XXII
Navzdory tomu, že Mistrovi je černoška Andrea sympatická a že by vůbec nejraději docházel už jenom k ní, musí, jak se vyjádří, alespoň formálně dokončit i svou dosavadní léčbu u psychoterapeutky v Butovicích, neboť by prý bylo nezdvořilé terapii ukončit předčasně. A právě tradiční nedostatek asertivity se Mojmírovi tentokrát stane osudným. Zpočátku nic nenapovídá tomu, že jeho poslední návštěva Butovic bude návštěvou takto fatální. Nejprve Mojmíra jako pokaždé čeká nekonečná cesta metrem až na samý okraj Prahy — a pak sushi v restauraci kousek od výstupní stanice. Syrové ryby, rýže, zázvor a wasabi. „A klepání dřevěných hůlek o talíř,“ doplní mě Mojmír. „Zkrátka ona tradiční předehra styku s butovickou psychoterapií .“
Po jídle následuje jako vždy krátká procházka kolem zdejšího umělého jezírka, které zjevně vzniklo později než okolní sídliště, a pak už ten velký, zeleně natřený panelový dům, schody do třetího patra — a ordinace psychoterapeutky...
„Jste očividně pořád zablokovaný,“ říká dnes Mojmírovi psychoterapeutka, sotva se Mistr posadí a ztěžka vydechne. „Poznám to už z vašeho držení těla. Hrbíte se!“
„No jo, to je možný,“ připustí Mojmír. „Ta kniha o koncentráku, kterou jste mi minule doporučila, mi v odblokování moc nepomohla ...“
„To mě mrzí... Dočetl jste to?“
„Ne! Úplně mi stačilo prvních třicet stránek...Milovat život víc než jeho smysl? Já jsem racionalista, proboha! Jak něco nemá smysl, tak to pro mě končí.“ Psycholožka s úsměvem pokrčí rameny.
„Nevadí, nejspíš jste k téhle úrovni ještě nedozrál.“
„To je možný — a dokonce doufám, že k ní ani nedozraju,“ neodpustí si Mojmír. „A hlavně doufám, že k případnýmu dozrávání nebudu mít stejně vhodný, to jest koncentráčnický podmínky...“  
„Únik do vtipu,“ konstatuje psycholožka, „je pořád jenom únik.“
„Útočej na mě, tak unikám,“ pokrčí rameny Mojmír. „Zdrhnout, když na vás něco útočí, je prazákladní lidskej instinkt.“ Já tohle slyšela asi stokrát, ovšem psycholožka si nejspíš dělá
poznámky.
„A kdo na vás útočí, pane magistře?“
„Život, paní doktorko. Život.“
Možná mu pohlédne přímo do očí.
„Tancujete?“
Mojmírovi ten přechod od existenciálních úvah o životě k tanci nejspíš přijde dost absurdní.
„Proboha. Kdysi snad,“ říká zvadle. „Teď leda tak nad vlastním hrobem.“
Lepší žádný vtip než špatný, pomyslí si Mojmír okamžitě. Jenže když se mu nedaří vůbec nic, proč by se mu probůh měly dařit vtipy?
„Vidíte?“ zvolá psycholožka triumfálně. „To je přesně ono! Já o tanci, vy o hrobech! Tohle je ten váš negativismus! Vy netancujete, nesmějete se, nezpíváte — a držíte tudíž všechny emoce uvnitř!“
Ale brečim, připomene si okamžitě Mojmír. Furt bulim jak želva. To se nepočítá?
„To je možný,“ přikývne nicméně. „Dokonce pravděpodobný.“
„To je jisté!“ zvýší znovu hlas ta žena. „Pojďte si zazpívat! Nebo zatancovat!“
Mojmír se vyděsí. Mám tu probůh zpívat? říká si bezpochyby šokovaně. Na tahle rizika psychoterapie ho nikdo předem neupozornil. A co má zpívat? Come on baby, light my fire? A co bude příště? Striptýz?
„Ne. To opravdu ne,“ hlesne.
„Nevíte snad jako vysokoškolák, pane magistře, co je psychosomatika? Chcete si zadělat na rakovinu?“ ptá se terapeutka vyčítavě.
Magistrovi rakovina po pravdě nepřipadá jako úplně špatné řešení jeho současné životní situace. Jednak znamená dosti brzký konec a za druhé je to neprůstřelné alibi pro stále ještě
příjemně dlouhé nicnedělání, neplacení daní a tak dále, říká si Mojmír. Taky na úklid by se mohl úplně vysrat. Špinavý nádobí by — s rakem v těle — házel rovnou do koše... Nebo z okna...A za třetí: úmrtí na rakovinu rovná se vyplacená životní pojistka, a tudíž splacená hypotéka na dům v Sázavě... Rakovinu by rozhodně bral, uvažuje ponuře. Ovšem zatím žije, uvědomí si — a ta psycholožka netrpělivě čeká na jeho odpověď.
„Nechci,“ říká Mojmír povinně.
„Tak vidíte! Tak mi zatancujte! Vaše láhev s vínem života není poloprázdná — je pořád ještě z
půlky plná!“
Moje láhev s vínem života je zasranej jabčák, myslí si Mojmír.
„To jako sám?“ protestuje chabě. „Mám tancovat sám?“
„Klidně sám! Nebo se mnou, jak chcete.“
„Před zrcadlem?“ zkouší Mojmír zdržovací taktiku.
„Před zrcadlem, nebo bez zrcadla... Záleží snad na zrcadle?“
Na všem záleží, ale na ničem zase tak moc, připomene si Mojmír. Můj život je suma neužitečných citátů, dodá ještě v duchu.
„Nezáleží,“ odpoví poslušně a nenápadně si odříhne dalších patnáct molekul wasabi.
Psychoterapeutka už k jeho zděšení sahá do police pro přenosný magnetofon, a aniž do něj založí kazetu, stiskne tlačítko PLAY. Musela to mít předem nachystané, pochopí Mojmír. Je to past. Past za pět set korun na hodinu. Místnost v příští vteřině zcela ovládne ABBA. Dancing Queen. Mojmír se nenápadně podívá k oknu. Kdyby se k němu rozběhl opravdu rychle, možná by to dvojité sklo svým obtloustlým tělem prorazil hned napoprvé, říká si. Ale co když na někoho spadne? Na kolemjdoucí těhotnou Vietnamku? Nebo na něčí kočárek? Nebo na nějakou mladou dvojici, která se těší na sushi?
„Sám, nebo se mnou?“ To byla otázka, pochopí Mojmír. Otázka té ženské. Té psychoterapeutky. Co chce bůhvíproč tancovat. Rychle přemýšlí, která z těch dvou variant bude horší.
„Takže?“ říká jeho duchovní léčitelka už poněkud netrpělivě. Vstane z křesla, sundá si sáčko od kostýmku a blíží se k Mojmírovi, který uhranutě hledí na její kanárkově žlutou halenku s
takovými těmi volánky ve výstřihu — jak se tomu říká? Nemůže si vzpomenout. Svět se stal místem, na které si nemůže vzpomenout. Flakon? Ne, flakon ne. Foliant? Taky ne...
„No tak co?! Vymáčkněte se konečně!“
Není si jistý, jestli řekla vymáčkněte se nebo vmáčkněte se
.„Tak asi radši sám, promiňte. Nezlobíte se?“
„Ne. Nezlobím!“ říká terapeutka popuzeně. „A neomlouvejte se sakra pořád!“
Uraženě začíná tančit. Sama. Vlní se v bocích a zdvihá ruce nad hlavu. Netančí špatně, ale to na tragédii celé věci nic nemění, přemítá ponuře Mojmír. A potom se začne v duchu modlit: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá — Náš vzdělanec si najednou nemůže vzpomenout, jak je to dál. Copak zapomněl i tohle? Copak vážně zapomněl úplně všechno? uvažuje nejspíš trpce. Ta ženská naštěstí při tanci zavírá oči, takže nevidí, že Mojmír stále ještě netančí — ale náhle je nečekaně otevře a pohlédne přímo na toporně stojícího Mistra, který má nepříjemně sugestivní pocit, že hledí do očí samotné sfingy. Sfingy, které za všechnu tuhle hrůzu dobrovolně platí pět set korun za hodinu — jenže ke své lítosti nezkamení. Bohužel stále žije.
„Tak co je s váma?“ ptá se Sfinga. „Pusťte ty emoce konečně ze sebe! Zpívejte! Tancujte! Plačte!“
„Myslíte?“ říká nejistě Mojmír.
„Jste zablokovanej, ale já vás odblokuju!“ ujišťuje ho psychoterapeutka.
„Vážně nevim...“
„Tancujte, propánajána!“ zařve na něho.
 Mojmír náhle ví, že prohrál. Nejpozději do tří vteřin bude stát vedle ní a snaživě se vlnit ve svých zablokovaných bocích. Na ABBU. Bude se vlnit na ABBU. Vsaďte se o tisícovku. Vsaďte se o milion!
„Vy mi nevěříte?“
Mojmír znovu ucítí v nose pach syrové ryby.
„Ale jistěže vám věřím,“ říká. Za ty prachy? myslí si.
Ona ho podezíravě pozoruje.
„Samozřejmě!“ pokusí se ji ujistit.
„Tak tancujte! Pokud mi tedy skutečně věříte...“
„Já... nemůžu,“ hlesne po pravdě.
„Ale no tak! Dostaňte to ze sebe! Všechen ten hnus! Tu vaši strašnou nemoc! Ty vaše strašné děvky!“
Není sjetá? napadne Mojmíra. Kde sakra vzala ty děvky? přemítá. Asi jí to vykecal sám, uvědomí si. Minule. Nebo možná už předminule. Doprdele! Kdyby se ta sanitka prodrala na Staromák o pět minut pozdějc, už mohl mít dávno klid!
„Křičte! Plačte! Odblokujte se mi, sakra, chlape!!!“ ječí na něho psychoterapeutka.
Blbejch pět minut! myslí si Mojmír. Jak lékařka divoce a stále zadýchaněji tančí, ta věc na její hrudi poletuje ze strany na stranu. Fiží! vzpomene si konečně Mojmír.
„Fiží!“ zařve.
„Cože?“
„To, co máte na krku — to je fiží!“ směje se Mojmír. Zavírá oči, jako kdyby chtěl opravdu skočit z protějšího okna — ale náhle k vlastnímu nezměrnému úžasu začíná tančit. Půjde to, říká si šokovaně. Ono to nakonec přece jen půjde. Pokud neotevře oči, bude to dobré.
„No heleme se, jak vám to jde!“ chválí ho ta žena odkudsi ze tmy.
„Myslíte?“ říká Mojmír už lehce zadýchaně. Oči má pořád zavřené. Stále cítí wasabi — a
nově i její pot.
„Já vás nakonec přece jen odblokuju, nebojte se!“
Proč by se měl bát? říká si v duchu automaticky Mojmír. No, už brzy se to dozví. Chi chi!