„Já slovo 'obsese' mám rád, protože jsem kolem nějaký choroby chování kroužil dost dlouho… A zajímalo mě, jestli je možné vysledovat podobné vztahy u exponovaných a poměrně dost exkluzivně vybraných umělců. Ten pojem nemá v kontextu knihy negativní auru, bavíme se o obsesích spojených s pozitivním chováním. Bavíme se o extrémně zesílené lásce, fascinaci, citlivosti. A hlavně o hnacím motoru, protože titul knihy pojmenovává právě ten výjimečně silný vztah k umělecké tvorbě. To je skutečně spojovací element. Všichni autoři zastoupení v knize vedle všeho ostatního především fatálně milují tvorbu jako takovou.“

Sympatické zároveň je, že jejich tvorba pokrývá široké spektrum, stejně tak potěší zařazení výtvarnic – byť jen čtyř z dvaceti. Také je dobře, že Vladimir „nelovil“ pouze v generaci svých vrstevníků, ale mluvil i s umělci starší generace. Pestré je i umělecké zaměření: v knize najdeme jak „klasické“ výtvarníky, tak sochaře, konceptuální umělce, fotografy…

Rozhovory vede Vladimir 518 s jasným úmyslem něco se dozvědět. Přičemž by bylo možná dobré dopřát si menší vsuvku: jakožto člověk, který vedl skutečně mnoho rozhovorů, se všemožnými typy i netypy, dokážu, doufám, poznat, kdy to v rozhovoru skřípe a kdy naopak vše krásně, plynule běží, a také, kdy zpovídající momentálně neví kudy kam a jen tak šlape vodu. Vidím zkrátka autorovi trochu do karet a pod prsty.

Takže, jak dopadá v tomto pohledu obsesivní Vladimir 518? Dobře – ač zahajuje rozhovory neutrálně, navozuje náladu, ponechal v knize i tyto rozehřívací otázky, aby posléze přešel k daleko konkrétnějším dotazům. Možná je to vědomý trik, v každém případě jsme tak vtaženi do atmosféry rozhovoru a stáváme se tak trochu jeho účastníky.

Díky svému zájmu i jasné empatii se přitom, a jaksi mimoděk, nádavkem, dozvídáme o zákoutích jejich tvorby, ale i – a to díky osobně vedenému rozhovoru – i o věcech leckdy dosti privátních, jako je tomu například u Davida Černého, i když ten s otevřeností asi zrovna problém nemá. A v souvislosti s tím ani nevadí někdy hovorová čeština dotazů.

Je rozhodně dobře – a jinak by to snad ani nešlo – že je každý rozhovor doprovázen obrazovou dokumentací, dobré jsou i fotografie samotných umělců, nápadité, bez nějaké machy či klišé. A zajímavá je i grafická úprava, kdy každý umělec má v knize svou barvu papíru. A nevadí, že kniha nemá tvrdou vazbu, naopak je tím zdůrazněna její „neoficialita“, nekunsthistoričnost.