Husa

Už je tma. Děda i babička spěj. Nesvítěj už ani korálky. Všechno světlo, co do sebe přes den nalapaly, vysvítilo pryč. Po silnici občas projede auto. Jak mu zářej světla, dělá to na zdi kola. Ty kola projedou přes zeď, auto zarachotí v zatáčce- to jak řadí, říkala máma, a je pryč a zas je ticho. Nemůžu spát. Čekám, jestli máma nepřijede. Taky jezdí autem. Máme zelený embéčko. Tak poslouchám, jestli ještě zarachotí nějaký to auto a jestli nezastaví před naší brankou. Ale nic. Jenom tiká budík.

  Ráno jsem neměla dobrou náladu. Tak jsem si vzala Povídky od Boženy Němcový a šla jsem si číst na stráňku. Děda řikal, že měla těžkej život. A proto prej psala tak pěkně. V jedný knížce jsem našla její fotku. Byla moc hezká ta Němcová. Ale stejně bych nechtěla mít těžkej život. Četla jsem si ty povídky a chvíli jsem si představovala, že jsem divá Bára a chvíli že jsem Němcová a mám přes hlavu závoj a v ruce vějíř. Přišla ke mně moje husa. Je poslední, co nám zbyla. Ostatní jsme už snědli. Tahle je ochočená a je moje. Zobákem mi začala přejíždět po předloktí a tak drobně mě jako štípala. Trochu to lechtalo a trochu hladilo a zvedlo mi to náladu. Husa tak jako potichu hujhala. Hujhaj hujhaj hujhujhuj. Svítilo sluníčko a bylo hezky.

Když jsem byla menší, tak jsem se hus bála. Vony to teda taky pěkně uměj, člověka vystrašit. Šla jsem jednou za babičkou k Horbajom a u hlásenky se pásly husy. Najednou všechny roztáhly křídla a běžely na mě. Syčely. Ale hrozně syčely. Chtěly mě poštípat. Začala jsem křičet a brečet. Babička mě slyšela a přiběhla. Zadupala na ty husy. Lekly se a daly pokoj. Babička mi pak řekla, že jim nesmim ukázat, že se bójim. Že na ně musim zadupat a zakřičet a je to. A že takhle vyděsim klidně i housera a nic mi neudělá. Když jsem pak šla kolem hlásenky, zkusila jsem to. A fakt to vyšlo. Hnala jsem husy až ke kostelu. Potvory. Od tý doby se jich nebojim.

Když za mnou máma přijede do Jenkovic, jsem děsně ráda. Ze začátku se jí vždycky trochu stydim. Je taková hezká a má uniformu. Ona ale vždycky vyndá perníkovýho ježka. Kupuje ho v Třebechovicích. Ten ježek má bodliny úplně jak opravdickej a je na něm marcipán a pod ním piškotový těsto a docela nejvíc vevnitř je taková patla s čokoládou. A když do toho ježka kousnu, tak ta patla vylítne ven a celou mě zmaže a taky všechno okolo. Babička ale ani nenadává, je ráda, že máma přijela. A já taky. I děda. Jenže já nikdy nevim, kdy máma přijede. Ale to je taky dobrý. Mužu si představovat každej den, že to bude zrovna dneska. Babička říká, že fantazíruju a že to nejni dobrý. Pro život. Dědoj se to líbí. Povídám mu různý příběhy, co jsem si vymyslela, a on tomu věří. Dočista všemu. Moc ráda sedám na houpačce. Houpu se tam klidně celej den a tak si jako sama pro sebe vymejšlim. Babička říká, že ze mě bude divous. Že až přídu mezi lidi, tak s nima nebudu umět bejt. Ale děda se mě vždycky zastane. Prej nebudu vubec potřebovat mezi lidi přijít, protože mě všechno naučí a budu to umět sama. A nejlíp.

 Už mě naučil dávat dohromady kolo. Děsně se mi to líbí. Všechny ty oleje a vazelíny, kterejma děda ty kola maže, totiž moc pěkně voněj. Matlám se v nich a mam pak špinavý ruce. Mazlavý a voňavý. Drhnem si je pak s dědou Solvinou. Dost to škrábe. A dynamo, to je úplný kouzlo! Člověk přidělá na kolo takovou jako lahvičku a když šlape, tak najednou začne svítit světlo! To je taková paráda! A nebo ložiska! Někdy se nám povede, že se ty kuličky z toho ložiska vysypou, a to je bezva. Rozběhnou se po zápraží před chlívem a já je hledám. Jsou malinký a mastný a lesklý ty kuličky. A blbě se berou do ruky. Kloužou ukrutně. A já je všecky najdu. Mám totiž dobrý oči. A pak je dáváme zpátky do tý obroučky a děda u toho kleje. A já se to od něj učim. Abych jednou uměla všecko.

Kleju už dost dobře. Hodně sprostě. Taky mě děda naučil sprostý písničky. Já jsem ale nevěděla, že jsou sprostý. Vůbec jsem nevěděla, že jsou nějaký slova, který se nesměj před cizíma říkat. A hlavně ne před babičkou. Ruplo to celý na Mikuláše. Přišel k nám, jenom s andělem, protože já fakt nezlobim, tak čert nepřišel. No a Mikuláš chtěl nějakou básničku. Nemohla jsem si na žádnou jinou vzpomenout, než na tu, co mě naučil děda. Hlavně taky byla krátká. Přece jen jsem se toho Mikuláše bála a chtěla jsem, aby šel už brzo pryč. A nechal mi tam bonbóny. A tak jsem spustila: „ Hovno, prdel, sračka, to je naše značka! Hovno, prdel, kamení, to je naše znamení!“ Všichni se divně zatvářili. A Mikuláš povidá: „Raduško, radši nám něco zazpívej!“ A tak jsem spustila: „ Jedna pani pra a pra a prala a druhá na ni sra a sra a s radostí koukala…“ Stačila jim půlka sloky. Mikuláš s andělem začali kuckat a babička byla celá červená v obličeji. Dostala jsem vojenskou podkolenku. Byly tam bonbóny a mandarinky- ty tam teda bejt nemusely, radši bych čokoládu. A na dně dvě brambory a uhlí. Prej za zlobení. No, ale za jaký?

Husa, husa, husa! Husa, husa, husa! Volám svoji husu, ale porád nejde. Děda nejni doma a babička něco peče. Běhám kolem baráku a koukám, jestli husa někam nespadla. Do senkrovny. Třeba. Ale nejni vubec nikde. Šla jsem se zeptat babičky, kde ta husa může bejt. Ale babička ji prej neviděla. Zadělává těsto na knedliky. Chlupatý.

 Přijel děda. Hledali jsme husu spolu. Nenašli jsme ji. Děda říkal, že se asi někde zaběhla. Že možná letěla k Pavlováku a našla si tam ňákýho housera. A že nám třeba jednou příde ukázat housátka. K obědu jsem dostala chlupatý knedliky a stehno. A zelí. A husa nám housátka ukázat nepřivedla. Děda povidal, že se asi zamilovala a letěla za tim svym houserem až na konec světa. A že je jí tam dobře, tak už se nevrátí. Že to tak prej s láskou bejvá. Že tvor, co je tou láskou potrefenej, vopustí všecko a jde a nevidí a neslyší a jde, i kdyby měl zdechnout. Prej. Chudák husa. Já bych teda lásku nechtěla. Ani za vějíř, co měla Němcová. Ani kdyby mi k němu přidali i ten závoj.