2. kapitola

Začněme na začátku.

Klub, kataklyzma, můj jedenáctý život a úmrtí, která následovala – z nichž ani jedno nebylo pokojné – to všechno postrádá smysl, je to pouhý záblesk násilí, které náhle propukne a vzápětí ochabne, odplata bez důvodu, dokud člověk nepochopí, kde to všechno začalo.

Jmenuji se Harry August.

Můj otec je Rory Edmond Hulne, moje matka je Elizabeth (Líza) Leadmillová, ale nic z toho jsem se neměl dozvědět dřív než ve svém třetím životě.

Nevím, zda mám či nemám uvést, že můj otec mou matku znásilnil.

Zákon by měl s hodnocením tohoto případu jisté potíže. Porota by se možná vlivem nějakého důmyslného jedince přiklonila na jednu, nebo druhou stranu. Údajně nekřičela, nebránila se, dokonce ani neřekla ne, když za ní tu noc, kdy jsem byl počat, přišel do kuchyně a v pětadvaceti hanebných minutách vášně – jelikož hněv, žárlivost a zuřivost jsou svým způsobem vášně – se prostřednictvím holky z kuchyně pomstil své nevěrné manželce. Z tohoto pohledu k tomu matka sice nebyla donucena, jenže bych mohl namítnout, že coby zhruba dvacetiletá dívka, žijící a pracující v domě mého otce, jejíž budoucnost závisela na jeho penězích a dobré vůli jeho rodiny, nedostala šanci se bránit, donutila ji k tomu její situace, stejně jako by ji k tomu donutila čepel u hrdla.

V době, kdy těhotenství mojí matky začínalo být znát, byl můj otec zpátky v aktivní službě ve Francii, kde si měl coby spíše nevýrazný major Skotské gardy odsloužit zbytek první světové války. V konfliktu, ve kterém mohly být v jediném dni zničeny celé pluky, byla nevýraznost vcelku záviděníhodným výdobytkem. Na moji babičku z otcovy strany, Constance Hulnovou, tak zbylo, aby na podzim roku 1918 moji matku bez doporučení vyhnala z domova. Muž, jenž se měl stát mým adoptivním otcem – a pro mě opravdovějším rodičem než kterýkoliv z mých biologických příbuzných –, odvezl mou matku vzadu na vozíku taženém poníkem na místní trh, kde ji nechal s pár šilinky v peněžence a doporučením, aby vyhledala pomoc dalších místních žen v nouzi. Bratranec Alistair, který měl s matkou společnou pouhou jednu osminu genetického materiálu, ale tento deficit v rodinných vazbách víc než vynahrazoval nadbytkem majetku, dal matce práci ve výrobní hale své edinburské papírny. Jenomže jak se zvětšovala a byla čím dál méně schopná plnit své povinnosti, byla úředně mladším úředníkem v tichosti přesunuta na pozici o tři příčky nižší a téměř bez faktické odpovědnosti. V zoufalství napsala mému biologickému otci, jenže vzkaz zachytila moje vychytralá babička a zničila jej dřív, než si matčinu úpěnlivou prosbu mohl přečíst, a tak na Silvestra roku 1918 utratila moje matka posledních pár pencí za osobní vlak z nádraží Waverley v Edinburghu do Newcastlu a nějakých deset mil severně od města Berwick-upon-Tweed začala rodit.

Jediní dva lidé přítomní mému narození na dámských záchodcích tamního nádraží byli odborář jménem Douglas Crannich a jeho žena Prudence. Přede dveřmi prý stál přednosta stanice a hlídal, aby dovnitř nevešly nějaké nevinné ženy, ruce měl zkřížené za zády a čepici, pocukrovanou sněhem, měl staženou až k očím způsobem, který jsem odjakživa považoval za projev jisté zlověstnosti a špatnosti. V nemocnici v takhle pozdní hodinu a navíc ve svátek už nebyli žádní lékaři a doktor nakonec dorazil až za víc než tři hodiny. Přišel pozdě. V okamžiku jeho příchodu se krev na podlaze už srážela a mě držela v náručí Prudence Crannichová. Moje matka byla mrtvá. Okolnosti jejího úmrtí znám pouze z Douglasova podání, ale mám za to, že vykrvácela, a je pohřbena v hrobě označeném „Líza, zemřela 1. ledna 1919 – Nechť ji andělé doprovodí ke světlu“. Když se pohřební zřízenec zeptal, co by mělo být vyryto do kamene, paní Crannichová si uvědomila, že ani nezná celé jméno mé matky. 

Následovala rozprava ohledně toho, co se mnou, nenadále osiřelým dítětem. Myslím, že paní Crannichová byla ve velkém pokušení si mě nechat, ale proti tomuto rozhodnutí se spikly finanční a praktické aspekty, stejně jako Douglas Crannich se svým neústupným a doslovným výkladem práva a spíše osobněji laděným pojetím toho, co je patřičné. To dítě má otce, zvolal, a jeho otec má právo na své dítě. Celá záležitost by byla dosti sporná, nebýt toho, že moje matka u sebe nosila adresu mého budoucího adoptivního otce, Patricka Augusta, nejspíš se záměrem dostat se s jeho pomocí k mému biologickému otci, Rorymu Hulnovi. Nastalo šetření, zda tento muž, Patrick, mohl být mým otcem, což ve vesnici způsobilo dost velký rozruch, jelikož Patrick žil už mnoho let v bezdětném manželství s mou adoptivní matkou, Harriet Augustovou, a neplodné manželství v příhraniční vesnici, kde pojem prezervativ byl až do sedmdesátých let považován za naprosté tabu, bylo vždy tématem bouřlivých debat. Celá záležitost byla natolik skandální, že se zpráva o ní zanedlouho donesla až do samotného panského sídla Hulne House, v němž bydlela moje babička Constance, mé dvě tety Victoria a Alexandra, bratranec Clement a Lydia, nešťastná žena mého otce. Myslím, že moje babička okamžitě nabyla podezření, čí jsem dítě a jaké okolnosti vedly k situaci, ve které se nacházím, ale odmítla za mě nést odpovědnost. Alexandra, moje mladší teta, byla jediná, kdo projevil duchapřítomnost a soucit, jež zbytek jejího příbuzenstva postrádal, a protože věděla, že jakmile bude odhalena pravá totožnost mé mrtvé matky, celkem rychle padne podezření na její rodinu, obrátila se na Patricka a Harriet Augustovy s touto nabídkou: když dítě adoptují a vychovají jako vlastní – přičemž by všechny papíry formálně stvrdila svým podpisem samotná rodina Hulnova, aby se tak umlčely všechny fámy o nemanželském poměru, jelikož nikdo se netěšil větší autoritě než právě obyvatelé Hulne House –, osobně dohlédne na to, aby každý měsíc obdrželi určitý obnos za veškeré úsilí a na zaopatření dítěte, a že až dítě vyroste, postará se o to, aby mělo vhodné vyhlídky – ovšemže ne nějak přemrštěné, ale ani žalostné, jaké by jinak parchant jako on měl.

Patrick a Harriet se chvíli rozmýšleli a pak přijali. Byl jsem vychován jako jejich dítě, jako Harry August, a až ve svém druhém životě jsem začal rozumět tomu, odkud jsem a co jsem.

3. kapitola

Říká se, že pro ty z nás, kdo žijeme své životy v kruzích, existují tři životní fáze. Jsou to odmítnutí, zkoumání a přijetí.

Jak to tak bývá, kategorie jsou poněkud nepřesné a zahrnují v sobě mnoho různých vrstev skrytých za obecnými slovy. Například odmítnutí lze dále dělit do nejrůznějších ohraných reakcí, jakými jsou sebevražda, beznaděj, šílenství, hysterie, izolace a sebedestrukce. Já, jako téměř všichni kálačakrové, jsem většinu těchto reakcí v určitých fázích svých prvních životů zažil a vzpomínka na ně ve mně přetrvává jako virus zapletený do stěn mého žaludku.

Co se týče mě, přechod k přijetí byl jednoduše těžký.

Můj první život byl nevýrazný. Jako všichni mladí muži jsem byl povolán do první světové války, kde jsem byl naprosto nevýrazným pěšákem. Jestliže však byl můj přínos v době války minimální, ani můj život po onom konfliktu mi nepřidal na pocitu důležitosti. Po válce jsem se vrátil do Hulne House, kde jsem převzal pozici, kterou do té doby zastával Patrick – péči o pozemek okolo domu. Stejně jako můj adoptivní otec jsem byl vychován k lásce k půdě, k její vůni po dešti a k tomu náhlému šumění ve vzduchu, když se najednou k nebi rozletí semínka hlodáše, a pokud jsem se někdy cítil izolován od zbytku společnosti, byl to jen takový pocit, jaký asi může zažívat jedináček, kterému chybí bratr – zdání osamělosti bez příslušné zkušenosti, na základě které by se osamělost stala skutečnou.

Když Patrick zemřel, moje pozice byla formálně stvrzena, jakkoli tou dobou už bylo jmění rodiny Hulnů marnotratností a nečinností téměř zcela promrháno. V roce 1964 koupil nemovitost, a mě s ní, Národní památkový ústav a já strávil poslední roky svého života tím, že jsem turistům ukazoval cestu zarostlými vřesovišti, která dům obklopovala, a pozoroval, jak se zdi sídla pomalu zabořují hlouběji do vlhkého černého bahna.

Zemřel jsem v roce 1989, když padala Berlínská zeď, sám v nemocnici v Newcastlu, rozvedený muž bez dětí a se státní penzí, který ještě i na smrtelné posteli sám sebe považoval za syna dávno zemřelých Patricka a Harriet Augustových a který nakonec zemřel na nemoc, jež je prokletím mých životů – mnohočetný myelom šířící se tělem, až tělo jednoduše přestane fungovat.

Mojí reakcí na to, že jsem se znovu narodil přesně tam, kde jsem začal – na dámských záchodcích na nádraží ve městě Berwick-upon-Tweed na Nový rok roku 1919 se všemi vzpomínkami na život, který už jsem předtím prožil –, přirozeně byl zas jiný projev ohraného šílenství. Když se do mého dětského těla v plné síle vrátilo moje dospělé vědomí, zmocnil se mne nejprve zmatek, pak agónie, pak pochyby, pak zoufalství, pak křik, pak vřískot a nakonec, ve věku sedmi let, jsem byl umístěn do Ústavu svaté Margot pro ubožáky, kam jsem sám věřil, že patřím, a po šesti měsících od mého uvěznění se mi podařilo vrhnout se z okna ve třetím patře.

Z dnešního pohledu jsem si vědom toho, že tři patra často nejsou dost vysoko na to, aby zaručila rychlou a relativně bezbolestnou smrt, již takové okolnosti vyžadují, a já si mohl klidně zlomit všechny kosti od pasu dolů a přitom si zachovat netknuté vědomí. Naštěstí jsem dopadl na hlavu, a bylo to.