V míru je Tomáš Šebek lékařem v pražské nemocnici Na Františku, kde je specialistou na břišní dutinu. V nemocnicích na Haity a později v Afghánistánu však přišel k mnohem širší paletě výkonů, protože válka dodává těla v dost poničením stavu a nekouká příliš na specializaci lékařů, kteří jsou zrovna ve službě k dispozici. A tak ho hned po prvním příjezdu do afghánského Kunduzu čekala beznadějně vypadající operace hlavy desetiletého chlapce, která nakonec dopadla nad očekávání a chlapec je tak jedním ze symbolů celé knihy, kterou o svých zkušenostech český chirurg (podobně jako nedávno další doktor Jan Trachta v knize Tichý dech) napsal. V nemocnici Lékařů bez hranic se pomáhá bez podmínek. Všem stranám konfliktu, bez ozbrojené ochrany nemocnice. Lékaři si nakonec svojí nestrannou prací vydobudou respekt a jakousi nedotknutelnost u všech. Všichni třeba respektují, že do nemocnice se nevstupuje se zbraněmi atd. Je ale prý potřeba před misí projít intezivním školením, a to nejen zdravotnického, ale také bezpečnostním a kulturně - společenským, aby si byli vědomi zvyklostí, které v místě jejich působění panují a uměli uprpstřed vypjatých situací zachovat profesionalitu, která se od nich očekává.

Z knihy je také jasné, že na dvou misích - 2013, a 2015 - získal Tomáš Šebek  intenzivní vzpomínky a zážitky s místními perskými doktory a zdravotníky. Proti nejrůznějším předsudkům, které máme zasunuty někde v našich představách, dosvědčuje český lékář vysokou míru vzdělanosti a šikovnosti místních lékařů. 

Realita nedávno přidala smutnou tečku za touhle knihou. Při některém z protitalibanských náletů zasáhla střela spojeneckého letadla budovu nemocnice v Kunduzu a zdevastovala ji tak, že v ní není v současné době možné léčit. Tomáš Šebek přišel v tom okamžiku o dvanáct afghánských kolegů a přátel, kteří měli zrovna službu. Když o této situaci mluví, je slyšet, že nechápe, jak bylo možné splést si budovu nemocnice s jiným cílem, protože podle jeho popisu leží budova viditelně mimo ostatní zástavbu a její polohu všechny strany konfliktu dobře znaly. Během chvíle přišli místní lidé o jedinou specializovanou nemocnici široko daleko, která měla špičkové vybavení a operační a pooperační výsledky srovnatelné s těmi nej pracovišti na světě.

Válka je pitomá zlá věc. A Lékaři bez hranic jsou jedni z těch, kteří se snaží zmírnit a odstranit její následky. Každému, kdo ji vyvolává k životu, bych nejprve naordinoval roční službu v takovém zařízení. Tomáš Šebek dokládá, že jestli někdo do války opravdu nepatří, tak jsou to děti. Jejich utrpení je totiž vykřičníkem celé té válečné nesmyslnosti a krutosti. Jenže na filosofování a dojímání nebývá čas, protože na příjmu už čekají další, někteří mezi nimi jsou dokonci ti, které před nedávnem v nemocnici už "opravili".