Před sedmdesáti lety byl konec nejhroznější války v lidských dějinách na spadnutí. Jak ale rostly naděje na mír, do té doby celkem chráněná česká kotlina se na konci dubna dostala do situace, v níž dodělávající válečná bestie zabíjela s děsivou chutí a nezměrnou krutostí. Právě na českém území totiž došlo k souběhu dvou okolností. Tou první byl chaotický přesun desetitisíců vězňů z koncentračních táborů před postupujícími armádami Spojenců, tou druhou přítomnost téměř milionu německých vojáků na území Čech a západní Moravy, které německé velení nechtělo nechat padnout do ruského zajetí.

Dokumenty o tom, co se v posledních týdnech války na našem území dělo, shromáždil Jiří Padevět v objemné knize Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích. Je to v jednom svazku zároveň průvodce, encyklopedie, místopisný atlas a tragické album. Jiří Padevět v něm shromáždil dosud nejucelenější komplet údajů o nacistických zvěrstvech na samém konci okupace. V úvodu píše, jak si představoval svou práci jednoduchou, jako soupis už známých lokalit. Jenže tahle skříň doslova plná kostlivců je takřka bezedná a Jiří Padevět si nečiní nárok na úplnost: do své práce nakonec nezařadil místa, kde zemřel nebo byl zraněn jen jeden člověk, protože to je práce pro mnoho badatelů a na desetiletí. A důležitá charakteristika knihy: Jiří Padevět se až úzkostlivě zdržel jakýchkoli komentářů. Jsou to jen fakta, fakta, fakta.

Připomenu aspoň některá důležitá místa Krvavého finále. Pochody smrti za sebou zanechávaly masové hroby. Ten největší je v Tachově na Novém židovském hřbitově. Do Tachova dojel transport z Buchenwaldu, do blízkého Flossenbürgu hnali esesáci vězně už pěšky. Na Novém židovském hřbitově je pohřbeno asi 400 mrtvých z vlaku a dalších 200 ubitých v Tachově. Nad Tachovem pak stojí památník zvaný Mohyla, zde byly postupně ukládány ostatky zavražděných nejen ze zmíněného pochodu cestou k hranici. Tachovskem těchto strašlivých průvodů procházelo více. Postupně proto, že například u Studánky byla objevena těla obětí ještě v sedmdesátých letech.

Zločiny ustupujících vojáků mají své památníky nejen v Praze. Jeden z největších masakrů se odehrál ve Velkém Meziříčí 7. května. Jména šedesáti mužů shromážděných na radnici a popravených přesto, že s jednotkou wehrmachtu vyjednali den předtím příměří, připomíná památník na velkomeziříčském náměstí. Vystresovaní a čím dál dezorganizovanější vojáci milionové Schörnerovy armády zabíjeli i po kapitulaci, protože polní maršál ji odmítl přijmout. Ještě 11. května zabili esesáci u Milína 5 českých civilistů.

Jiří Padevět svou práci pojal jako pietu zavražděným, a tak kde mohl, oběti jmenuje. Ale uvádí i jména jejich německých a někdy zřejmě i ukrajinských vrahů v německých uniformách. V knize je vloženo také DVD se čtyřmi filmovými dokumenty.

Knihu Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích vydalo nakladatelství Academia.

K téhle knize si dovolím ještě jednu poznámku. Po roce 1989 se po dlouhém mlčení začalo mluvit o tom, co se dělo po osvobození, o českém násilí na Němcích při takzvaném divokém odsunu. Tomuto potlačovanému českému traumatu byl během pětadvaceti let věnován velký historický výzkum a přiznání excesů prospělo nejen české společnost, také provětralo a zklidnilo i vztahy s Němci. Jiří Padevět chystá ke Krvavému finále obdobnou kroniku právě z prvních poválečných měsíců, publikaci Krvavé léto. Jde totiž o to, že válka není hokej a nekončí podpisem kapitulace jako písknutím rozhodčího. Nahromaděné násilí se valí ještě dlouho svou vlastní setrvačností…

Tuhle setrvačnost popsal v knize De Gaulle Jaroslav Jírů na závěr scény, v níž téměř dvoumetrového generála pohrdajícího německými ostřelovači vítají 26. srpna 1944 statisíce na Champs-Elysées. Takhle vypadal konec války pro Paříž:

Paříž byla osvobozena, ale válka jako by to nechtěla vzít nějak na vědomí. O půlnoci z 26. na 27. srpna prožilo až doposud poměrně ušetřené hlavní město jeden z největších náletů. Luftwaffe se přiletěla pomstít: rozbořila stovky domů a zabila na tisíc lidí. Zachránit nemohla přirozeně nic, 28. srpna byla Paříž prakticky svobodná i se všemi předměstími. Byla to jen zuřivá pomsta za nádherný triumf a troufalá připomínka: ještě jsme tu.

Biografie Jaroslava Jírů De Gaulle má dlouhý podtitul: Studie o člověku, který dokázal to, co je v politice vůbec nejtěžší: nikdy se nesklonil před nepřítelem a ubránil se i svým spojencům. O Charlesi de Gaullovi vyšlo v češtině dost drobnějších prací a také životopis od sovětského historika Nikolaje Molčanova, v překladu jsou k dispozici de Gaullovy Válečné paměti dokonce ve dvou vydáních. Ale tahle kniha českého novináře a zapáleného frankofila Jaroslava Jírů se vymyká obvyklé politicko-historické publicistice. Jaroslav Jírů vypráví de Gaullův příběh jako velký román, se smyslem pro napětí a překvapivé souvislosti odkrývané v pravou chvíli. Důležitý je i pohled zvenčí, nefrancouzský a tedy svým způsobem objektivnější. Zároveň je to pohled český, tedy takový, jemuž český čtenář porozumí, protože autor dovede vysvětlit kontext a přiblížit detaily, které jsou pro Čecha na rozdíl od Francouze jen těžko srozumitelné.

Pohled z odstupu a z dnešní historické vzdálenosti od de Gaullova působení viditelně převrstvil význam řady událostí a činů. Zřetelněji vykresluje de Gaullovu nezastupitelnou roli, ale hlavně odstraňuje leckterou falešnou mytologii. S Churchillem to neměl de Gaulle tak jednoduché, jak by se vzhledem k těsnému spojenectví mohlo zdát, ale Jírů odkrývá i málo známou americkou vstřícnost k maršálu Pétainovi a velký americký apetit na rozhodování o Francii a tím pádem i o jejích koloniích. De Gaulle nejenže začínal jako osamělý a téměř neznámý odvážlivec, ale i později coby už uznávaný reprezentant protiněmecké koalice musel, jak podtitul knihy napovídá, zvládnout z dnešního pohledu těžko pochopitelné klacky pod nohy od Roosevelta. Poválečná de Gaullova politická ostražitost a někdy až averze vůči Američanům je tak velmi pochopitelná a racionální. Byli to pro něj velmi obtížní spojenci.

Knihu Jaroslava Jírů De Gaulle vydalo – bohužel už po autorově smrti – nakladatelství Prostor.

Rozpomenete se, že ve školním životopisu Stanislava Kostky Neumanna byla zmínka, že v roce 1937 vydal malou knížečku nazvanou Anti-Gide, polemiku s francouzským spisovatelem André Gidem, který napsal pamflet o Sovětském svazu nazvaný Návrat ze SSSR? Ten údajný pamflet, pokud ho neměl někdo doma v jednom z předválečných snad osmi českých vydání překladu Bohumila Mathesia, byl ale nedostupný. Nyní Gidův Návrat ze SSSR v novém překladu Zuzany Tomanové vydalo nakladatelství Bourdon rozšířené o další text Poopravení „Návratu ze SSSR“ se statistickými daty potvrzujícími jeho postřehy a další doplňky, jimiž André Gide své svědectví zpřesnil.

I když je tohle svědectví staré skoro osmdesát let a týká se státu, který se před čtvrtstoletím rozpadl, je to čtení i dneska pozoruhodné. André Gide přiznává, s jakou radostí do Sovětského svazu jel. O to působivější je jeho rozčarování, když zjišťuje, že revolucionáře vystřídala poslušná a odpovídajícím způsobem neschopná partajní byrokracie. Píše o tom, jak nahoru jdou konformisté, nová buržoazie se všemi nedostatky té západní, a že z toho vyroste další generace, které říká aristokracie peněz. Nedožil se toho, jak se trefil, když se jeho proroctví naplnilo a rozpad Sovětského svazu přinesl obludnou oligarchizaci.

Všímavý André Gide bohužel pojmenovává i další věci, které v Rusku evidentně přetrvávají. Píše: Jejich štěstí tvoří naděje, důvěra a nevědomost. A v jedné z poznámek čteme asi nejbolestnější větu téhle knížky: Žádný národ na světě by se určitě tak šlechetně nepropůjčil k tak tragickému experimentu.

Knížka André Gida Návrat ze SSSR a Poopravení „Návratu ze SSSR“ je dobový dokument, díky němuž se dá pochopit i hodně z dnešních událostí.