Stančíkův styl je plný masitých popisů, vše vypsané s obrazivou rozkoší a určitým ironickým přepětím. V příběhu, kde komisař Durman hledá sériového vraha, vám po pár stránkách vůbec nezáleží na tom, kdo je vrah. Těšíte se na další Stančíkovy postřehy, na jeho další obrazy, na to, kterou bláznivou figuru do textu každou chvíli vyšle. Tu je to bába, vařící na Staromáku v kotli morkové kosti, které rozbíjí na kovadlině kladivem ("...a bába olízla mastné kladivo...."), tu návštěva cikánského ležení, kde se na počest hosta připraví podle special receptu pečený ježek a kde člověk zjistí, že se v 19. století se kradly kosti nebožtíků a používaly se na vybělení cukru pro tehdejší smetánku. Bláznivá groteska, sestavená z reálných střípků událostí, historicky ověřitelných faktů, dobových receptů ale i z až surreálného domýšlení toho všeho, nepřestává. Autor se sice dušuje, že nechtěl napsat humornou knihu, že původně to měla být detektivka, pozněji vlastně taková dobová koláž o konci jedné epochy, kterou vystřídá už brzy doba moderní...ale doznává, že když to někomu čte, lidé se převážně u jeho knihy válejí smíchy. A lidé od pera musí Stančíkovi uznat neuvěřitelnou jazykovou výbavu, která není zdaleka jen hravá, ale má i sílu zviditelnit věci, ohmatat je, nechat je zavonět nebo zapáchat...Stančík je v Mlýnu na mumie rozjetý vypravěč, bravurní žokej jazyka, vtipný hračička..a taky asi nostalgik po starých zašlých časech, které byly víc tělesné, hmatatelné, nebezpečné,živočišné, přes všechna nebezpečí a nepohodlí možná i nějak lidsky přehlednější..

Jo a co ten název? Takže: v 19. století našli Angličané v Egyptě tolik mumií, že nevěděli co s nimi, až jim došlo, že rozemleté, mohly by být dobrým hnojivem. A tak se stalo. Česká pole jsou hnojena egyptskými mumiemi. A to je fakt, dušuje se Stančík. A taková je tahle kniha celá.