vychází vaše další slavná kniha – Spočtej hvězdy. Jak jste se dostala k příběhu Dánska za II. světové války a jeho protinacistickému odboji?

Měla jsem blízkou přítelkyni, stejně starou jako já, která sice žila ve Spojených státech, ale vyrostla v Dánsku. Vyprávěla mi o tom, co se tam dělo v roce 1943. Nejspíš jsem o tom četla a učila jsem se o tom ve škole při hodinách dějepisu, ale nepamatovala jsem si to. Připadalo mi to jako úžasně silný a významný příběh lidské integrity a chtěla jsem ho vyprávět mladým lidem tak, aby mu rozuměli a aby si ho zapamatovali.

Vaše kniha je důležitá - ukazuje dospívajícím odvahu, statečnost rodičů, vlastně důležitost hrdinů, kteří se nedají zastrašit. Konkrétní pasáže o dánské, téměř celonárodní, záchraně Židů, dokonce ochrana jejich majetku a obydlí, aby vše našli v pořádku, až se zase vrátí z útěku před smrtí,  to vše zní u nás ve střední Evropě jako pohádka. Jaké jste na svojí knihu zaznamenala reakce?
 

Kniha se setkala na celém světě s úžasně pozitivním ohlasem. Děti jsou z ní nadšené – čtou ji kvůli příběhu, který je plný napětí a jsou v něm padouchové i hrdinové. Pak si ho ale zapamatují díky tomu, že jsou tam důležitější prvky – pravdivost a fakt, že skuteční lidé našli odvahu a zachovali se tak slušně. Učitelé knihu rádi používají při vyučování, protože se dobře hodí k vyvolání diskuse (stejně jako Dárce).

Píšete o důležitých a nesnadných lidských tématech, hlavně pro mládež, která vám, zdá se, dokáže rozumět. Jak si vysvětlujete svůj talent v téhle oblasti?
 

Myslím, že to dokážu díky tomu, že mám nesmírně jasné a osobní vzpomínky na vlastní dětství. Vím, jaký je to pocit být mladý. Dokážu se vlastníma očima podívat na věk deseti nebo třinácti let a cítit, co jsem cítila tenkrát.

Znáte a četla jste některé knihy Astrid Lindgren? Zdá se mi, že máte něco společného, jen vy jste autorkou pro přece jen starší publikum....

Její knihy znám. Některé z nich jsou ve Spojených státech velmi populární a pamatuju si, jak jsem je četla s vlastními dětmi.

Někde jsem se dočetl informaci, že vaše knihy potkal zvláštní osud - někde jsou na školách povinnou četbou, jinde jsou zakázané. Jak je to doopravdy a co si o tom myslíte?
 

Myslím, že to prostě znamená, že vyvolávají silné reakce. Nepíšu bezbarvé příběhy. Stejně jako v jiných zemích máme i u nás široké spektrum názorů. Ty se často projevují v politických postojích… Ti, kdo zastávají silně konzervativní stanovisko, by byli radši, kdyby děti nebyly konfrontovány s obtížnými a temnými tématy. Když dojde ke kontroverzi, moc mě baví pozorovat, jak se mladí lidé sami dokážou ozvat a zorganizovat kampaň ve prospěch knihy.

Děkuji za rozhovor a všechno nej k vašim březnovým narozeninám.
překlad z angličtiny Lenka Kapsová