JAROŠ se prodíral řídnoucí mlhou k vrcholu kopce. Konečně se vyškrábal na malou plošinu, opřel dlaně o stehna a vydýchal se. V lese se šeřilo a jemný vítr profukoval mezi stromy. Otočil se k prudkému srázu a otevřel se mu pohled na silnici utopenou v mlze. Nedaleko zahlédl vyvrácenou sosnu. Nevypadala vůbec zlověstně jako tenkrát. V Elišce vzbuzovala asi mimořádnou hrůzu, když tak vyváděla. Odporná noc, pomyslel si. Nafackoval bych si za to! Dát hašiš uprostřed temného lesa holce, která nikdy nepřišla do styku s ničím podobným, byla chyba.

Byla to zhovadilost. Ale kdyby ten nimrod… Nedal bych jí to. – Opravdu ne. – Vím, co to dokáže. – Jsem kretén! I mě málem trefil šlak, když se objevil ten pičus. – Ten hajzl lehne, to ti přísahám, Eliško. Lehne!

Odvrátil zrak od borovice a hleděl směrem do lesa. Propocená košile se mu začínala lepit na tělo. Vydal se znovu listím a blátem do mírného kopce a po cestě vyplašil hejno vran. Mlha pohlcující světlo dohasínajícího dne zbarvila jejich peří purpurově.

Horváte, ty kurvo, za to zaplatíš!

Po pár krocích se Jaroš zastavil. Z dálky vypadal Horvátův srub podezřele opuštěně.

Byl to samotář a podivín. Nikdo ho nevídal s žádnou ženskou. Kolovaly fámy, že je na zvířata a že mu Matylda líže koule. Kdo může dát psovi takový jméno? Jedině pošuk. Kdo ví, jak dlouho nás v tom lese pozoroval, ten sviňák.

Jaroš uslyšel zapraskání větví, stihl se akorát schovat za nejbližší strom. Lekl se tak, že si málem překousl jazyk. Chvíle zaváhání, a bylo by po plánu.

Horvát prošel téměř na dosah, na hlavě svůj oblíbený klobouk a přes rameno pušku. Dnes si vedl i Matyldu. Byla to statná fena v kohoutku téměř metr vysoká, krátkosrstá s volnou kůží, která jí na krku vytvářela laloky. Jaroš neměl vůbec páru, co je to za rasu. Jen se modlil, ať ho nezvětří. Tohle jsem nedomyslel. Jak se přes ni dostanu? Brokovnice ho znepokojovala, ale na Matyldu úplně zapomněl. Teď litoval, že si raději nevzal sekeru. Vzdát to však nemínil. Počkal, až Horvát zmizel ve srubu, a vyrazil.

Když se mu o chvíli později zakousla Matylda do ruky, uvědomil si, že to celé bylo trochu nedomyšlené, ale do té doby mu všechno hrálo do karet. Neměl nejmenší tušení, že by se mohlo něco pokazit. Měl kuráž, odhodlání, a hlavně silný motiv.

Aniž se nadál, stál za hlavními dveřmi srubu. Rozpukané trámy páchnoucí starým dřevem a ze všech stran zírající vyhaslé oči zvířat. V ten moment byl napjatý, že by se v něm krve nedořezal, ale přesto ho ani na chvíli nenapadlo, že by se mohl stát další Horvátovou trofejí.

Z pootevřených dveří proudil úzký pruh světla. Tady nemůžu stát, Matylda mě zvětří nebo vyjde on a odkrágluje mě.

Schodiště stoupalo jen pár kroků od něj. Vytáhl z boty nůž a přitiskl se ke stěně. Slyšel hučení, asi lednice. Potom zavrzala židle. Jaroš nedýchal. Horvát hlasitě lokal a něčím šustil. Jaroš se dostal až ke dveřím a opatrně nahlédl dovnitř: stůl, na něm ruka s pivem a zpoza novin vyčnívaly šedivé vlasy. Rychle prozkoumal celou místnost a oddechl si. Horvát měl sice brokovnici stále u sebe, opřenou o stůl, ale Matylda měla čumák zabořený v misce se žrádlem. Potichu se dostal ke schodům a pomalu šel nahoru a modlil se, aby nezavrzaly. Neustále sledoval pruh světla mezi dveřmi. Když byl nahoře, vklouzl rychle do pokoje. Žádná srnka v posteli, žádný stopy po prasárnách. Právě naopak. Peřiny byly úhledně ustlané, jako by ho to učila Jarošova matka. Bylo to nezvyklé, že osamělý chlap měl v ložnici takový pořádek. Co tady sakra dělám? Nepřehnal jsem to? Jak ho mám zabít?! Já s nožem proti psovi a brokovnici? Ale vzápětí se ozval Jaroš mstitel, který zbytečně nepřemýšlel a neplánoval. Chtěl jen dotáhnout to, co začal. Buď silnej, hochu, to zvládneš. První tě zvětří pes, to je jasný. Bude tady rychleji než starej Horvát. Stačí mu nastavit nůž. Skočí na ostří a bude vymalováno. Potom se schováš za dveře. Horvát uvidí Matyldu v krvi a půjde k ní. Ty mu prošpikuješ játra, vezmeš mu brokovnici, a je to.

Stačilo pár hrdinských blábolů a byl zase o poznání klidnější. Začal se rozhlížet kolem. Hledal místo, odkud by využil momentu překvapení. Doufal, že s brokovnicí spát nebude, ale to, co leželo u postele, nebyla žádná výhra. Psí pelech, do hajzlu. Naproti posteli stála velká skříň. Chytl za madlo a dveře skříně zavrzaly. Přikrčil se a trhl hlavou k oknu. Výhled na malý přístřešek a jinak hluboký les. To byla jediná úniková cesta. Ani se nehnul, jen naslouchal podezřelému tichu. Zrychlil se mu tep. Dech se mu vzpříčil v hrdle. Hmyz pod kůží, ve svalech i v krvi. Vnímal jen tlukot srdce. Přenesl opatrně váhu na druhou nohu, prkno ho také zradilo. Uslyšel štěkot. Matylda! Najednou nemohl udělat další krok. Bál se, že zase něco vrzne, přitom už to bylo jedno. Slyšel šustění odkládaných novin a vrznutí židle. Packy klepaly o dřevěnou podlahu, jak Matylda rajzovala dole v chodbě a snažila se přijít na to, odkud ty zvuky šly. Štěkala a vrčela. Rozléhalo se to celou chatou.

„Co je? Co jsi slyšela?“ ptal se jí Horvát.

Jaroš rychle, ale opatrně přešel ke dveřím a podíval se dolů. Dveře kuchyně dokořán, noviny na stole a brokovnice nikde. Koutkem oka zahlédl pohyb. Něco šedohnědého a zuřivého se valilo po schodech. Pod ním se zjevil Horvát. Překvapeně zíral na Jaroše. Ale to nebylo nejhorší. Ani Matylda s ohrnutými pysky a vyceněnými zuby nebyla tak hrozivá jako dvě černé díry laufů brokovnice. Odtud když vyjde rána, trhá maso. Dobře věděl, co dokážou udělat broky na tři metry. Rozletí se nanejvýš v rozptylu pěti centimetrů, a to už se svalovinou udělá pěknou paseku.

Jaroš vyhodil ruce nahoru a rychle si přidřepl. Zazněla rána. Sprška dřevěných pilin mu zasypala hlavu a do očí se mu dostal prach. Byl rázem hluchý a slepý. Vzápětí se dostavil divný mrazivý pocit. Jako by ruku ponořil do ledové vody. A mráz se proměnil v oheň. Do předloktí mu vjely ostré psí zuby a sevřely ho jako svěrák. Bolestivou křečí se mu stáhly všechny svaly na ruce. Řval bolestí. Matylda evidentně nechtěla sama naskakovat na nůž. Podle vykuleného bělma mu zamýšlela urvat ruku. Mohutná široká hlava s očima daleko od sebe. Velké uši jí pleskaly o zaťaté svaly kolem tlamy, jak tahala a rvala předloktí. Přední nohy vyšponované. Zadními se snažila couvat. Drápy jí na dřevěné podlaze ujížděly. Přesto si Jaroš musel rychle sednout, aby ho nestáhla ze schodů dolů. Ruka mu hořela, jako by ji strčil do krbu. Nebyl schopen myslet. Rozum potlačila bolest a hrůza, kterou byste nejspíš zažívali taky, kdyby vám krev crčela z kusu vlastního těla.

Svaly na krku měla potvora vyšponované jako struny.

„Nech mě, ty bestie!“ žadonil. „To bolí! Aáááá!“

„Ty zmetku, co tady děláš?“ křikl Horvát a zlomil brokovnici, aby mohl znovu nabít.

Jaroš už měl rukáv bundy zmáčený krví. Cítil, jak mu Matyldiny tesáky skřípají o vřetenní kost. Funěla do zkrvaveného předloktí, až se na něm dělaly rudé bubliny. Jaroš byl zoufalý, nejraději by jí ruku daroval, aby skoncoval s utrpením. Už to nemohl vydržet. Bolest mu vystřelovala až do ramene. Jediná spása byl ten nůž. Úzký kinžál na stahování králíků. Ale neviděl ho. Musel být někde pod ní. Pod tím zkurveným psem, co mi žere ruku!

Když Horvát zacvakl brokovnici, Jaroš smýkl rukou před sebe, aby se kryl Matyldiným tělem. Měl pravdu. Nůž se objevil pod břichem toho zuřivého psa. Proč jsem nevyskočil oknem pryč? Co jsem čekal? Že mi Horvát nabídne lahváč a řekne, že to v klidu probereme? Jsem debil, debil, debil! A teď mě to bude stát ruku! Jestli se nezbavím toho čokla, přijdu i o kejhák!

Volnou rukou hrábl po noži a bez váhání ho vrazil Matyldě za ucho. Bolestně vyštěkla a povolila stisk. Ruku mu zaplavila teplá tekutina. Vytrhl nůž z krku a snažil se odplazit z palebného pole. Horvát běžel po schodech s brokovnicí u ucha a řval: „Ty zmetku! Zabils mi psa, ty hajzle!“

Jaroš, ani nevěděl, jak se postavil. Bleskově vyrazil k oknu. Jedním hmatem ho otevřel.

„Ty zmrde!“ ozvalo se za ním, ale on už nechtěl být zvědavý. Skočil přes parapet a po stříšce se soukal dolů. Krvavé dlaně mu jely po plechovém povrchu střechy.

„Stůj!“

Seskočil. Náraz mu podlomil kolena. Instinktivně se ohlédl. Dlouhé vlasy se mu omotaly kolem hlavy. Okno přes stříšku nebylo vidět. Rychle se zvedl a vyrazil do lesa.

„Stůj, ty parchante!“

Kmital nohama, jak nejrychleji dokázal, a kličkoval mezi stromy jako lovený zajíc. Horvát se ho snaží dostat do hledí brokovnice. Jaroš cítí jeho oko na zádech. Pořád čeká. Každou chvíli může brokovnice předvést, co umí.

„Slyšíš?! Stůj!“

Ozval se výstřel. Ze stromu před ním odprýskla kůra. Vběhl do spršky úlomků a zbylé broky zasvištěly lesem. Běžel dál a čekal další výstřel.

Zahřmělo podruhé a kolem nohy mu prolétly další broky. Pár se jich zakouslo do lýtka. Vytěsnil palčivou bolest a sprintoval dál.

Zastavil až u vyvráceného stromu a schoval se za něj. Srub už nebyl vidět, horizont mezi stromy byl čistý. Nehybně čekal a naslouchal. V ruce mu tepalo a lýtko ho pálilo. Až na šumění lesa bylo ticho. Vytáhl si nohavici a zjistil, že broky nejsou hluboko, měl štěstí. To se o ruce říct nedalo.