Česky mu vyšlo deset knih a pro nakladatele byl hotovým požehnáním.Tipuju, že se nakladatel zděsil, když Mankell napsal ten poslední odstavec, v němž Wallandera posílá do pečovatelského domu. „Ne, chápal to,“ říká Mankell, „vysvětlil jsem mu, že jsou ještě další věci, které ve svém životě chci udělat, dokud je čas. Já Wallandera postrádat nebudu. To čtenář je ten, komu bude chybět.“ Mankell nemá rád, když si novináři myslí, že Wallandera psal podle sebe. Jsou podobně staří a na obou je patrná určitá únava ze života, ale je mezi nimi také spousta rozdílů. „Myslím si, že bychom se nestali blízkými přáteli, protože jsme hodně odlišní. A především doufám, že se chovám k ženám lépe než on.“

Budeme si ho už navždy pamatovat jako tvůrce Wallandera a průkopníka skandinávské noir? „Netrávil jsem čas přemýšlením nad tím, co po mě zbyde,“ říká, „když se zamyslíte nad tím, kolik spisovatelů a umělců si pamatujete z doby před padesáti lety – je jich jen pár. Myslím, že jsem napsal několik románů, které přežijí. Ale kdo ví… A jediné, co můžeme dělat, je pracovat a být součástí doby, v níž shodou okolností žijeme. V severním Švédsku po mně pojmenovali most, což je úžasné. Ale rozhodně si nebudu dělat starosti s tím, zda se o mně bude vědět i v budoucnu.“

z pro Guardian v roce 2013