Jääskeläinen ví, jak si získat čtenáře a jak mu okamžitě dát výživnou ochutnávku všeho, co hodlá následně rozvíjet. Stránky z pozměněného Dostojevského románu jsou v Ellyiných očích skutečně probíhajícím dějem, čímž se hned od začátku stírá hranice mezi fantazií a realitou. O hlavní postavě víme díky pár nepodstatným detailům hledícím si jejího vzhledu a rozmnožovacích orgánů vše, co potřebujeme – Ella ví, že první pohled může klamat, sama někdy klame, aby si zjednodušila život, ale především do Zaječína přišla znovu nalézt ztracenou duševní rovnováhu. Navrátivší se šestadvacetiletá učitelka je tak tím nejlepším možným průvodcem a společníkem pro čtenáře, rovněž vrženého do neprobádaného prostředí a se stejnou potřebou začít ihned rozplétat tajemství a záhady města.
 

Po stopách zaječínských literátů

Rázný vstup do děje a hbité načrtnutí ústřední postavy i její motivace vypovídají o autorově obeznámenosti s pravidelnými nešvary literárních debutů. To potvrzuje i tím, že se při budování fantaskního prostoru nenechal příliš unést fantazií – přichází jen s několika, byť výraznými, odlišnostmi a namísto přeplněného univerza se skromným, ale i tak zajímavým mikrosvětem. Ať už je to škola, pro kterou je ze všeho nejdůležitější objevovat nové literární talenty, či všudypřítomné keramické sošky zpodobňující postavičky ze slavné série knížek pro děti, jde o pouhé ozvěny, jejichž zdrojem je všemi obyvateli zbožšťovaný, ale mnoha otazníky obestřený literární spolek. Proč právě on skrz naskrz prorostl celým městem a jeho nedávnou třicetiletou historií?

Padne-li při určování žánru vaše podezření na detektivku, jste na správné stopě. Literární spolek se však od konkurence sympaticky odlišuje tím, že se k žánru okatě nehlásí a přichází s několika vítanými inovacemi. Kritické prohlášení hlavní hrdinky, že detektivky jí připadají přitažené za vlasy a nerada by si připadala jako slečna Marplová, je sice vpravdě nešťastným pokusem o sebereflexi, ale jinak svádí román boj o žánrové znečištění úspěšně. Ellyinou motivací není primárně vyřešit „případ“, nýbrž touha shromáždit co nejvíc informací pro literární esej. Jak vyšetřování, pardon, literárněhistorické bádání pokračuje, čím dál důkladnější seznamování s neznámým světem zároveň odkrývá zcela očividné žánrové znaky (pravděpodobný únos, nevyřešené úmrtí, paranoia jedné z postav), což samozřejmě nakonec přiměje „vyšetřovatele“ k porušení předsevzetí držet si profesionální odstup a „případ“ jej začne pohlcovat.
 

S žánry nejsou žerty

S většinou nástrah žánru si Jääskeläinen dokázal poradit. Klišé se buď úspěšně vyhnul, nebo je ohnul tak, aby působila svěže. Příběh zbytečně nekomplikuje, naopak si bohatě vystačí s hrstkou menších záhad a informační střípky k poskládání náležitě dávkuje. Nedokázal si už tolik poradit s rozuzlením – v poslední třetině knihy jako by se rozhodl přiblížit své postavě tím, že sám najednou ztrácí kontrolu nad příběhem, který přes veškeré předchozí přísliby negraduje a zůstává nedopovězený. Čím to? Přecenil snad spisovatel své tvůrčí síly? Nebo se v rámci reaalifantasia snažil o co nejvěrnější zachycení reality, která rovněž ne vždy poskytne našim snažením smysluplné završení?

Pro druhé, tedy ve prospěch autora, hovoří ústřední téma románu – touha po poznání. Nekončí to však jen u obyčejné touhy zvídavé postavy rozřešit efektní záhady či u touhy literární vědkyně vnést řád do rozmanité tvorby literárního spolku. Existuje vůbec něco jako spolehlivá pravda? Zamilování na první pohled, porušené a nespolehlivou pamětí neustále přepisované vzpomínky, Alzheimerova choroba, přebírání cizích názorů na vlastní osobu, skutečné události a pocity transformované v literární fikci, Ellyin otec vyprávějící vždy jinou verzi historky, jak přišel ke své jizvě… Prakticky s každým obráceným listem přichází román s novým nápadem, jak upozornit na téma pomíjivosti lidského vnímání. Zároveň to bohužel znamená, že žádný není dotažený do konce. Některé zůstanou jen v podobě zajímavého konceptu, jiné svou krátkou neopodstatněnou existencí působí spíš jako samoúčelná formální manýra (vyprávění ve třetí osobě o právě probíhajícím prestižním večírku je prokládáno novinovým článkem, jehož autor večírek zpětně interpretuje a vybírá si z celku libovolné detaily). Nejvíce dokázal Jääskeläinen z tématu vytěžit v případě Hry, kterou mezi sebou hrají členové spolku, i ta však skýtala mnohem větší potenciál.

Literární spolek je naneštěstí knihou, jejíž téma nevyčtete mezi řádky, nýbrž je ze strachu z nepochopení urputně opakováno a variováno a pointu musí přijít vyložit jedna z postav v půlstránkovém monologu. Nechci zde pointu tlumočit (už jsem ji koneckonců naznačil otázkou na konci předchozího odstavce), řeknu jen tolik, že jsem nečekal tak lacinou a alibistickou tečku za tak dobře vystavěným příběhem o rozkrývání tajemství. Přece jen se na textu podepsala nezkušenost debutanta. Někde se trápil s kompozicí (po rázném úvodu se děj na chvíli úplně zastaví; zbytečně matoucí skoky v čase), jinde byl zas příliš zaujat vedlejšími postavami na úkor té hlavní, která se na chvíli z vyprávění úplně vytrácí. Co je však horší, Ella neprojde žádnou výraznější proměnou a víc než co jiného mi připomíná některé videoherní postavy z pohledu třetí osoby – je dobré mít na cestě nějakého společníka, ale vždy jí vidíme jen přes rameno, nikdy ne do hlavy a v závěru se zdá být událostmi naší společné výpravy prakticky nepoznamenaná.

Literární spolek Laury Sněžné postihl stejný osud jako už mnoho románových prvotin. Je to kniha plná nápadů, zručnosti i velkého odhodlání, avšak nebylo dosud v možnostech spisovatele přijít se soudržným textem bez větších známek zaváhání. Zda se ze svých chyb ve své následující tvorbě poučil, by mě nicméně po přečtení této knihy velice zajímalo.

Jan Mazanec, převzato z Literární bašty Dobré češtiny