Proslulý román SalmanaRushdieho Satanské verše vyšel v anonymním českém překladupřed dvaceti lety a nakladatel se také nepředstavil. Nebylo a není se co divit, fatva stíhala nejen autora. Rushdie pod ochranou policie přežil, ale jeho japonský překladatel byl ubodán, podobného útokuse dočkal italský překladatel, naštěstí nezemřel, norský nakladatel to odnesl třemi střelnými ranami. Jenže zmíněný český anonymní překlad Satanských veršů byl nejen zjevným pokusem na románu hlavně vydělat, ale v té souvislosti i překladatelským zmetkem. Proto považuji za událost vydání nové, s nímž přišlo nakladatelství Paseka, které Rushdieho od roku 2001 vydává soustavně.Satanské verše jsou v Pasece jedenáctou Rushdieho knihou.

Satanské verše si tedy konečně přečtete jako výtečný, jazykově, stylisticky i významově bohatý román. Není důvod číst ho jako dílo proslulé fatvou na autora, doporučuji ho jako výtečnou prózu, hostinu imaginace, nápadů a vtipu. Ostatně takové jsou i další Rushdieho knihy a dovolím si připomenout, že Rushdie sám se při návštěvě Prahy v roce 2001 představil jako velmi příjemný, vtipný a přirozeně vystupující chlapík, který si nehrál na celebritu.

Jako překladatel tohoto vydání Satanských veršů je uveden Jan O. Tichý. Je to pseudonym, na němž se –z dobrých důvodů – nakladatelství s překladatelem dohodlo.

DortheNorsová se v Česku představuje poprvé. Letos pětačtyřicetiletá dánská spisovatelka je autorkou povídkové sbírky Na hraně. Tu vydala v roce 2008 jako svou čtvrtou knížku po třech románech. Pak se zdánlivě nic nedělo, ale pravděpodobně se o ni stará dobrý agent, na jejím webu je uvedena švédská adresa AhlanderAgency. Během několika let totiž vyšly povídky z knihy Na hraně v několika amerických časopisech se symbolickým vrcholem v prestižním New Yorkeru. Když pak byly ve Spojených státech loni v únoru povídky vydány knižně, ovšem schytlavějším názvemKarate chop, byly přivítány s tiskovými ovacemi. Pak už zafungoval princip sněhové koule, jako čtenáři dánské spisovatelky se přihlásily některé americké celebrity. Příběh úspěchu DortheNorsové je tak ukázkovou marketingovou akcí, která dovedla spisovatelku malé literatury do anglosaského povědomí a tedy ke světové proslulosti.

Samozřejmá je teď otázka: Je povídková knížka Na hraně opravdu tak dobrá? Nemůžu říct, že na mě zapůsobila jako výbuch supernovy, ale jsou to nesporně výborné povídky. Úsporné, tedy vesměs krátké, ale v každé z nich je nahuštěn celý psychický vesmír s pointou obvykle stejně překvapivou jako věrohodnou.
I když si myslím, že dělení literatury na mužskou a ženskou nemá velký smysl, povídky DortheNorsové se vyznačují takovou mírou empatie, jaká mužům v kombinaci s psaním nebývá moc často darována.DortheNorsová používá hodně opisů, náznaků, nápověd – tedy komunikační kódy, které vztahoví specialisté přisuzují ženám.

Ten příběh úspěchu literátky z pětimilionového Dánska jsem vyprávěl proto, že vedvakrát větším Česku by se, myslím si, našlo hned několik autorů podobných kvalit. Jenže ne všechny dokážou rozeznat a zpopularizovat už domácí kritici a porotci různých cen.A hlavně autorům chybí podpora srovnatelná s prací AhlanderAgency – pokud tedy tu americkou kampaň vymysleli u nich ve Stockholmu. To ovšem není jen český deficit.Srovnatelný úspěch, pokud vím, nezaznamenal žádný autor ze současné kontinentální Evropy s výjimkou StiegaLarssona – ale to je trochu jiný příběh, i když také – všimněme si – skandinávský.

Povídky DortheNorsové Na hraně vydalo v překladu Markéty Klikové nakladatelství Argo.

Nakladatelství Archa vydalo v překladu Magdaleny Štulcovédalší svazek z díla švýcarského spisovatele Maxe Frische. Nyní je to soubor Z berlínského diáře. Jak název napovídá, patří k Frischovým proslulým deníkům, ale je to jen část zápisů z Frischova berlínského pobytuv letech 1973 až 1980. Tyhle písemnosti uložil Max Frisch v roce 1980 v trezoru jedné curyšské banky s pokynem, že zpřístupnění je možné dvacet let po jeho smrti. Členové nadační rady Nadace Maxe Frische tak otevřeli v dubnu 2011 krabici s pěti kroužkovými sešity. První dva s deníky z let 1973 a 1974 byly strojopisy prakticky přichystané k vydání. Ty nadační rada rozhodla publikovat.

Berlínské deníky jsou zajímavé i pro nás. Frisch se v nich totiž ze všeho nejvíc zajímá o Berlín východní, kam se vydával velmi často a kde se stýkal nejen s tamějšími spisovateli. Snažil se poznat z Německé demokratické republiky co nejvíc a jeho postřehy jsou mimořádně trefné a dokonce překvapivě vizionářské. 28. dubna 1973 si zapsal – a teď, prosím, pozorně poslouchejte: Změna mocenských poměrů jim bude vnucená ze SSSR: lidu, jehož většina ještě byla národně socialistická a z vlastní volby fašistická; to jim komplikuje sebepojetí, trauma uznání je pochopitelné.A v lednu 1974 Frisch rekapituluje své poznání východu povzdechem: Přátelé v NDR: Vy to máte dobré, vy můžete mluvit o kapitalistické cizině. My o socialistické cizině mluvit nemůžeme. Protože žádná taková neexistuje. Co je momentálně vidět v zemích, které si říkají socialistické: byrokratismus plný socialistických frází, státní kapitalismus bez nejmenšího spolurozhodování ze strany občanské základny –

Mimořádně zajímavé jsou postřehy o známých osobnostech, s nimiž se v obou Berlínech Frisch setkával. Jak kriticky sledoval touhu po popularitě u Güntera Grasse, jak přesně viděl roli a význam Wolfa Biermanna, s jakým pochopením naslouchal Christě Wolfové.

Čteme tu také o Hansi MagnusiEnzersbergerovi a tak můžu připomenout ještě jednu knihu z nakladatelství Archa. Téměř současně s Frischovými berlínskými zápisky totiž vydala Archaprvní úplný český překladEnzensbergerova eposu Zánik Titaniku. To je velké dílo a domnívám se, že i velký překladatelský počin Pavla Novotného. Významu této edice odpovídá také typografická úprava Jana Měřičky.

A mám tu ještě tip na knihu českou, původní a dokumentární.

Všimli jste si, že termín „pražská kavárna“ přešel během několika měsíců do obecné mluvy jako označení jisté společenské vrstvy?Její sociologické vymezení je velmi obtížné a nebudu se o to pokoušet ani z jiných úhlů. Ale nečekanou nápovědu, co to je „pražská kavárna“, najdete v knize fotografa Zdeňka Merty s nostalgickým názvem A byli jsme…

Zdeněk Merta pochází z Hradce Králové, převážnou část dospělého života prožil v Praze a je fotografem na volné noze, ale od roku 1990 byl několik let fotografem Lidových novin.V té době začal fotit dvojportréty lidí, které potkával hlavně v pražských kavárnách a hospodách – umělce, teoretiky, publicisty, zkrátka intelektuály neboli intoše, kteří se na začátkudevadesátek
k označení intelektuál sice vesměs nehlásili, ale dnes už je to, zdá se, zase celkem přijatelná škatulka. Tyhle snímky dvojic partnerských, kamarádských i náhodných poprvé Merta vystavil v roce 1993 ve Špálově galerii, ale fotit je nepřestal dodnes a léta je chtěl vydat knižně. To se mu letos povedlo. Do knihy A byli jsme… vybral snímky z dvacetiletí 1992 až 2012. A jsou v ní zachyceni především ti, kteří takzvanou „pražskou kavárnu“ tvořili a tvoří. Samozřejmě ne všichni, je to jen výběr, a také ne všichni v knize uvedení do těch kaváren chodí, i když k té kavárenské společnosti jaksi z povahy věci patří.Fotografická kniha A byli jsme… je nostalgická nejen názvem – řadu tváří už v žádné kavárně nespatříte, jsou tu jako vzpomínka a připomenutí: Miroslav Žilina, Ivan Jirous, František Vláčil, PetrLébl, Pavel Landovský…

Fotografickou knihu dvojportrétů Zdeňka Merty A byli jsme… vydal Jakub Sluka ve své Retro Gallery.