Táta pořád bydlí tam vzadu za jezem, jak vede cesta podle řeky, v chalupě, kde jsem vyrost. Chodím se za ním každej den podívat, jestli už umřel, a pokaždý mě zklame. Nenechal si ještě ujít jedinej den, kdy mě moh zklamat. Usmívá se na mě; tím svým příšerným šklebem. Dobře ví, že chci jen vidět, jestli je mrtvej. A ví taky, že já vím, že to ví.

Škodolibě se pochechtává. Zeptám se ho, jestli něco nepotřebuje, a on se jen zachechtá. Chvíli na sebe koukáme, a když už to dál nemůžu vydržet, jak hrozně smrdí, jdu pryč. Tak dobrý, říkám, uvidím tě zase zejtra. To jo, odpoví mi, zase mě uvidíš. A já vím, že ho zase uvidím.

Uprostřed nízkejch vrátek před domem je červený srdce z plechu, nabodnutý na takovým obrtlíku, aby se mohlo otáčet. Je oprejskaný, skoro žádná červená už mu nezbejvá. Potřebovalo by oškrábat, ošmirglovat, natřít barvou a promazat. Vítr ho ale pořád ještě roztočí. Když odcházím, slyším ho za sebou, jak vrže. Oprejskaný, rozvrzaný srdce na obrtlíku.

Před dvěma měsíci jsem přišel o práci a to pro něj byla ta nejlepší medicína na světě. Řek bych, že mu to přidalo tak půl roku života. Jestli se někdy dozví, jak mě Plíva Burke parádně podrazil, tutově se uzdraví docela. Plíva pak bude mít nárok kandidovat na svatýho, poněvač udělal zázrak. 

Copak jsem měl kdy důvod, abych Plívovi nedůvěřoval? Byl hodně mladej, když jsem pro něj začal pracovat – o tři roky mladší než já –, ale jeho táta předtím zaměstnával lidi z celýho okolí a o něm kromě normálního remcání nikdo nikdy neřek špatný slovo. Plíva Burke se ve skutečnosti jmenuje Seán Pól, rodiče ho nechali pokřtít po papeži Janu Pavlovi.

Když ho ale přinesli domů, tak jeho bráška Eamonn, kterýmu ještě nebyly dva, prohlásil, že to nový miminko je Plíva, což mu všichni se smíchem schválili a malýmu Seánu Pólovi tak přišili Plívu už na celej život. A možná i na dýl, jestli tu po něm jednou zůstane někdo, kdo si na něj vzpomene nebo o něm bude mít chuť mluvit, až tady nebude.

Už tenkrát loni mi mělo bejt jasný, že tu něco nehraje, hned ten den, kdy se Mickey Briars přišel zeptat, jak to má s penzí. Hele, kluci, vy jste věděli, že my všichni máme bejt registrovaný na penzi? Nevěděli, Mickey. No jo, prej u nějaký tý sociální správy, SIFF se to jmenuje. Teda jako na pořádnou penzi, ne jenom tu od státu. Tahle je extra.

Levou ruku měl nataženou před sebe. Držel v ní neviditelnou tíhu toho, co mu právem patří a co nedostává. Na sluncem vysušenou, vápnem spálenou kůži si kostnatým prstem vyťukával seznam dlužnejch položek. V zažloutlejch očích měl slzy. Takovej podraz. Nechal se sprostě okrást. A ne ani od chlapa, ale od takovýho malýho sráče. To ho sebralo ze všeho nejvíc.

Přešel k prefabrikovaný boudě a mlátil do dveří, až je Plíva malinko pootevřel, hodil mu obálku a hned je zase zabouch, právě když Mickey sklonil hlavu jako starej kozel, aby mu ji vrazil do břicha. Ta jeho tvrdá palice dveře naštípla tak, že vážně málem povolily. Plíva se musel uvnitř posírat strachy.

Kde je kurva moje penze, ty smrade, řval Mickey znova a znova. Dej mi mou penzi, dobytku, a všechny mý známky na pojištění. Vylez, čuramedáne, než tě zabiju. Nakonec se rozběsnil tak, že obracel vozejky, vytrhával prkna ze šalunku, a když popad lopatu a začal s ní mávat, všichni jsme se zdrhali schovat. Ovšem kromě toho ubožáka nevinnýho Timmyho Hanrahana, kterej tam jenom stál s pusou rozšklebenou od ucha k uchu jako blbeček, což on je.

Než se nám podařilo Mickeyho zkrotit, křísnul chudinku Timmyho po tý jeho nevinný hlavičce z každý strany dvakrát. Zamkli jsme Mickeyho vzadu v dodávce Padraiga Pomády a nechali ho tam, dokuď si to v hlavě trochu nesrovná. Pak jsme ho teprve pustili a táhli jsme zkrvavenýho, plačícího Timmyho do hospody u Cissy, kde jsme ho celej večer nalejvali pivem.

Mickey Briars si ředil Jamesony slzama a Timmymu se omlouval, že je mu to líto, že ho měl vždycky rád a jakej je skvělej kluk, fakt bezvadnej, akorát si myslel, že se mu Timmy posmívá. Já bych se ti neposmíval, Mickey, řek Timmy. Já vím, že ne, chlapče. Dyť já to vím.

Plíva za náma volal, ať první rundu necháme napsat na něj. Žádnej z nás za ten večer nevytáh šrajto i. Chudáček Timmy se hned zvečera málem vyblinkal z podoby, tak jsme si ho za to dobírali – samosebou jen tak v dobrým – a on se smál skrz slzy a nudle, ta krev na hlavě už mu pěkně zaschla, takže se pak dala sloupnout jako tenkej škraloup v jednom kuse, což jsme udělali, než jsme ho poslali samotnýho pěšky domů s pytlíkem hranolků, třema smaženýma klobáskama v těstíčku a s otřesem mozku, kterej ho klidně moh zabít.