Ke knihám publikovaným v posledních letech autorova života patří i jeho dnes patrně nejznámější dílo Mé první léto v Sieře Nevadě (My First Summer in the Sierra, 1911). Ačkoliv tak působí, nejde o zcela autentické deníkové zápisky z Muirovy „pastevecké“ výpravy uskutečněné roku 1869. Záznamy, jež si tehdy vedl, posloužily samozřejmě jako základ, ale Muir je do značné míry upravil, změnil jejich uspořádání a přidal nim události z pozdějších let. To, že se jedná o retrospektivní pohled, občas vychází najevo. Příkladem může být skutečnost, že na s. 52 popisuje Muir ptáka, kterého nedokáže určit, ale dále v textu (s. 82 a 165) už o něm bez dalšího vysvětlení hovoří jako o skorci šedém. Podobně je tomu i v případě ořešníka amerického, jenž je nejprve na s. 133 uveden jako autorovi zcela neznámý druh, avšak později (s. 183) je použit jeho název, aniž bychom se dozvěděli, jak k němu Muir dospěl. Text rovněž vykazuje občasné nesrovnalosti – například na s. 153 se dočteme, že Delaney přivedl z nížiny dva nové pastevce, ale když později tábor opět opouští (s. 171), zanechává tam vypravěče bez lidské společnosti. Původní Muirův deník z roku 1869 se bohužel nedochoval, takže není možné zjistit, v jaké míře text obsahuje spontánní líčení autorových prožitků a dojmů a nakolik byl dodatečně pozměněn.

            Ať už Muir provedl jakékoliv zásahy, z výsledné knihy vystupuje jako mladý nadšenec zcela okouzlený a uhranutý krajinou Sierry Nevady a jejími obyvateli z rostlinné i živočišné říše. V jakémsi neutuchajícím extatickém opojení vykresluje hory, skály, řeky, vodopády, jezera, obrovské stromy i drobné květiny. Málokdy zapomene téměř vše, co vidí, označit za „úchvatné, krásné, nádherné“ či „úžasné“. Není divu, že si v červnu 1875 do deníku poznamenal: „Pro slovo ‚Bůh‘ neexistuje dokonalejší synonymum než ‚Krása‘. Nezáleží na tom, zda se projevuje tak, že pomocí ledovců dává tvary horám, nebo shromažďuje hmotu, z níž vytváří hvězdy, či řídí pohyby vod nebo zahradničí – to vše je Krása!“ Kalifornské pohoří je tedy místem, kde „lze spatřit Boha“. Muir jako by se nejen oprostil od vlivu svého nábožensky zaslepeného otce, ale zároveň si ve vztahu k přírodě našel liberálnější alternativu k bigotně pojaté křesťanské víře.

            Vedle vzletných, poetických vyobrazení krajiny najdeme v knize také pasáže prozrazující Muirovo vědecké zaměření – promlouvá z něj zejména botanik a geolog – a vše je oživeno příhodami, v nichž hlavní roli hrají lidé. Příběh o telepatickém vnuknutí a následném setkání s profesorem Butlerem může působit až pohádkově, nicméně v Muirově životě se něco podobného událo ještě minimálně dvakrát – jednou šlo o předtuchu blížícího se skonu otce, podruhé zase vytušil, že mu ve Wisconsinu umírá matka. Text je také tu a tam protkán  humorem – například v popisu pastevce Billyho a jeho „nezničitelného“ oděvu. Kusé informace přináší Muir o původních obyvatelích Sierry Nevady, ale Indiáni, s nimiž se osobně setkává, v něm nezanechávají příliš kladné dojmy a především ho udivuje jejich nečistota.

            Promlouvá zde pochopitelně i Muir – ochránce přírody. Všímá si hlavně ničivého vlivu pastvy na jinak jen málo dotčenou krajinu – ovce počastuje přízviskem „kopytnatá sarančata“ – a vyjadřuje myšlenku, že ne vše v přírodě musí nutně sloužit člověku. Rostlina, v níž ovčáci nevidí nic než škůdce, byla tedy stvořena „především sama pro sebe“ (s. 24). Tím je v kostce vystižen autorův náhled na přírodu a na vše živé.

„Tato kniha, jejíž stránky jako by obsahovaly veškerý jas a blahodárnost sluncem zalitého sierrského rána… úžasně vystihuje krásu a svěžest hor,“ míní Marion Randall Parsonsová (1878–1953), Muirova přítelkyně a editorka Aljašských cest, v recenzi z roku 1912. Za pravdu by jí jistě dal i básník a esejista Gary Snyder, jehož jméno je dnes spjato mimo jiné právě se Sierrou Nevadou. Jak sám přiznává, k pohoří zaujímal zprvu poněkud přezíravý postoj a zajímat se o něj začal teprve poté, co si přečetl Mé první léto v Sieře Nevadě. Stejně jako Muir přikládá i Snyder horám zvláštní význam z hlediska lidského duševního bohatství: „Hory spontánně plodí mudrce a básníky.“ Podobně se ve svém deníku vyjadřuje Muir: „Hory jsou zdrojem řek, ledovců, úrodné půdy a také lidí. Velcí básníci, filosofové, proroci a schopní lidé, jejichž skutky pohnuly světem, přišli z hor.“ Mimochodem, postřehy obou autorů tvoří textovou část knihy Kalifornská Vysoká Sierra (The High Sierra of California, 2002) s dřevoryty Toma Killiona.

Mé první léto v Sieře Nevadě není zcela neznámým dílem ani u nás. V roce 1994 vyšel v prosincovém čísle časopisu Vesmír článek „John Muir a Yosemity“ spolu s několika kratšími texty o ochranářském hnutí, které autoři doprovodili drobnými ukázkami z Muirova pojednání o jeho pobytu se stádem ovcí v horské krajině. Tyto úryvky neušly pozornosti spisovatele a přírodovědce Miloslava Nevrlého, jenž z nich cituje ve svých Chválách Zadní země (2002). Jak je vidět, Muirovo vyprávění neztrácí na přitažlivosti a nepřestává inspirovat. Zásluhu na tom má nejen jeho poutavost a sugestivita, ale také autorovy ideje, jež zůstávají platné i dnes. 

            Hledáme-li Muirovy literární a myšlenkové vzory, musíme začít u jeho krajana Roberta Burnse (1759–1796) a anglického „jezerního básníka“ Williama Wordsworthe (1770–1850). O prvním z nich v roce 1907 v kalifornském listu Pasadena Evening Star napsal: „Na mých osamělých pěších toulkách mne mnohokrát napadlo, jak skvělé by bylo mít za společníka Burnse. A on se mnou vlastně vždycky byl, neboť jsem jej znal nazpaměť.“ Z díla skotského barda měly pro Muira zřejmě zvláštní význam básně zabývající se vztahem člověka a jiných tvorů – např. „Polní myšce“ (To a Mouse) –, jelikož se podílely na utváření jeho mravního cítění. Co se týče Wordsworthe, Muir nemohl nevyslyšet jeho volání po tom, abychom odložili knihy a za svou největší učitelku přijali přírodu.

            Velice blízké byly Muirovi také myšlenky anglického kritika umění, spisovatele a sociálního myslitele Johna Ruskina (1819–1900), avšak v jedné věci se s ním shodnout nedokázal. Ve svém díle Moderní malíři (Modern Painters, 1843–1860) totiž Ruskin píše nejen o kráse, ale i o pochmurné povaze hor a vyjadřuje názor, že „nic dobrého či krásného na tomto světě neexistuje bez odpovídající temné stránky“. Pro Muira je příroda vždy krásná a vlídná a dokonce i takové jevy, jako jsou zemětřesení, laviny nebo bouře, představují projevy dobra, jež je jí vlastní. Přestože Muir sám v přírodě několikrát – obvykle vinou vlastní lehkovážnosti – málem zahynul, tento svůj náhled za celý život nezměnil. Jeho bezmezné nadšení pro vše divoké a nespoutané dokládá příhoda z roku 1874 popsaná v knize Kalifornské hory. Autor tehdy zažil vichřici, která lámala a vyvracela stromy, ale místo aby vyhledal úkryt, napadlo ho na jeden strom vylézt, aby „získal širší rozhled a mohl důkladně naslouchat aiolské hudbě jehlic na jeho vršku“.

            Jedenáctého července 1890 si Muir do deníku poznamenal: „V boží divokosti spočívá naděje světa…“ Tato věta, která se stala poměrně známým citátem, je ve skutečnosti „výpůjčkou“ ze stěžejního textu „Chůze“ (Walking) Henryho Davida Thoreaua (1817–1862).[1] Klasik přírodní esejistiky a příslušník amerického transcendentalistického hnutí měl na Muirovo dílo i myšlení rozhodující vliv. Kalifornský ochránce přírody se s jeho texty začal seznamovat v roce 1870, kdy si opatřil výtisk jeho Mainských lesů (The Maine Woods, 1864). Ozvěny tohoto Thoreauova cestopisného vyprávění najdeme u Muira v jazyce jeho článku o údolí Hetch Hetchy uveřejněného v roce 1873 v bostonském časopise Weekly Transcript a rovněž v eseji „Americké lesy“ (American Forests, 1901). Podobně jako nesouhlasil s Ruskinovými výroky o temné stránce hor, nemohl Muir ve svém myšlení souznít ani s Thoreauovým vykreslením krajiny v okolí hory Katahdin, kde se „projevovala… přítomnost síly, která ani nemůže být k člověku laskavá.“ Intenzivnější zájem o dílo massachusettského přírodovědce a literáta vzbudila v Muirovi sufražetka Abba Woolsonová (1838–1921), která mu v roce 1872 poslala Thoreauovu nejznámější knihu Walden aneb Život v lesích (Walden; or, Life in the Woods, 1854) a výbor z jeho esejů. Když o čtyřiatřicet let později vyšly v nakladatelství Houghton Mifflin Thoreauovy sebrané spisy, nemohly v Muirově knihovně chybět.

            Zatímco Thoreau byl za svého života ve svém vyzdvihování divočiny a divokosti a v apelu na ochranu přírody téměř osamocen, Muir měl to štěstí, že působil v době, jež byla těmto idejím mnohem více nakloněná. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že Thoreauovo dílo zůstávalo po desítky let nedoceněno, avšak Muir se rychle stal úspěšným autorem, byl zvolen členem prestižní Americké umělecké a literární akademie (American Academy of Arts and Letters) a obdržel několik čestných univerzitních titulů. Jeho jméno dnes nesou desítky míst nejen ve Spojených státech – od hor a lesů až po školy či hotely. Největší radost by tomuto vášnivému horskému poutníkovi pravděpodobně udělala téměř tři sta čtyřicet kilometrů dlouhá stezka nazvaná John Muir Trail a vedoucí z Yosemitského údolí na vrchol Mount Whitney.

               „Zlézejte hory a naslouchejte jejich příznivým poselstvím. Prostoupí vás klid a mír přírody, tak jako sluneční svit prostupuje stromy. Větry vám předají svou svěžest, bouře svou energii a starosti z vás spadnou jako podzimní listí ze stromů,“ píše John Muir v článku o Yellowstonském národním parku z dubna 1898. Nepodléhejme materialistickému, konzumnímu přístupu ke světu a chraňme krajinu pro její duchovní i estetické hodnoty – tak lze vnímat „příznivé poselství“, které nám zanechal on sám. O tom, že se vyplatí si je vyslechnout i více než sto let od autorovy smrti, snad není pochyb. Řečeno jeho vlastními slovy, „lásku k divoké Přírodě má v sobě každý z nás".

Jan Hokeš, překladatel knihy, ukázka z doslovu