Knižní pól 24. 10. 2015

Mezi novinkami se krátce po sobě objevily knihy nadepsané jmény tří velkých českých autorů posledního půlstoletí. Abecedně je první Egon Bondy. Nakladatelství Argo vydalo záhy, zhruba deset měsíců po prvním, už druhý svazek jeho Básnických spisů. Zahrnuje verše z let 1962 až 1975 a mezi nimi jeden z nejznámějších textů Magické noci z repertoáru Plastic People of the Universe. Ti ho využili v mírně upravené podobě, známé dvojverší zní v Bondyho původní verzi:

My žijeme v Praze to jest tam

kde jednou se zjeví Duch sám

Za připomenutí stojí při této příležitosti Bondyho přesvědčení o roli poezie. Jeho básně jsou často ironické, sarkastické a v téhle denní době v rozhlase většinou nereprodukovatelné. Jenže zároveň s tím bral Bondy poezii velmi vážně a v jedné z básní z roku 1972 psal tohle:

Myslím si

že je možné

a snad dnes i znovu nutné

aby poesie právě jako poesie

bojovala o nové myšlenkové poznání

a přestala být uslintaným omíláním toho co už 500 let každý malý Véna ví

Usilování o nové poznání

nemůže být definitivně přenecháváno jen laboratorním vědcům a katedrovým

                                                                                              filosofům

ale může a mělo by se stát

i jedním z cílů poesie jako poesie

Třetí, závěrečný svazek Bondyho Básnických spisů už je, jak mi editor Martin Machovec řekl, také připraven k vydání.

Dalším z těch tří autorů je Bondyho blíženec Bohumil Hrabal. Nakladatelství Mladá fronta vydalo ze sedmisvazkového projektu Spisů Bohumila Hrabala jako druhý soubor s pořadovým číslem 3 nazvaný Jsme jako olivy. Obsahuje sedm Hrabalových próz. Z šedesátých let jsou to Taneční hodiny pro starší a pokročilé a Ostře sledované vlaky, a pak pětice z let sedmdesátých: Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar, Obsluhoval jsem anglického krále a Příliš hlučná samota. Editoři Václav Kadlec a Jiří Pelán připojili v edičním komentáři k tomuto svazku také Hrabalův autorský komentář ke třem strojopisným verzím Příliš hlučné samoty. Tohle Hrabalovo vyznání pozoruhodně koresponduje s Bondyho požadavkem na poezii. Poslechněte si to:

Spisovatel, a tím už asi jsem, má zacházet se svými texty nemilosrdně, vždyť přede mnou jsou silnější motivy než ty, od kterých jsem odešel, spisovatel má mít odvahu jít tam, kde se znovu bojí, tam, kde jej nikdo nečeká, tam, kde přítomnost je neexistující, minulost hrozivá a budoucnost tak dobře, ach, tak dobře známá…

Jako předmluvu ke třetímu svazku Spisů Bohumila Hrabala editoři zařadili dvě kapitoly z monografie Jiřího Pelána Bohumil Hrabal: Pokus o portrét. A tahle studie celá právě také vyšla v novém vydání v nakladatelství Torst vybavená vydatnou fotografickou přílohou.

Třetím autorem z té nesvaté trojice je Ludvík Vaculík, jemuž poslední knihu posledních slov z let 2012 až 2015 vydala nakladatelství Jaroslava Jiskrová - Máj a Dokořán a nazvala ji podle předposledního fejetonu Jsme v nebi. Také z Vaculíka vám přečtu, co souvisí s psaním a v tomto případě i se čtením, protože to jsou spojité procesy. Ludvík Vaculík napsal loni na podzim v úvaze Neřest četby toto:

…literární text nepůsobí jen tím, co říká autor, ale snad víc tím, čeho se vás dotýká, dovolává. Ale to je stará věc, že kniha, kterou jsme četli kdysi, je v pokročilém stadiu života o něčem jiném. Je tedy otázka, kdy máme knihu správně a včas číst. Kniha, která přišla zbytečně brzy, se nesetká s naším pochopením… Kniha, kterou přece jen čteme podruhé později, v jiné fázi svého života, s jinými zkušenostmi a názory, je jako o něčem jiném než předtím.

Takhle vysvětloval Ludvík Vaculík, co asi znáte ze své čtenářské zkušenosti také. Před čtrnácti dny jsem si o tom povídal v Novohradských horách s lesníkem v penzi panem Vochozkou. Ten mi svěřil, jak znovu četl Chevalierovy Zvonokosy a jak mu dneska přišla tahle knížka, kterou měl uloženou ve své čtenářské paměti jako jiskřivou a zábavnou, jaksi mělká a roztahaná.

Z titulního fejetonu knihy Ludvíka Vaculíka Jsme v nebi, který se dá číst skoro jako závěť, si neodpustím ještě jeden Vaculíkův bonmot:

…Země dává všecko, co potřebujeme k životu. Knihy si napíšeme sami.

Egyptolog Miroslav Bárta a historik Martin Kovář jsou editory a spoluautory knihy Kolaps a regenerace, jedné z nejúspěšnějších publikací věnovaných současným globálním trendům. Na dalším podobném počinu se s nimi jako spolueditor podílel důstojník Generálního štábu Armády České republiky Otakar Foltýn a do sborníku Povaha změny přispělo dalších téměř dvacet autorů. Kniha Povaha změny je svým způsobem výjimečná: nese podtitul Bezpečnost, rizika a stav dnešní civilizace a podíleli se na ní spolu s Otakarem Foltýnem také další vojáci. Především jejich příspěvky jsou novinkou a konečně se k bezpečnostní problematice spolu s akademiky vyjadřují také lidé od řemesla. Karel Řehka například upozorňuje na to, že nekonvenční či hybridní války nejsou žádnou historickou novinkou, ale problém je adaptace evropských armád a české zejména. Otakar Foltýn konstatuje, že většina Čechů si neuvědomuje, v jak mimořádně bezpečném prostředí žije a že to v důsledku fakticky znamená rezignaci na vlastní obranyschopnost. Biolog Petr Pokorný dokládá, že takzvané arabské jaro bylo nikoli jen optimistickou, ale doslova lživou mediální nálepkou a s nástupem demokracie nemělo společného vůbec nic. V arabském světě jde o prudkou růstovou populační krizi spojenou s tenčícími se zdroji vody, o potravinovou závislost. Migrační vlna v době, kdy svůj text psal, byla ještě za dveřmi, ale Pokorný píše: Stavění zdí nepomohlo akkadskému impériu před 4200 lety a nepomůže Evropě ani dnes. A Václav Cílek v poznámce předvídavě popsal, co se bude dít: Hranice schengenského prostoru je prodyšná minimálně na řecko-turecké hranici či v bývalé Jugoslávii. Co si s uprchlíky počnou třeba balkánské státy? Můj odhad je ten, že jim dají najíst, a aby se jich zbavily, pošlou je dál na západ.

Knihu Povaha změny. Bezpečnost, rizika a stav dnešní civilizace vydalo nakladatelství Vyšehrad.

Dnes ještě nabízím jedno rodinné balení. Loni si Jana Kostelecká splnila předsevzetí, nebo to byl dokonce sen. Před lety objevila knížku z polského nakladatelství Dwie Siostry D.O.M.E.K. – název se píše s tečkami mezi písmeny. Je to průvodce po 35 zajímavých domech z celého světa, jakýsi architektonický bedekr pro děti, ale i pro dospělé. Nikoli fotografická publikace, ale vtipně kreslená knížka, kterou si vymysleli, napsali a hlavně nakreslili Aleksandra a Daniel Mizielińští. Tuhle publikaci Jana Kostelecká vydala v překladu Pavla Peče a Magdaleny Żuraw-Peč česky. Knížka se chytla a tak je tu po roce česká verze dalšího titulu. Jmenuje se D.E.S.I.G.N. – psáno také s tečkami mezi písmeny – je od stejných výtvarníků, s texty Ewy Solarzové a v překladu Ondřeje Blabolila. Tahle podobně pestrá knížka má podtitul Domácí encyklopedie seriózních i groteskních návrhů a v knize jich najdete sedmdesát. Je mezi nimi například „zlobivý lustr“ německého návrháře Ingo Maurera, vodovodní kohoutek vytvářející plochý proud, který vymyslel Francouz Jean-Marie Massaud, nebo židle z papíru navržená Japoncem Okim Satem. Obě tyhle knížky, D.O.M.E.K. i D.E.S.I.G.N., potvrzují, že kniha má v konkurenci s počítačovými obrázky šanci i v naučném žánru.