Donna Tarttová začala psát jako osmnáctiletá a nejdřív jí vyšly knihy Tajný příběh a Malý kamarád. Za třetí román Stehlík získala v roce 2014 Pulitzerovu cenu a časopis Time ji zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí roku.

Vypravěčem Stehlíka je Theo, rekapitulující svůj život, který se zdramatizoval, když mu bylo třináct. Při bombovém atentátu v Metropolitním muzeu v New Yorku mu zahynula matka. Theo se tenkrát dezorientovaný vypotácel z ruin. S sebou si nesl obraz, před kterým stál ve chvíli výbuchu. Stehlík od holandského mistra je od té chvíle tajemstvím, mostem k minulosti i metaforou osudu.

Thea veřejnost lituje, vnímá ho jako oběť. Jeho otec, nezodpovědný alkoholik, není v dohledu a děda a babička mu projevili soustrast jen na dálku. Sociálka ho nakonec umístí do zámožné rodiny jeho spolužáka - v jejich domě vládnou dobré mravy, což ale také znamená, že se nepatří dávat najevo lásku a city. Theo se spřátelí s Hobiem, kultivovaným a láskyplným mužem, který opravuje starožitný nábytek. Posttraumatická terapie má naději na úspěch. Další roky Theova života jsou sérií změn, šílených zvratů a nových kontextů, na scéně se objeví i excentrický spolužák Boris, jehož domovem bývala kdysi východní Evropa. Theo se velmi rychle naučí chlastat a tišit vzpomínky drogami. Po otcově smrti se jako úplný sirotek vrací do New Yorku. Tady se stává šikovným obchodníkem se starožitnostmi. A stále myslí na Stehlíka. A bláznivý kriminální závěr knihy se blíží. Octneme se v Amsterodamu, ve světě obchodníků s uměním a starožitnostmi, obklopeni rusky mluvícími chlapy s vězeňským tetováním.

Takhle ve stručnosti možná nepůsobí Theův příběh příliš důvěryhodně. Americká spisovatelka Donna Tarttová ale po několika stránkách čtenáři ukazuje, že se musí připravit na kvalitní literární porci na 730 stranách. Stehlík rozhodně není exhibicí nevkusného sentimentu. Autorka píše suverénně. Její obrazy vyrážejí dech a překládat tuto knihu nebylo určitě nic snadného. V celé knize jde autorce - odpusťte, pokud to zní zveličeně - o charakter lidského osudu, smysl bolestí a ztrát, velkorysost, kterou musíme při všech těch selháních a bláznovstvích projevit. Vůči sobě i zbytku světa. 

Tarttová na posledních stranách odchází z příběhu a nabízí vlastní interpretaci Stehlíka. Theo je ztělesněním "záblesku průzračné jinakosti, při které člověk kvete a rozvíjí se stále dál a dál." Nehrozí falešný optimismus. "Pravda je takové, že život je katastrofa. Není vysvobození, není odvolání, nejsou žádné reparáty, dopředu není žádné jiné cesty než přes stárnutí a ztráty a není jiného úniku než je smrt." Stehlík z obrazu je tak metaforou lidských rysů téhle katastrofy. Je v něm zranitelnost, ale i ta důležitá důstojnost. Jeden vězeň se tu dívá na druhého.

Ľubomír Jaško, text původně vyšel ve slovenském deníku Sme, překlad OKO