A byť od Hrabětovy tragické smrti v březnu 1965 již uplynulo mnoho let, jeho čtenáři se stále obrozují, což je samo o sobě dosti neobvyklé. Nebudeme se zde však zabývat přímo Hrabětovou tvorbou, ale spíše tím, co bylo kolem ní, a co ve své knize tak výtečně popisuje jeho dávný přítel a spolužák Jiří Kalous. A přestože tak činí velice střízlivou formou, všechny dosavadní práce o Hrabětovi lehce odsuzuje k zapomnění. Nejde totiž po senzacích, neomílá známá fakta, nebuduje ani nepřiživuje hrabětovskou legendu. Kalous „jen“ vzpomíná...

Poznali se hned v prvních dnech vysokoškolského studia na Vysoké škole pedagogické a okamžitě se sblížili natolik, že jeden bez druhého nedal ani ránu. Spolu chodili na přednášky, spolu trávili volný čas neúnavným navštěvováním kulturních akcí, spolu strávili nesčetné hodinami probíráním všeho možného, a to nejen kultury. Zároveň, ovšem velice decentně, boří řadu mýtů, například ten o Václavu Hrabětovi coby prototypu věčně rozevlátého bohéma, tedy tak, jak by si jej mohli čtenáři jeho veršů představovat, a jak jej s oblibou představují pohodlní žurnalisté. Ne, Kalous píše o tom, jak se připravovali na zkoušky, zvláště na některé, jak spolu psávali školní práce, píše i o tom, jak jej někdy Hrabě, možná poněkud upjatě, patronisoval, píše i o tom, jak se básník shlédl v osobě Nikity Chruščova – ano, věřte či nevěřte –, píše o tom, jaký byl na koleji bordelář, jaký měl negativní vztah ke sportu, jak nechtěl některé nepříjemné věci o svých kulturních oblíbencích slyšet.

Nejde o to, abychom se zde snažili vykreslit nějaký negativní obraz Václava Hraběte, naopak! Díky Kalousovým vzpomínkám jej vidíme konečně jako živoucí postavu, plnou rozporů, zmatků, ale také jako mladého člověka, plného touhy poznávat, vstřebávat. Kalous píše i o některých přednášejících, a jaksi nádavkem se dozvídáme nejen o jednotlivých osobnostech, ale také o tom, že i tehdy byli na fakultě odvážní pedagogové, popisuje-li, kam všude vyráželi za kulturou, a také, za čím, vykresluje se nám obraz tehdejší Prahy, viděný očima diváka a posluchače. Kalous probírá i některé filmy, jejich názvy zní možná povědomě pamětníkům, i to je však kladem jeho knihy, stejně tak popisy debat, které vedl s Hrabětem o hudbě, o jazzu, o všem, co se tehdy dalo slyšet. Což je, jak již bylo řečeno, velice cenná, a značně plastická zpráva.

Kalous se dotýká i Hrabětových literárních lásek a vzorů, staví tak na hlavu neustále omílané klišé o Hrabětovi coby „českém beatnikovi.“ Ne, a doufejme, že už to někdy pomine, nicméně: i z těchto vzpomínek je jasné, že Hrabětovými inspirátory byli spíš Šotola, Nezval a další, rozhodně však ne Allen Ginsberg. Byť i ten je ve vzpomínání zmíněn. Dočteme se i o inspiracích některých básní, například je barvitě popsána situace, již Hrabě zvěčnil v básni Pár tónů („a ty vzpomínáš na ty dva dny kdy jsi četl / od a až do zet telefonní seznam aby ses dozvěděl / jak se jmenuje a kde bydlí...“). Zkrátka, máme-li parafrázovat Hrabětův verš o pár tónech, které přebývají, lze to samé říct i o velice přínosných vzpomínkách Jiřího Kalouse.

Josef Rauvolf, psáno pro web ČT 24