Knižní pól 5. 9. 2015

V létě obvykle příval knižních novinek zvolní, ale ani v tom letošním nezvykle horkém o ně nebyla nouze. Co vybrat? Rozmanitý svět knih si někdy představuji jako dům. Jsou knihy pilíře a nosné zdi, jsou knihy dveře a okna, ale také knihy koberce a knihy zubní kartáčky, knihy kuchyně a ledničky, knihy jako kytky ve váze. I ta váza je knihou, která tou kytkou dojde naplnění nebo aspoň oživení. S touhle představou sáhnul jsem nejprve po knihách fundamentálních, kterým patří místo v základech knihoven domácích i veřejných.

Nakladatelství Academia a Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky vydalo velkou, dvousvazkovou kolektivní monografii nazvanou
V obecném zájmu. O co jde, prozrazuje podtitul: Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české literatuře 1749–2014.

Cenzura je téma vděčné, ale zrovna tak opřádané různými mýty a obvykle svázané jen s představou politického a mocenského násilí. A právě s tímhle fenoménem se autoři velké práce o cenzuře odvážili utkat. V samém úvodu to vysvětlují velice srozumitelně: cenzura je fenomén neoddělitelný od lidského společenství, které má potřebu hodnotové hierarchie. Cenzura navzdory proměnám společnosti bude v kultuře, pokud to tedy bude kultura, vždycky přítomná. Dokládají to na aktuálních příkladech z posledních dvou desetiletí, zejména na řešeních, která se uplatňují na internetu, včetně nejrůznějších způsobů, jak omezení obcházet. Najdeme tu i zajímavé paralely. Například v Evropě nepřípustné texty hlásající nenávist se umísťují na americké servery. Připomíná to obcházení cenzury před dvěma sty lety pašováním knih tištěných pro domácí trh za hranicemi a činnost českých exilových nakladatelství zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století.

Vynikající četbou jsou případové studie, tedy příběhy cenzorských zásahů. Takhle dopadl Pražský večerní list, který začal vycházet po zrušení předběžné cenzury v roce 1848. Jeho vedení v době, kterou o 120 let později napodobila normalizace, převzal spisovatel Prokop Chocholoušek a dokázal noviny udržet mimo jiné příslibem dodržování ústavy z března 1849. Překvapivě mu zlomila vaz v roce 1851 drobná noticka. Psalo se v ní, že exkomunikovaný kněz Augustin Smetana odmítl na úmrtním loži přijmout pražského arcibiskupa Bedřicha Schwarzenberga s posledním pomazáním. Pražský večerní list byl za tuto zprávu s okamžitou platností zakázán, Chocholoušek strávil dva měsíce ve vazbě, kterou mu pak soud započítal jako trest.

Takzvanou cenzuru naruby představuje příklad úprav dvou knížek Bohumila Říhy: Honzíkovy cesty a O letadélku Káněti, které v nových vydáních po roce 1989 provedlo nakladatelství Axióma jako výhradní držitel autorských práv. Ladův kocour Mikeš možná i díky výsledkům průzkumu veřejného mínění naopak v roce 2010 ustál nařčení z protiromského rasismu a pobuřování a původní znění i se slovem cikáni v následujícím souborném vydání Ladových pohádek vyšlo.

Jako hlavní autoři jsou pod publikací o cenzuře V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české literatuře 1749–2014 podepsáni Michael Wögerbauer, Petr Píša, Petr Šámal a Pavel Janáček, podílelo se na ní dalších více než třicet autorů.

Také další, rovněž dvousvazkový titul patří k nosným pilířům. Jsou to Dějiny Ruska 20. století. Editorem, odpovědným redaktorem a spoluautorem tohoto velkého kolektivního díla je Alexej Zubov. Ten je známý svou ostrou kritikou loňské anexe Krymu Ruskem. Za článekTo už tady bylo, kde přirovnal ruský postup k hitlerovské expanzi v letech 1938 až 1939, byl Zubov promptně vyhozen z Moskevského státního institutu mezinárodních vztahů, v odůvodnění stálo „nemorální chování“. Zubovův případ je tak precedentem následné likvidační cenzury.

Dějiny Ruska 20. století jsou čtením na dlouho. Nejen pro svůj rozsah, ale vstřebat zachycenou tragiku ruských dějin minulého století vyžaduje pevné nervy. Odkrývá se tu mnohem víc, než obecně víme, jsou to dějiny velmi podrobné, provázené řadou dokumentů. Je tu například otištěn text ilegálního letáku rozdávaného zahraničním hostům proslulého I. všesvazového sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934. Kdo si tenkrát tu emotivní anonymní výzvu přečetl, musel z Moskvy odjíždět přinejmenším s pochybami, ale ne každý si je pak veřejně připustil. Pozoruhodná je i výzva veterána občanské války generála Děnikina z roku 1946, v níž charakterizuje poválečnou situaci a postavení Sovětského svazu. Kromě jiného se příliš nemýlil v kritice pokrytectví Západu a v prorockých slovech: …ani Anglosasové, ani kdokoliv jiný nevystoupí proti Rusku, pokud je sám bolševismus tím či oním způsobem nechytí pod krkem.

Dějiny Ruska 20. století zachycují období delší než 100 let. Po nezbytném historickém úvodu začínají rokem 1894, kdy nastoupil na trůn poslední car Mikuláš II., a končí v roce 2007, kdy autoři své dílo dokončili. Putinovské Rusko je tedy sice zachyceno jen střídmě a v počáteční fázi, ale i stručný popis naznačuje, jak se od konce 90. let Rusko vzpamatovávalo z jelcinovského chaosu a nastupovalo cestu efektivní technokratické vlády. Kam ale zamíří, nemohli pochopitelně ani Zubov, ani jeho spolupracovníci tušit.

Dějiny Ruska 20. století vydalo nakladatelství Argo, na překladu se podíleli Libor Dvořák, Iva Dvořáková, Edita Jiráková, Jitka Komendová, Zuzana Soukupová, Josef Vološin a Martin Vrba.

Povídková sbírka Spoušť je knižní prvotinou ještě ne třicetileté Sáry Vybíralové. V tom pomyslném knižním domě by mohla být tahle knížka zrcadlem.

Sára Vybíralová už patří ke generaci, pro kterou vnitřní evropské hranice neexistují, sama žije, jak se uvádí v jejím medailonu, v Praze a Paříži. Překvapivě vytříbené příběhy, střídavě vyprávěné ženami a muži, tak odrážejí někdy až sugestivně víc než jen Čechy, ale obecněji současné Evropany, jejich stále prázdnější svět, neukotvenost především v partnerských vztazích, ale tápající i ve vlastních domech a čtvrtích, kde žijí. Postavy povídek, i když třeba nežijí samy, jsou samotáři, bezradní singles, osamělci jen zřídka schopní živé komunikace. Je to obraz eurocivilizace po postmoderně, svět sice svobodných, ale bloudících ztracenců, kterým chybí jistoty, řád, opora.

Sára Vybíralová si dává moc dobrý pozor, aby nemoralizovala, přesto mi její povídky připadají jako moralita, právě jako to zmíněné zrcadlo: takhle to s námi vypadá, čím dál méně víme, co se sebou počít, proč tu jsme. Na prvotinu úctyhodný výkon.

Povídky Sáry Vybíralové Spoušť vydalo nakladatelství Host.

A nakonec tu zmíněnou kytku. Jsou dokonce hned tři, trojice známých hravých knížek Johna Lennona, už dříve vydaných překladů, v nové edici, v miminkovsky pastelových přebalech: Nanebepění, Písání a Španěl na vesnici.

Sváděla mne ta lennonovská trojice k citaci některého z nonsensových textů, ale nakonec to vyhrála jedna ze sentencí z Balady o Johnovi a Yoko, která otevírá Nanebepění: Život neimituje umění. Život je umění (to je to, co mate tolik hochštaplerů; tolik se snaží být umělci, že zapomínají žít).

Lennonovy texty přeložili Tomáš Zábranský, David Záleský, Petr Kopet a Jiří Popel, kompletní triptych vydalo nakladatelství Argo.