Knižní pól 14. 11. 2015

Rok 1989 se vzdaluje čím dál rychleji a váhy nabývá obvyklý paradoxní jev: pojmenovat a vysvětlit tehdejší události se daří lépe z odstupu a navíc historikům, kteří byli tehdy ještě děti. Ovšem pořád tu jsou – naštěstí – pamětníci, díky nimž nahlédneme do tehdejšího zákulisí, jako když si vezmete na půdu plnou harampádí pořádnou baterku. Petr Pithart je jedním z mála někdejších disidentů, který dlouhodobě v polistopadovém politickém životě vytrval a uspěl jako senátor včetně funkcí předsedy a místopředsedy Senátu. Po roce 2012, tedy v jedenasedmdesáti letech, se stal politickým penzistou, ale právě díky tomu se mohl věnovat důkladněji tomu, co v politice prožil. Kniha Po Devětaosmdesátém s podtitulem Rozpomínání a přemítání se vrací do první poloviny devadesátých let a Pithart v ní nejen oživuje, co se tenkrát dělo. Pokouší se také najít uzlové body a příčiny, jejichž důsledky vedly nejen k rozdělení Československa, ale nastavily výhybky i pro další život v Česku natrvalo.

Pithartova kniha Po Devětaosmdesátém tak nejsou obvyklé paměti. Jsou to zároveň eseje, úvahy, někdy i velmi sebekritické zpytování, kde a proč se stala chyba. Příkladem je kapitola nazvaná Moralita o tom, jak se Mladá fronta stala dnešní Dnesem. Pithart přiznává, že novinářům, kteří se chtěli vyvázat z tehdejších vlastnických poměrů a vydávat noviny jako svoje, šel na ruku. Z dnešního pohledu to však nepovažuje za šťastný krok. Řadí tuhle operaci k těm, které zákon obejdou a právně sice projdou, ale přesto se nedělají. Pithart u tohoto závěru ovšem nezůstává: uvažuje nad tím, že pozdější a hlavně dnešní neuspokojivý stav českých médií a jejich oligarchizace má jeden z kořenů právě tehdy. Myslím si, že stojí za citaci tahle Pithartova slova:

Mravy jsou takové, jak jsme je našimi činy i nečiny, protesty i mlčením bezděčně formovali my, lidé české, moravské a slezské země, nejen za posledních pětadvacet let, ale – dejme tomu – za poslední dvě století. Zkoumejme tu minulost klidně, ale nemilosrdně, to je jedna z mála účinných cest k nápravě obecné mravnosti.

Pithart díky aktivnímu fungování v politice dokáže jako právník a historik některé věci ozřejmit velmi trefně. Jen dva příklady. Hned na začátku vysvětluje, proč po listopadu 89 nemělo šanci navázání na rok 1968. Pražské jaro bylo spjato s komunistickou stranou, jenže polistopadový vývoj už s touto alternativou nechtěl mít nic společného, míní Pithart. A pak je to kauza Středoevropská univerzita. Velkorysý Sorosův projekt, přiváděl do Prahy na studia mladé lidi z celého světa a v perspektivě tak vytvářel České republice vrstvu příštích sympatizantů. Václavu Klausovi se v roce 1994 podařilo, řečeno s Pithartem, vytěsnit univerzitu s později čím dál typičtější nacionalistickou argumentací a Pithart jednu z příčin vidí v tom, že George Soros jako mimořádně úspěšný kapitalistický praktik neakceptoval teorii volnotržní ruky, která všecko zařídí, a s Klausem se údajně dokonce kvůli tomu během setkání ve Washingtonu někdy v roce 1990 pohádal.

Knihu Petra Pitharta Po Devětaosmdesátém vydalo nakladatelství Academia jako třetí svazek Pithartových Spisů.

Tom Robbins je pro mne nejoblíbenější americký romanopisec. Pokud jste o něm ještě neslyšeli, tak stručně: Narodil se v roce 1932 a už jako dospívající kluk se našel v postbeatnické, hipísácké alternativě. První román Další dálniční atrakce mu vyšel v roce 1971. Všechno podstatné mu už vyšlo i česky, teď jsou to nesoustavné vzpomínky a historky nazvané Tibetský broskvový koláč.

Robbins nepovažuje Tibetský broskvový koláč ani za paměti, ani za autobiografii. Jsou to podle něj momentky a povídačky, a teď jeho slovy:

…z Apalačských hor během Velké hospodářské krize, ze západního pobřeží USA v období psychedelické revoluce šedesátých let, z ateliérů a ložnic americké bohémy v dobách předcházejících okamžiku, kdy technologie převálcovala soukromí a vyhnala ho z úřadu, z Timbuktu před tím, než tam rozjeli mejdan islámští fanatici…

A tak dále. Tom Robbins je pro mne synonymem představivosti a imaginace, vypravěč stejně vášnivý jako obratný. Ve vzpomínkách bezděčně prozrazuje, že se napájel ze stejných zdrojů jako Bohumil Hrabal. Poslouchejte, jak vzpomíná na dětství:

Jelikož jsem se mohl volně potulovat po ulicích i lesem, měl jsem možnost setkávat se a vstupovat do interakce nejen s divy přírody, ale i s pestrou škálou lovců veverek, lapačů králíků, sběračů borůvek, potulných bendžistů, tajných kořalečníků, tuláků, opravdových cikánů, kšeftařů s hady, putovních kazatelů (jako byl můj dědeček), praštěných existencí nesoucích jména jako Růža Baldwin nebo Chroust Tate… Díky tomu všemu jsem byl otevřen okouzlení – a to jsem se ještě nezmínil o dcerkách našeho pastora, se kterými jsem si – když mě pozvaly – hrával na doktora.

Láskyplné vzpomínky Toma Robbinse Tibetský broskvový koláč vydalo v překladu Michaely Markové nakladatelství Argo, které se zasloužilo o všechna česká vydání Robbinsových knih.

K událostem řadím také vydání teprve druhého českého překladu čínského nositele Nobelovy ceny za literaturu Mo Jena. Je to román Země alkoholu.

Letos šedesátiletý Mo Jen má životopis podobný čítance z novodobých čínských dějin. Narodil se na venkově a jako dítě zažil kolektivizaci i hladomor, ke všemu byl tak drzý, že ho učitel vyhodil i ze základní školy. Ze srabu a doživotního údělu venkovského chudáka se mohl dostat jen jediným únikem – vstupem do armády. To se mu podařilo až napočtvrté v roce 1976 a po dalších osmi letech byl přijat do literární sekce Armádního uměleckého institutu. Tam se mu teprve otevřel svět literatury a talent se mohl projevit.

Země alkoholu je ohromující a možná i ochromující zážitek. Základní motiv je celkem jednoduchý: vyšetřovatel Skobice je vyslán do města Kořalnice, aby vyšetřil, co je pravdy na udání, že v Kořalnicích jedí malé děti. A pak už se na stránkách knihy odehrává karneval fantazie, koláž, v níž kromě vylíčení Skobiceho putování čteme Mo Jenovu korespondenci s neznámým autorem a také texty tohoto autora. Skutečnost a výmysl tu nemají stálé místo, podobně jako když nevíte, co je v zrcadle a co doopravdy, co je sen a co je bdění.

Je to realismus tak magický, jak jen si jeho čínskou variantu dovedete představit. Nic v něm není nemožné. A zároveň je to barevný, metaforický obraz Číny. Jak všechny ty proplétané příběhy končí, není důležité, důležité jsou cesty, kterými čtenáře provázejí. Jako když Jeníček s Mařenkou narazili na Perníkovou chaloupku.

Fantaskní román čínského nobelisty Mo Jena Země alkoholu vydalo nakladatelství Mladá fronta v překladu a s doslovem Denise Molčanova.

Pro bohatou imaginaci však nemusíme sahat za oceány a sedmero hor. Téměř rok co rok vycházejí nové knihy Jiřímu Kratochvilovi. A v nich příběhy plné fantaskna, prózy vyprávěné s podobnou chutí a představivostí jako ty Robbinsovy nebo Mo Jenovy. Tou nejnovější knihou je druhý svazek brněnských povídek nazvaný Lůžko je rozestlané.

Povídek je v téhle knize jako v té hazardní karetní hře, jedenadvacet. Krátké i delší a v jedné z nich jsou připomenuty povídky Karla Čapka. U Kratochvila takové drobnosti znamenají nápovědy a tahle k nim podle mne patří. Kratochvil připomíná čtenářům, že se hlásí nejen k Luisi Borgesovi, ale také k vypravěči, který dovedl být český a přitom světový, a myslím, že i k Čapkovu smyslu pro humor, pro tajemno a paradoxy.

Povídky Jiřího Kratochvila Lůžko je rozestlané vydalo nakladatelství Druhé město – Martin Reiner.