Knižní pól 30. 5. 2015

Co je hlavním znakem současnosti? Pravděpodobně rychlost. Jak vypadá posedlost rychlostí tam, kde se točí ty největší peníze, píše Američan Michael Lewis v knížce Jako blesk. O Lewisových knihách už jsem v Knižním pólu mluvil, výtečná je zejména historie krachů irského, řeckého a islandského bankovnictví nazvaná Bumerang.

V knize Jako blesk se Michael Lewis věnuje proměně bankovního prostředí a podrobně, reportérsky důkladně popisuje, co to je vysokofrekvenční obchodování na burze. Pro lidi, kteří se finančnictví nevěnují, je to pojem jako mnoho jiných z burzovního světa. Jenže Michael Lewis píše o tom, že to je klíčový fenomén, který změnil bankovnictví, a také proč ho změnil. Proměna začala celkem nenápadně, ještě před finanční krizí, ale po roce 2008 už je zjevná a nevratná. Nemůžu to popisovat výstižněji než Lewis, proto ho cituji: Svět stále lpí na zastaralé představě finančních trhů, protože ta je povědomá a konejšivá. Protože vykreslit veřejnosti burzu takovou, jak dnes doopravdy vypadá, je velmi složité. A protože lidé, kteří by to dokázali, na tom nemají sebemenší zájem. Tato kniha se o to pokouší. Podobu moderní burzy sestavuje z několika menších dílů – z obrazu postkrizové Wall Street, nových bankovních vymožeností, počítačů naprogramovaných k tak neosobnímu rozhodování, jaké by člověk nikdy nesvedl.

Lewis je výtečný publicista a vypráví příběhy lidí z finanční branže, dozvíte se také, že proslulý Wall Street už nenajdete v oné ulici, ale v New Jersey, a proč. A hlavně dovede objasnit, v čem to vysokofrekvenční obchodování spočívá. Že totiž úspěch v něm je založen na tom, že obchodník dostane nějakou informaci o milisekundu dřív než ostatní. Proč bylo důležité, aby i optický kabel mezi Chicagem a New Jersey vedl co nejrovněji, i když se v něm signál pohybuje téměř rychlostí světla. V roce 2010 zkrátil totiž cestu tam a zpět na 13 milisekund. Tím to samozřejmě nekončí, zdokonalující se mikrovlnný přenos chce být ještě rychlejší. A Lewis v závěru zdůrazňuje technologickou podstatu změny: Lidé již za dění na burzách nejsou zodpovědní, vše se dnes odehrává v režii počítačů.

Námitka s optimističtějším výhledem k tomuto závěru zní, že počítače musí někdo naprogramovat a zapnout – nebo taky vypnout. Ostatně podnikatelský úspěch matematika Karla Janečka založený právě na superrychlém obchodování ukazuje, že lidský faktor pořád hraje klíčovou roli.

Knihu Michaela Lewise Jako blesk s podtitulem Vzpoura na Wall Street vydalo nakladatelství Dokořán v překladu Aleše Drobka.

Literatura, myslím tím krásné písemnictví, se ovšem ze své podstaty vzpírá diktátu rychlosti. Nakladatelství Paseka vydalo další knihu německého literárního vědce a spisovatele Winfrieda Georga Sebalda Pocity. Závratě. Je to próza na rozhraní eseje a autobiografie, čtyři vyprávění. Prostupují jimi historické postavy Stendhal, Casanova a Franz Kafka, ale i lidé z doby Sebaldova dětství.

Sebaldovy reflexe jsou příznačné právě tempem, nespěchavostí. Je to důkladné přemítání, jehož kouzlo spočívá v tom, že svého čtenáře inspiruje k vlastním vzpomínkám a úvahám. Jako například drobná epizoda věnovaná Kafkovu pobytu v Rivě u Lago di Garda. Kafka sedával u stolu s generálem husarů Ludwigem von Kochem. Ten promluvil jen občas, ale prý velmi chytře. A tak jednou údajně pronesl:… že když se nad tím člověk zamyslí, leží mezi logikou bitevního plánu a hlášením vrchního velitelství armády, jež jsou mu obě důvěrně známé jako máloco na světě, široké pole neproniknutelných událostí. Maličkosti, jež se vymykají možnostem našeho vnímání, rozhodují všechno, dokonce i největší bitvy světových dějin. Maličkosti, které ale mají váhu padesáti tisíc mrtvých vojáků a koní u Waterloo. Všechno je koneckonců otázka specifické váhy. Tohle onen generál říkal na okraj své četby Stendhala.

Myslím si, že to jsou hned dvě odpovědi v jedné. Že ani zdánlivě všemocný svět IT technologií nemůže pamatovat na všechno a že i v dílech starých mistrů jsou k mání klíče k dnešku.

Eseje Winfrieda Georga Sebalda Pocity. Závratě přeložil stejně jako předchozí česká vydání jeho pozoruhodných knih Radovan Charvát, který se také zúčastnil debaty o knize toto pondělí na stanici Vltava v pořadu Naše slovo o literatuře.

Z českých spisovatelů je pro mne protirychlostním symbolem Ludvík Vaculík. Uvažuje v souvislostech a to je činnost protikladná spěchu a často i pragmatickému, okamžitému užitku. Poslechněte si třeba tohle: Hledě z mostu do vody pomyslel jsem a skoro vypočítal, kdy a s jakým předstihem bylo zaseto na dnešní události. Z toho musí být poučení! Musíte hned, kdo to ještě nemá, začít zasévat svá semena příštích událostí, jež vykvetou, vzplanou, rozklenou se či vybuchnou za desítku či stovku let. Jako se po vodě shora jistě zas blíží k mostu ošklivá věc, tak jistě si máme na zábradlí dávno připravit těžký balvan a s odpočítaným předstihem bystrého ducha svrhnout jej pak dolů.

Odhadnete, kdy tohle Ludvík Vaculík napsal? Před téměř třiatřiceti lety, v prosinci 1982. Je na tom něco k opravení? Ne.

Nakladatelství Atlantis vydalo další svazek Spisů Ludvíka Vaculíka. Tenhle se jmenuje Další tisíce, navazuje na předchozí Tisíce slov. V Dalších tisících najdete opět fejetony a jiné texty. Publikované byly většinou v samizdatu v letech 1977–1990, jsou tu kapitoly z rukopisu Stará postel i archiválie Státní bezpečnosti.

Podobnou čtenářskou jistotou jako Ludvík Vaculík je Petr Šabach. Jeho nová knížka se jmenuje, jak je u Šabacha zvykem, hodně zapamatovatelně – Rothschildova flaška. Je to příběh zdánlivě prostý, kořeněný historkami z Dejvic, ale rozkročený až do Londýna, neboť vypravěče tam životní situace právě kvůli té Rothschildově láhvi zavede. Vypravěč je pražský outsider, dokonce obyvatel darované maringotky, ale protože na svět nevznáší přemrštěné nároky, je pro něj život krásný a průšvihy mívají šťastné konce stejně jako tahle knížka.

Asi si to neříkám sám, kam že na ty historky Šabach chodí, i když se o něm ví, že má hodně kamarádů. V čem je kouzlo Šabachova vypravěčství? Asi v tom, že píše, jak se mluví, ale přidává do textu lékárnickou dávku stylizace, která z obyčejných situací kouzlí nevšední, poetický svět, který bychom rádi také navštívili, a tak si oněm aspoň čteme.

Nová knížka Petra Šabacha Rothschildova flaška vyšla samozřejmě v jeho domovském nakladatelství Paseka.

Básnickou skladbu Allena Ginsberga Kvílení v překladu Jana Zábrany představil v ukázkách časopis Světová literatura už v roce 1959 a v různých výborech se dočkala několika českých vydání. V nakladatelství Argo nyní vyšla poprvé celá sbírka vydaná v původním uspořádání jako u Ferlinghettiho v roce 1956, tedy s věnováním Kerouakovi, Buroughsovi a Cassadymu, s předmluvou Williama Carlose Williamse a s deseti dalšími básněmi. Je to útlý svazek, i s ediční poznámkou pouhých šedesát osm stránek. To není dohromady mnoho slov:

Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím,

hystericky obnažené a o hladu,

vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy…

Svět se nezastavil a v Bílém domě došlo mezitím k tehdy nemyslitelnému: domácím pánem je tam muž s tmavou kůží. Ale nepřipadá vám, že naléhavost Kvílení ani po šedesáti letech nevyvanula?