To vše, s lehkou příměsí spisovatelské úchylnosti, jsem našla v knize Literární spolek Laury Sněžné finského autora Pasi Ilmari Jääskeläinena. Po dočtení jsem toužila jen po jediné věci - abych dokázala zapomenout a mohla si to celé užít znovu.

Ella Amanda Milanová je šestadvacetiletou zastupující učitelkoufinského jazyka a literatury. Její kroky se navrátily na rodnou půdu městečka Zaječín, tělo s hlavou do rodičovského domu, starého pokoje nad vrzajícími schody. Vedle známých věcí, jako je všudypřítomný opar místní spisovatelky Laury Sněžné, vznášející se nad městečkem v podobě mytologických postav a výtiskuPotvůrkova v každé domácnosti, je v Ellině životě řada věcí jinak. Počínaje otcem, který je a zároveň není, konče záhadně proměnlivým výtiskem Zločinu a trestu.

Se zmutovanou knihou se Ella vydá do místní knihovny, kde narazí na knihovnici Ingrid Kočičkovou a její nepříliš vzrušený výraz. Přesto však za hradbou nevzrušenosti postřehne Ella něco, co v ní vyvolá ještě větší touhu po rozlousknutí záhady tak nehorázně pozměněného výtisku. A když jí v tom nehodlá pomoci knihovnice Kočičková, třeba by mohla spisovatelka Kočičková. 

Ella se před časem seznámila s Anabelou Hladinovou,jednou ze členek Literárního spolku Laury Sněžné, která v současné době žila ve Švédsku. Hladinová tenkrát přijela přednášet na univerzitu a Ella se jí po přednášce zeptala, jak se spisovatel cítí, když vidí svůj text opublikovaný. Žena se na ni srdečně usmála a zašeptala: "Víte, tehdy pochopíte, proč pes žere svoje zvratky."  
Ella zírala na svou povídku, načež si vzpomněla, že v tašce na ni čekají slohové práce. Měla by přesně dodržet rozvrh, který si stanovila. Dnes musí opravit třetinu kompozic, celkem patnáct, aby jí nezačaly narůstat resty, až za pár dnů přibydou další práce na opravu.
Rozhodla se, že nechá eseje v tašce. Ani zastupující učitelka finského jazyka přece nemusí opravovat slohovky každý večer svého života. Byla to pochopitelně kacířská myšlenka, ale vzbudila u Elly úsměv. V duchu ukázala prostředník oněm všemocným silám, které se v ní pokoušejí vyvolat pocit viny za neopravené kompozice. 

Zaječín čeká ještě několik překvapení, pro jeho obyvatele významnějšího charakteru, než-li pozměněné výtisky nebohých knih. Všechna se točí kolem ledově půvabné postavy Laury Sněžné, jejíž příběhy jsou alfou i omegou zaječínského života. A jejích devíti řádně vychovaných spisovatelů.

Literární spolek Laury Sněžné je chutný dort a zároveň ta nejlahodnější třešnička na jeho vrcholku. Nevím, zda mě autor víc okouzlil příběhem, nebo stylem, jakým si hraje se slovy. Na magický realismus nejsem příliš zvyklá, přesto mi přítomnost mytologických postav, jež mohly a nemusely být skutečné, avšak zcela přirozeně zapadaly do prostředí, nadmíru vyhovovala (přemýšlím, že využiji i přiloženého poukazu k mytologickému zmapování zahrady - jen ještě pořídit tu zahradu).

Literární spolek Laury Sněžné není pro každého - brakem rozbředlé čtenářské mozky možná nestráví poetičnost díla, neocení ulítlost autorových písmen, nezvládnou hromady sněhu a spisovatelskou Hru (ona totiž není hra jako Hra). Ale my ostatní, otevřené duše žijící ve vlastní bublině divnosti, my budeme nadšeni. Aspoň mně se nadšení zažralo až do morku kostí.