Knižní pól 16. 5. 2015

Začátek května patřil velkým oslavám sedmdesátého výročí konce druhé světové války, v Česku také konce německé okupace. Ta, včetně mnichovského diktátu, byla první velkou, zásadní ranou, která poznamenala utváření českého národa i v dalších desetiletích 20. století. V knize Františka Kautmana O českou národní identitu však zůstalo šest let protektorátu stranou autorova zájmu. Pochopitelně – to bylo období, kdy šlo o fyzické přežití. Kautmana zajímá, co je důležité nad tím, co se dá nazvat – řečeno postaru – ideou národa. Ta totiž, jak se ukazuje stále zřetelněji, Čechům dnes citelně chybí.

Knihu O českou národní identitu psal František Kautman v první polovině sedmdesátých let. Vyplynula mu z potřeby reagovat na politickou situaci za okupace sovětské a také z osobních důvodů: ocitl se totiž na indexu, tedy bez práce a možnosti publikovat. Měl štěstí, že mu přátelé pomohli k invalidnímu důchodu, s nímž sice nemohl dostatečně zajistit rodinu, ale získal alespoň nějaké prostředky a dost času právě k téhle práci, která pak vyšla poprvé v samizdatu. Dnešní řádné vydání je důkladně přepracované a doplněné také o pohled současný. Výsledkem je kniha svým způsobem mimořádná: spojuje úvahy o Masarykových koncepcích s rekapitulací poválečného vývoje. Větší část své práce věnuje Kautman právě Masarykovi, ale přiřadil k němu tři další, pro někoho možná překvapivé intelektuální a kulturní autority – F. X. Šaldu, Otokara Březinu a dnes téměř zapomenutého spisovatele Josefa Holečka, autora takzvané venkovské prózy.

V čem je Kautman aktuální a dnešní? Říká jednoznačně: Údělem českého národa je politika. A dokládá proč. Jde o to, že tak malý národ musí vždycky o svou pozici, o své uznání usilovat, a to lze jen politikou. K takzvanému čistému umění nebo čisté vědě chybí prostor. Proto, jak Kaufman míní – Český vědec a umělec vždycky vedle svých jiných úkolů a zájmů bojuje o existenci národa, ať si to přiznává či ne a ať tomu chce či nikoliv. Tohle Kaufmanovo tvrzení můžeme ilustrovat třeba tím, když si připustíme, že politické chyby mají pro identitu malých národů mnohem fatálnější dopady. Němci se vzpamatovali z nacistického kolapsu, Rusové jako národ přežili Leninův bolševický internacionalismus. Na Češích ohrožených obojím se důsledky projevují dodnes.

Část věnovanou místu českého národa v dnešním světě uvádí Kautman mimo jiné slavným výrokem Otty von Bismarcka. Protože se z něj obvykle cituje jen první věta a tak se Bismarckova myšlenka hrubě zkresluje, poslechněte si ten názor celý, protože dějiny mu bohužel daly za pravdu: Kdokoliv je pánem Čech, je pánem Evropy. Evropa tudíž nesmí připustit, aby tam vládl jiný národ než český, protože tento národ se nesnaží o nadvládu nad jinými. Hranice Čech jsou zárukou evropské bezpečnosti; ten, kdo jimi pohne, uvede Evropu do neštěstí.

Knihu Františka Kautmana O českou národní identitu vydalo nakladatelství Pulchra.

I když to na první pohled není zřetelné, s národní identitou souvisí také pozoruhodná knížka o dvě generace mladšího Kautmanova profesního kolegy, literárního vědce a vysokoškolského učitele Igora Fice nazvaná trochu záhadně Vypalování stařiny.

Igor Fic žije v Kroměříži, přednáší na Palackého univerzitě v Olomouci a v současné literární kritice je jedním z mála nekonformních glosátorů. Netuctová je i jeho kniha úvah a zápisů, jejíž páteří je pěší cesta z Hostýna na Svatou Horu v Příbrami. Podobně jako krajinou putuje Fic v knize také literaturou a historií svého rodu. Odkazy a hojné citace z literatury se prolínají s rodinnými historkami ať už tradovanými, nebo vlastními. Pojem národní identita tu snad není použit ani jednou, ale Fic svého čtenáře nenechává ani na okamžik na pochybách, že mu jde o vyjádření svého vztahu k zemi, rodině, společenství. Ostatně podtitul knihy zní Rozprava o zemi, pouti a poezii.

Proč považuji Igora Fice za netuctového literárního kritika? V knížce má tyto věty: Umět rozlišovat, ne třídit. Nebo: Jít na dřeň, ne kalit vodu. A také tenhle zvláštní závěr: Zlehčovat život, činit jej jednoduchým či přijatelným, se nevyplácí. Právě toto souvisí s uměním.

Igor Fic ví, domnívám se, že smyslem není nalezení, ale hledání. A taková je i jeho knížka Vypalování stařiny. Je to ohlížení a hledání souvislostí, pokus o porozumění. Fic nepřednáší o pravdách a možná právě proto jako závěr svých úvah zařadil ironický dopis Františka Gellnera z Příbrami z roku 1904.

Knížku poutníka Igora Fice Vypalování stařiny vydalo nakladatelství Trigon.

Ani v knize Šárky Grauové Marie Rút Křížková: Slyšet a odpovídat se toho o národní identitě moc nedočtete. Ale o tom, jak se v Česku žilo, vypráví učitelka, literární historička, redaktorka a spisovatelka Marie Rút Křížková v takových podrobnostech a šíři, že se její celoživotní ohlížení podobá velkému obrazu s mnoha výjevy podobně jako na velkých historických plátnech či freskách. Je to koláž z rozhovorů a nejrůznějších textů, provázená mnoha fotografiemi.

Marie Rút Křížková má jeden velký dar, kterého si všimli asi všichni, kdo se s ní někdy potkali: nejenže se usmívá na fotografiích, ale vlídným, přátelským úsměvem, ať už zjevným, nebo pomyslným, provází všechno, co dělá či říká. A taková je i její bilanční kniha, kterou s ní Šárka Grauová sepsala. Především je to kniha o tom, že žádná strázeň není důvodem pro to, abychom se na svět mračili. Když Marie Rút Křížková líčí i ty nejroztodivnější životní peripetie, vždycky míří k nějakému dobrému východisku, i kdyby to mělo být jen jakési ponaučení nebo poznání. Ani k lidem, kteří se k ní nezachovali dobře, necítí zášť nebo dokonce nenávist. Pokouší se porozumět. Pomáhá jí v tom křesťanská víra a také v tomhle ohledu je to kniha poměrně vzácná, dokonce je svědectvím o neobvyklém paradoxu: Marie Rút Křížková totiž našla cestu k víře v Ježíše Krista přes židovskou náboženskou obec.

Knihu Šárky Grauové Marie Rút Křížková: Slyšet a odpovídat vydalo nakladatelství Torst.

K tomu, abychom se dokázali dívat střízlivě na vlastní národní identitu, poslouží často pohled za hranice vlastního dvorku, někam jinam, ale pokud možno v přibližně stejné velikosti. Knížkou, která vám tohle umožní, je Skotsko po česku. Napsal ji Čech původem, vystudovaný zemědělský inženýr, který ve Skotsku žije od roku 1968. Jmenuje se Paul Millar, možná jej znáte jako překladatele, ale je také ve Skotsku dlouholetým českým honorárním konzulem.

Knížka Skotsko po česku je někdy až rozverným vyprávěním v duchu podtitulu Neturistický průvodce. Samozřejmě je tu kapitola o whisky. Millar do ní vybral především zajímavosti včetně historie, ale uvádí zde také seznam více než stovky palíren – ta jména jsou užitečná proto, abyste podle viněty poznali, zda jde o whisky sladovou, tedy malt, nebo míchanou, tedy blended, jako jsou například Johnnie Walker nebo Ballantines. Dobrou radu dává tohle skotské přísloví: Nikdy nepijte whisky s vodou, a nikdy nepijte vodu bez whisky. Paul Millar má ke Skotsku vztah hlubší než jiní exulanti, jeho otec byl totiž za druhé světové války u britského letectva. I díky Millarovi mají ve skotském Arisaigu pomník padlí čeští a slovenští vojáci, jejichž hroby neznáme. U jezera Morar procházeli speciálním výcvikem a podrobnosti se dočtete v kapitole Odznak.

Millar však vybral ze Skotska řadu dalších historek, vtípků, zvláštností. Pokud jste někdy navštívili Edinburgh, budete možná souhlasit s názorem, že je to jedno z nejkrásnějších měst světa nebo aspoň Evropy. Tedy Staré Město, protože nové čtvrti se pochopitelně méně nebo více podobají všem ostatním novým čtvrtím ve Velké Británii. Také Edinburgh tu má proto svou kapitolu. A pak samozřejmě golf, který si Skotové nárokují coby jeho vynálezci. Oscar Wilde však o golfu řekl, že je to procházka zkažená tím, že boucháte do míčku.

Knížku Paula Millara Skotsko po česku vydalo nakladatelství Argo s kresbami Millarova přítele, edinburského architekta a výtvarníka Iana Stuarta Campbella.