2011

This Ainʼt the Summer of Love

(Tohle není Léto lásky)

Všechnu její krev ze sebe smýt nedokázal. Pod nehtem levého prostředníčku se mu jako závorka držel temný proužek. Snažil se jej vyškrábat, i když ho ten pohled docela těšil: jako připomínka vzrušení ze včerejška. Po chvíli marného drhnutí si prst se zbytky zaschlé krve strčil do pusy a začal sát. Železitá pachuť mu rázem vrátila vůni mohutného proudu, který divoce vystříkl na dlaždičky podlahy, pocákal stěny, promáčel mu džíny a broskvově zbarvené osušky – heboučké, nadýchané a úhledně poskládané – proměnil v hadry nasáklé krví.

Barvy mu dnes ráno připadaly zářivější, svět jako by zkrásněl. Cítil se vyrovnaně, povzneseně, jako by ji do sebe celou nasál, jako by její život dostal transfuzí do svých žil. Jakmile je člověk zabil, připoutal je k sobě natrvalo: ovládl je nesrovnatelně mocnějším poutem, než jaké skýtá sex. Už pouhé vědomí toho, jak vypadaly ve chvíli smrti, svou důvěrností překonávalo cokoli, co můžou zakusit dvě živá těla. Vzrušovalo ho pomyšlení, že nikdo neví o tom, co provedl, ani co se chystá provést příště. Ve slabém dubnovém slunci se opíral o vyhřátou zeď, šťastně a spokojeně si cumlal prostředníček a pohledem přitom zkoumal protější dům.

Nebyl to nijak výstavní dům. Docela obyčejný. Ale nepochybně se v něm žije příjemněji než v mrňavém bytečku, kde v černých plastových pytlích čeká na spálení oblečení ztvrdlé včerejší krví a za rourou pod kuchyňským dřezem se tísní jeho důkladně vyčištěné, nablýskané nože.

Před tímhle domem černý litinový plůtek chránil malou předzahrádku a neudržovaný trávník. Dvoje bílé domovní dveře, namáčknuté těsně vedle sebe, prozrazovaly, že třípodlažní budovu přestavěli na oddělené bytové jednotky v přízemí a v patře. V přízemí bydlela dívka jménem Robin Ellacottová. I když si dal tu práci, aby zjistil její skutečné jméno, ve svých představách jí říkal Sekretářka. Zrovna ji zahlédl, jak prošla kolem arkýřového okna, snadno rozpoznatelná díky svým světlým vlasům.

Sledování Sekretářky pro něj představuje dodatečné rozptýlení, příjemný bonus. Měl pár hodin nazbyt a tak se sem na ni zašel podívat. Dnešek si vyhradil na odpočinek, pauzu mezi včerejší a zítřejší extází, mezi uspokojením z toho, co bylo vykonáno, a vzrušením nad tím, k čemu dojde příště.

Dveře napravo se nečekaně otevřely a Sekretářka vyšla na ulici v doprovodu nějakého muže.

Stále se opíral o vyhřátou zeď a s hlavou obrácenou do strany pozoroval ulici, takže se mohlo zdát, že tu čeká na kamaráda. Ani jeden mu nevěnoval pozornost. Vydali se vzhůru ulicí bok po boku. Dal jim asi minutový náskok, než se rozhodl vyrazit za nimi.

Ona na sobě měla džíny, světlé sako a kozačky s rovnou podrážkou. Když ji teď viděl na sluníčku, zaznamenal, že její dlouhé, vlnité vlasy mají nádech do zrzava. Postřehl, že mezi dvojicí panuje mírný odstup, ani spolu nemluvili.

V lidech se vyznal, měl je přečtené. Dobře odhadl a okouzlil i dívku, která včera zemřela uprostřed krví prosáklých broskvových osušek.

S rukama v kapsách se loudal za nimi po dlouhé ulici v rezidenční čtvrti, jako by mířil někam do obchodu, a v tom třpytivém ránu nepůsobily jeho sluneční brýle nijak nepatřičně. Stromy se nepatrně chvěly v mírném jarním vánku. Na konci ulice pár před ním zabočil doleva na širokou, frekventovanou dopravní tepnu lemovanou kancelářskými budovami. Jak míjeli ealingskou radnici, vysoko nad hlavou se mu v slunečních paprscích blyštěli okenní tabule.

Sekretářčin spolubydlící nebo přítel, nebo kdo to vlastně byl – při pohledu z boku měl ostře řezané rysy s výraznou čelistí –, jí teď něco říkal. Odpovídala mu stroze a ani se neusmála.

Ženy byly tak malicherné, zlé, sprosté a hloupé. Nevrlé potvory, všechny, jedna vedle druhé, očekávali, že se muži přetrhnou, aby ony byly šťastné. Jenom když ležely před člověkem mrtvé a prázdné, dosáhly očištění a byly najednou záhadné, dokonce nádherné. Teprve tehdy byly úplně vaše, už se nemohly hádat, vzpouzet se nebo odejít, byly vaše a mohli jste si s nimi dělat, co se vám zlíbilo. Mrtvola ženy ze včerejška byla těžká a měkce poddajná, když z ní nechal vytéct všechnu krev: hračka v životní velikosti.

Následoval Sekretářku s jejím přítelem přes rušné nákupní středisko Arcadia, nepozorovaně za nimi klouzal jako přízrak nebo bůh. Viděli ho vůbec ti sobotní nakupující, nebo byl nějak proměněný, dvojnásob živý, obdařený neviditelností?

Dorazili na autobusovou zastávku. Popocházel opodál, předstíral, že nakukuje přes dveře do asijské restaurace, prohlíží si ovoce vyrovnané ve vysokých hromadách před koloniálem nebo papírové masky s tvářemi prince Williama a Kate Middletonové zavěšené ve výloze trafiky, přičemž ve skle sledoval jejich odrazy.

Chystali se nastoupit do autobusu číslo osmdesát tři. Neměl u sebe moc peněz, ale tolik se mu líbilo ji pozorovat, že s tím ještě nechtěl skončit. Při nástupu zaslechl, jak muž zmiňuje Wembley Central. Koupil si lístek a vyšel za nimi po schůdcích do patra.

Dvojice si našla místa vedle sebe úplně vpředu. Sedl si nedaleko, vedle nerudné ženské, kterou přinutil sundat ze sedadla nákupní tašky. Přes ševelení ostatních cestujících občas zaslechl jejich hlasy. Když nemluvili, vyhlížela Sekretářka bez úsměvu z okna. Nechtěla jet tam, kam jeli, tím si byl jistý. Když si z očí odhrnula pramínek vlasů, všiml si, že nosí snubní prstýnek. Takže se bude vdávat… nebo si to aspoň myslí. Sotva patrný úsměšek ukryl do ohrnutého límce své bundy.

Ušmudlanými okny autobusu pronikalo hřejivé polední slunce. Přistoupila skupina mužů, kteří zaplnili okolní sedadla. Pár z nich mělo na sobě červenočerné ragbyové dresy.

Najednou měl dojem, jako by oslnivost dnešního dne potemněla. Ty dresy se srpkem měsíce a hvězdou vyvolaly nežádoucí vzpomínky. Připomínaly mu dobu, kdy se necítil jako bůh. Nechtěl si ten šťastný den potřísnit a zašpinit starými, ošklivými vzpomínkami, ale radostná euforie z něj náhle vyprchala. Zmocnila se ho prudká zlost – jeden výrostek ze skupiny mužů zachytil jeho pohled, ale hned zas očima vyděšeně uhnul -, a tak vstal ze sedadla a zamířil zpátky ke schodům.

Tyče u dveří autobusu se pevně držel otec s malým synkem. Kdesi hluboko v břiše mu vybuchl záchvat vzteku: to on měl mít syna. Nebo spíš, ještě pořád by měl mít syna. Představil si, jak mu chlapec stojí po boku, vzhlíží k němu, obdivuje ho – jenže jeho syn byl dávno pryč, a jediný, kdo za to mohl, byl muž jménem Cormoran Strike.

Však on se Cormoranu Strikovi pomstí. Naprosto ho zničí.

Když vystoupil na chodník, zadíval se nahoru do předních oken autobusu a naposled zahlédl Sekretářčinu zlatou hřívu. Znovu ji uvidí za necelých čtyřiadvacet hodin. Díky té představě dokázal potlačit náhlý záchvat vzteku, který v něm vyvolal pohledem na dresy klubu Saracénů. Autobus se s dunivým burácením vzdaloval, zatímco on vyrazil pěšky opačným směrem a za chůze se pomalu uklidňoval.

Měl úžasný plán. Nikdo o něm nevěděl. Nikdo ho nepodezíral. A doma v ledničce na něho čekalo něco opravdu výjimečného.

Ukázka z románu Ve službách zla Roberta Galbraitha

© 2015 by J. K. Rowling

Translation © Ladislav Šenkyřík, 2015